Zdůrazňuje totiž plnou podporu a nezastupitelnou úlohu OSN. Stejně tak jsou vyzvednuty zásady stávajícího pojetí mezinárodního práva jako principu stabilního právního řádu. Bylo by naivní nepřihlédnout ke skutečnosti, že se jedná o protiofensivu vůči americkému unilaterizmu a stále ještě přežívajícímu neokonservatizmu současné americké administrativy.

Nové uskupení BRIC je třeba dát do souvislosti s Šanghajskou organizací, která nejenom že se nyní organizačně formuje a stabilizuje, ale je v centru zájmu i jiných států, které dosud mají jen status přidružených zemí, ale jsou již plně diplomaticky aktivní. Jedná se hlavně o řešení tradičně krizových situací (vztahy Indie -Pákistán) ale i současné situace v Iránu. Je třeba připomenout, že tyto otázky jsou a již dávno byly i na programu americké zahraniční politiky. Americké snahy po normalizaci vztahů Indie - Pákistán se snaží americká diplomacie řešit od doby vzniku Pákistánu a prozatím bez jakéhokoliv úspěchu. Navíc v tomto období obě země vstoupily do atomového klubu. Teprve nyní, po kooperaci s Šanghajskou organizací a věcného zájmu o připojení se, došlo k dohodě o ekonomické spolupráci a přijetím zásad ŠOS, ale i o spolupráci v oblasti bezpečnosti (!), specificky na poli boje proti terorismu.

Aktivní působení Číny a Ruska na tyto země se stává rozhodující pro stabilizaci v oblasti, stejně tak jako využití společného zájmu na hospodářské spolupráci s Iránem, kde došlo k podepsání vzájemných dohod, na příklad o výstavbě ropovodu. Rusko se navíc aktivně zapojilo svojí účastí při výstavbě a financování. Vraťme se ale k Latinské Americe.

ŠOS využila hlavně vazeb Indie na Brazílii a Argentinu a nejenže navázala úzký kontakt, ale hledala i organizační strukturu pro jejich stabilizaci a upevnění. V tom je jádro struktury BRIC, které hledá přímé napojení na MERCOSUR jako prostor pro ekonomickou, ale i politickou spolupráci s ostatními zeměmi Latinské Ameriky. Samozřejmě, že tento vývoj je v kontextu celkové politické tendence v Latinské Americe. Ta má však dnes již nepodcenitelný reálný základ. Daleko od tvrzení "veřejnoprávního komentátora" Jefima Fištejna, že "stačí vojenský puč a vše bude v pořádku" (J. Fištejn -pravidelný komentátor, Český rozhlas). V pořádku by bylo však, kdyby i český přístup se vrátil k zásadám mezinárodního práva a podpoře univerzality prostřednictvím OSN. Což by dnešní MZV pod vedením Alexandra Vondry rádo zpochybnilo. V českém zájmu to rozhodně není, neboť abeceda mezinárodních vztahů napovídá, že země naší velikosti by měly hledat oporu a svoji jistinu právě v dodržování a akcentování zásad mezinárodního práva a svoji sounáležitost k mezinárodní organizaci.

Je nutno konstatovat, že diplomatická ofenzíva byla vyprovokována tendencí a snahou po unilateralismu, který se snažila prosazovat republikánská administrativa USA, jako potvrzení svého "vítězství" a šancí, která jako by dala mandát pro vládu nad světem. Nebyl to moudrý přístup a rozhodně neodpovídal reálnému stavu. Svět zareagoval. Nejenom Rusko a Čína. Dnes i neangažovaní, Latinská Amerika, Indie, Pákistán, Egypt, Indonésie, o specifickém přístupu jednotlivých zemí Evropy ani nemluvě.

Pokud současná ruská aktivita bude zdůrazňovat ty principy, o kterých hovoří a nebude uplatňovat výrazně svůj specifický zájem, což by nebylo tak snadné vzhledem k novým spojeneckým vazbám, byl by to positivní stabilizační krok. Krok, který se může projevit - a již se děje - ve vztahu k Iránu, ale i BSV a v perspektivě i k Severní Koreji. Navíc pro stabilizaci je nutná i spolupráce s USA na základě důvěry, která je bohužel v jejich případě vynutitelná za současného stavu jen uvědoměním si nezpochybnitelné nutnosti.

Velmi nerad konstatuji, že současná administrativa prezidenta Bushe vychází z nereálných podmínek a snad bohužel ani nezaznamenává ztrátu svého postavení. O tom svědčí i tendence přetvořit NATO v celosvětovou servisní organizaci pro zájmy současných tendencí v USA i vyvolávání atmosféry, která se uvážlivému člověku těžko chápe. Prezident Bush charakterizoval místní prezidentku hostitelské Rigy jako "železnou lady Baltiku", která musila utéci před Rudou armádou - do Německa (víme do jakého). Tato poznámka, nasměrovávající duch jednání summitu NATO, se setkala se souhlasným aplausem "nových" členů.

S Erazimem Kohákem a v podstatě ze stejných důvodů doufám i já ve změny v americké administrativě, aby USA mohly opět nastoupit na místo, které jim v demokracii předurčili "zakládající otcové" a plnila opět naděje vedoucí k odpovědnosti za svět - z pozice, kterou bych ji rád přisoudil a která ji v kontextu mezinárodního společenství (OSN) přináleží. Tendence v americké společnosti tomu dnes již jednoznačně napovídá.