Druhým důvodem, proč Američané zvolili dvě sousedící země, je snaha problém diverzifikovat a lépe tak zvládnout jeho řešení. Proč se potýkat s komplexem otázek, který má podstatně větší váhu, když lze argumentaci rozdělit na dvě hromádky? Češi to také podle očekávání spolkli: rakety ne, říká většinové veřejné mínění, ale nějaké radary? To je přece skutečně obranné zařízení, proti němuž sotva co namítat.

Ruští generálové jsou jiného názoru. Instalaci systému v blízkosti svých hranic pokládají (právem? neprávem?) za hrozbu a chtějí na ni adekvátně odpovědět. To znamená jediné: pracně stlačovaná zbrojní spirála dostane novou energii. A proč? Protože nenažrané zbrojařské firmy potřebují vydělat a americká zahraniční politika neumí dělat mír jinak než s klackem v ruce.

Je proto třeba, aby si jak aktivisté, tak angažovaná veřejnost u nás i v Polsku uvědomili, že ve vzájemném spojení a koordinaci dosáhnou mnohem více než osamoceni. Bude-li totiž americký radar v Česku, nebo raketové silo v Polsku terčem útoku, bude českému i polskému občanovi jedno, že je to tři nebo pět set kilometrů od jeho domova. Hranice v daném okamžiku nebudou hrát vůbec žádnou roli.

Česko-polská (polsko-česká) solidarita by měla nastalou situaci vnímat jako nový impuls. Lidé, kteří v obou zemích vystupují proti nesmyslnému projektu, se musí spojit, nejlépe s cílem aktivizovat širokou veřejnost. Dokud budou v Praze stejně jako ve Varšavě proti raketové pseudoobraně vystupovat většinou jen anarchisté a komunisté, dokud bude protest vnímán jako nějaká levicová záležitost, dotud mohou být zbrojaři, Condoleeza Rice a George Bush v klidu.

Oslovme společně střední vrstvy. Řekněme jim, že to, o čem si myslí, že je chrání, jim spadne na hlavu jako přetížená střecha zimního stadionu, rozmačká to je, jejich děti, auta, chaty, firmy, majetky. Udáví to celé jejich životy, bez ohledu na to, na kterém břehu Nisy je žijí.