Americká zahraniční politika nyní - a to i za podmínek republikánské administrativy - začíná dosti urychleně, hledat novou cestu, která by se dostala do souladu s reálnými tendencemi současnosti. Svět aktivně a zásadně zareagoval na dřívější americké projevy unipolarismu.

Připomeňme jenom rozvíjející se spolupráci na novém organizačním základě (Šanghajská organizace spolupráce) Ruska, Číny, Indie, Pákistánu, Iránu, Brazílie a Argentiny (i celkovou tendenci Latinské Ameriky). Ani evropská soudržnost již není tak jednoznačná, a to nejenom v poměru k Iráku.

Přes tradiční ruskou prioritní tendenci po posilování vazeb na Spojené státy, nelze přehlédnout nové ruské smluvní vztahy s Egyptem, Indonésií, Alžírem, Jihoafrickou republikou a to nejenom v oblasti ekonomické, ale i vojenské. V této souvislosti stojí za zmínku i následné turecké aktivity, kdy vedoucí představitel je nyní před návštěvou Moskvy, kde se bude snažit o posílení vzájemných vztahů a hledání cesty, která by mohla vést k přiblížení se k Šanghajské organizaci. EÚ v jeho případě po problematickém přístupovém jednání, které trvají již desetiletí, nemusí být, jak se zdá, jedinou alternativou.

Vraťme se ale k podstatě věci - novým vývojovým aspektům americko-ruských vztahů.

Minulý týden byly tyto vztahy souhrnně analyzovány americkým velvyslancem v Moskvě, Williamem J. Burnsem v ruském Expert Magazinu (11. 12. 2006). Ten zásadním svým konstatováním, že USA a Rusko mají společné zájmy nejenom v oblasti boje proti terorizmu a nešíření jaderných zbraní, zdůraznil, že nesou i hlavní globální odpovědnost. Již sama tato zásadní teze posiluje vědomí partnerského vztahu a vede k operativnímu zaměření. Spolupráce je mnohorozměrná. Od ekonomických a finančních vazeb přechází až do oblasti vývoje v sofistikovaných vojenských programech jejichž politické a společenské důsledky si laik nesnadno uvědomuje. Uveďme proto některé z příkladů na které se americký velvyslanec v Ruské federaci odvolává:

• Vzájemná dohoda týkající se WTO je výrazem spolupráce. Není ale limitována jenom na otázky obchodu a ekonomie. Zdůrazňuje se zde zvláště energetické partnerství.
• Ruský Lukoil vstoupil na americký trh s 20% vazbou na Conoco Philips a otvírá svoji prodejní síť v USA.
• Exxon Mobil je společníkem Rosněftu s předpokládanou těžbou 250.000 barelů nafty na Sachalinu pro vývoz do USA.
• V minulém roce došlo k 50% navýšení amerických investic do Ruska. Většina těchto investic již není směřována do energetiky nebo teritoriálně do moskevské oblasti
• Boeing vytvořil své plánovací a výzkumné centrum v Moskvě, kde zaměstnává již 1.300 ruských expertů.
• Nový letoun Boeing 787 byl vyvíjen částečně v Moskvě s ruskou expertní účastí
• Boeing a Suchoj (!) jednají společně o novém programu vývoje tryskových letadel. Tato informace je rozhodně závažná i mimo rámec své odborné specifikace. Předně předpokládá nejenom odbornost, ale i krajní politickou důvěru a její stabilní váhu.
• Intel založil výzkumné středisko v Nižnym Novgorodu a Novosibirsku
• Alcoa má středisko v Samaře
• International Paper má středisko ve Sverdlovsku
• Ford má výrobní závod v Petrohradě
• General Motors (auto) staví rovněž nový výrobní závod v Petrohradě
• Down Chemicals pracuje v ruském petrochemickém průmyslu

Uvedené příklady svědčí o skutečnosti, že Rusko již není považováno jen za dodavatele surovin, ale účastní se na výzkumu a vývoji finálního výrobku. Jen pro ilustraci je možno dodat, že

• Coca Cola v Rusku má nejrychleji se rozvíjející trh.
• Procter and Gamble v Rusku zaměstnává více než 20.000 lidí

Mimo uvedených ilustrativních příkladů spolupráce, z nichž některé mají i vojensko- strategickou závažnost, došlo při jednání Putin - Bush na letišti Vnukovo a v Hanoi k dohodě o "Globálním energetickém partnerství" (Global Nuclear Energy Partnership) k zajištění a kontrole výroby obohacování uranu pro země, které chtějí vyvíjet svůj nukleární program. Tím se má napomoci zainteresovaným zemím, ale zároveň předejít vlastnímu nukleárnímu programu rozvojových zemí.

Probíhá dále jednání k přípravě společné dohody o "Mírové nukleární spolupráci" (Peaceful Nuclear Cooperation). Snahy obou zemí po organizačním podchycení a spolupráci v oblasti nukleární energie svědčí o jejich ojedinělé schopnosti a zároveň historické odpovědnosti.

Obě země rovněž podporují novou iniciativu při spolupráci v boji proti nukleárnímu terorismu na organizovaném základě. Došlo již k prvé schůzce - minulý měsíc v Maroku..

V roce 2009 dojde k vypršení lhůty smlouvy START. Začínají proto probíhat konzultace o nové smlouvě o dalším snížení stavu nukleárních zbraní a jejich kontrole. Úspěšné završení této následné dohody vyžaduje nejenom mnoho expertní práce, ale zajištění příhodné politické atmosféry, která by tuto dohodu umožnila uzavřít v příznivějších parametrech, než je smlouva stávající.

Závěrem je možno konstatovat s uspokojením, že USA si začínají uvědomovat, že unipolarismus, který nakonec neměl nikdy reálný základ, by vedl k jejich novému izolacionizmu. Byl pouze výsledkem špatného vlastního analytického zhodnocení nového vývoje mezinárodní situace a naivní hry na "vítěze a poražené". Byl bohužel podporován tendencí servility "nových" (postkomunistických) zemí a jejich snahou po pseudopolitické identifikaci jednotlivců. Samozřejmě nechci podcenit rozhodující podíl amerického neokonservatizmu, dobově převládajícího v republikánské administrativě. Ty tendence, zdá se, mohou dosti rychle odeznít - s jejich nositeli.

Je obtížné doporučovat cokoliv pro českou diplomacii. Media předně stále žijí, snad už i nevědomky, v zajetí jakešovské protiruské rétoriky. Česká akademická a "vědecká" pracoviště mají jako výraz neprofesionality nadále snahu hledat nepřítele. Dosud tento způsob pokládají za nejsnadnější formu svého ztraceného sebevědomí (UK dokonce svým výzkumným centrem CESES předpovídá i světovou válku "víry"). Mohou to být nepodstatné projevy v našem politickém a bezpečnostním prostředí z hlediska jejich významového zařazení i odborné erudice, ale přesto zde zůstává prvek odpovědnosti české politické reprezentace.

To je řečeno diplomaticky...

Svět se nyní rychle mění a všichni hledají svůj způsob zařazení se - i jako výraz svého zájmu a odpovědnosti. Pro velmoci a jejich uskupení to platí dvojnásob. I USA se shodou těchto okolností konečně posouvají do transformačního procesu. Pokud bude nasměrován do oblasti spolupráce a důvěry i na základě povinné nutnosti, byl by to revoluční krok a návrat k hodnotám, které vždy "Ameriku" symbolizovaly od jejího revolučního zrodu. Česká role je minimální, ale neměla by alespoň být otravná.