Od myšlenky k realizaci projektů GBI a GMD

Abychom pochopili smysl současného úsilí Spojených států vybudovat protiraketovou základnu v Evropě, musíme se vrátit o více než 20 let zpět. Americká armáda se od počátku 80. let zabývala možnostmi, jak za letu zachytit a zničit mezikontinentální raketu. V souvislosti s tím od roku 1984 prosazovala vývoj a posléze uskutečnila počáteční experimenty směřující k obrannému systému proti balistickým raketám s využitím pozemní tzv. antirakety dlouhého dosahu, který dovedla až k úspěšným demonstračním a ověřovacím zkouškám.

Na ty pak v roce 1990 navázal vývojový program HEDI (High Endoatmospheric Defense Interceptor), který byl zaměřen zejména na infračervenou soustavu, schopnou pracovat při vysokých rychlostech v horních vrstvách atmosféry, a na zkoumání různých nepříznivých vlivů, které na ni mohou působit v důsledku nadměrného zahřívání během prostupu atmosférou. Tyto vlivy byly výrazně menší, než se původně předpokládalo, a tak se v roce 1991 uskutečnil první úspěšný demonstrační test systému k ničení objektů před opětovným vstupem do atmosféry (v tzv. sestupné fázi letu) ERIS (Exoatmospheric Re-entry vehicle Interception System). K zásahu cíle došlo ve výšce 270 km a ve vzdálenosti 925 km od místa odpálení. Při druhém testu, který se uskutečnil v roce 1993, systém ERIS sice cíl minul asi o 6 metrů, ale prakticky potvrdil, že myšlenka je proveditelná.

Program s názvem GBI (Ground Based Interceptor), tzn. stejným názvem, pod kterým jej známe teď, byl oficiálně zahájen v roce 1992, avšak již další rok byl zastaven. Samostatný vývojový program prostředku ničení mimo atmosféru EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) byl však i po zastavení projektu GBI nadále financován s cílem vyvinout odpovídající technologie, které by umožnily jeho praktické použití k ničení přilétajících bojových hlavic.

V roce 1995 byl projekt znovu obnoven. Původně bylo zamýšleno, že tento obranný systém proti balistickým raketám bude zajišťovat obranu celého území Spojených států z několika základen, umístěných podél celého pobřeží. Návrh počítal s antiraketami s dosahem jen okolo 2000 km. V tu dobu již ale platila smlouva ABM o systémech protiraketové obrany mezi USA a Ruskem z roku 1972, která omezovala počet základen pouze na jednu a počet antiraket na 100. Proto byl v roce 1995 zvýšen požadavek na dosah antiraket GBI na 2500 km tak, aby mohla být využívána jediná základna.

V letech 1997-98 se uskutečnily testy prostředků EKV dvou odlišných konstrukčních provedení firem Rockwell (nyní Boeing) a Hughes (nyní Raytheon) a v listopadu 1998 byl vybrán návrh firmy Raytheon. Firma Boeing byla v dubnu 1998 v rámci programu americké národní protiraketové obrany (NMD - US National Missile Defense) pověřena rolí vedoucího systémového integrátora a zahájila práce na zajištění slučitelnosti antirakety GBI se senzory a systémem velení a řízení. Reálné letové testy byly zahájeny s raketou GBI, vybavenou motory na tuhé pohonné hmoty druhého a třetího stupně rakety LGM-30F Minuteman II GBI. Ale pro konečnou operační verzi antirakety byly v roce 1998 nakonec vybrány komerční verze motorů. Na atolu Kwajalein v jižní části Tichého oceánu byl v roce 1998 postaven prototyp pozemního radaru GBR-P (Ground Based Radar-Prototype), který byl využíván k testovacím střeleckým zkouškám proti různým typům raket pro rozlišení a rozpoznání pravých bojových hlavic od klamných a od úlomků po zásahu. Ve skutečnosti se jedná o radar postavený na bázi mobilního radaru, který je součástí vyvíjeného protiraketového systému pro velké výšky THAAD. GBR-P s maximálním dosahem 5000 km byl vybaven plošnou fázovanou anténou o ploše 104 m2 s 16 896 vysílacími/přijímacími mikrovlnnými moduly. Konečná verze s názvem XBR kmitočtového pásma X (viz ATM č. 9/2006) má být nejen větší, ale i mnohem výkonnější. Radar má být využíván k rozlišování cílů a měření parametrů dráhy jejich letu v rámci systému pro obnovu dat navedení antirakety během letu IFTU (In-Flight Target Updates) a prostředku EKV TOM (Threat Object Map) a vyhodnocení úspěšnosti zásahu.

Struktura a senzory GMD

V roce 2001 byl název programu GBI změněn na výstižnější GMD (Ground-based Mid-course Defense -- část pozemních prostředků pro obranu ve střední fázi letu). V prosinci 2001 Spojené státy poprvé přišly s myšlenkou odstoupit od smlouvy ABM. Tento krok znamenal přepracování struktury a provedení několika zásadních změn v programu. Pro další vývoj a zkoušky byl uzavřen kontrakt na dodávky dvou alternativních třístupňových raket s různými typy komerčních motorů, vyvíjených týmy vedenými firmami Orbital Sciences a Lockheed Martin. Program GMD se záhy stal základním stavebním kamenem protiraketového systému BMDS (Ballistic Missile Defense System). Ten zahrnoval družicový systém včasné výstrahy DSP (Defense Support Program), jehož družice poskytují stereoobrazy ze dvou a více infračervených teleskopů. Působí na geosynchronních oběžných dráhách a poskytují včasné varování o odpálení (startu) balistické rakety. Družice DSP budou postupně nahrazeny družicovým systémem SBIRS (Space-Based IR Satellites) se čtyřmi družicemi na geosynchronních a dvěma dalšími na vysokých eliptických oběžných dráhách. Cizí rakety a bojové hlavice mají být též sledovány UHF radary včasné výstrahy - zdokonaleným AN/FPS-115 Pave Paws na vojenské letecké základně v Beale (Kalifornie) v součinnosti se zdokonalenými radary BMEWS ve Fylingdales (Velká Británie) a Thule (Grónsko). Zdokonaleny byly i radary Cobra Dane kmitočtového pásma L na letecké základně Eareckson na ostrově Shemya (Aleutské ostrovy) a SBX radar na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Postavena byla též námořní verze SBX, instalovaná na plovoucí plošině a umístěna v Adaku na Aljašce. Radary XBR a SBX zabezpečují velmi přesné sledování raket a malorozměrných objektů nad atmosférou ve střední fázi letu a poskytují přesná data navedení antiraketě a prostředku EKV.

Jednotlivé senzory jsou vzájemně propojeny světlovodným kabelem v informační a datové síti systému velení a řízení GFC/C (GMD Fire Control and Communications), který má spojovací uzly ve Fort Greely na Aljašce a v Cheyenne Mountain v Coloradu. Jen pro představu -- jedná se mimo jiné o 32 200 kilometrů optických kabelů. Data IFTU a TOM z radarů mají být předávána datovým terminálům IDT (In-flight Interceptor Communications System Data Terminal) jednotlivým antiraketám během letu v celé fázi navedení v závislosti na pokynech operátorů systému velení a řízení GFC/C.

Všechny antirakety GBI budou umístěny v podzemních železobetonových odpalovacích zařízeních (silech) - 40 sil ve Fort Greely na Aljašce a 20 sil na Vandenbergově vojenské letecké základně v Kalifornii.

Plánovaná zdokonalení jsou soustředěna zejména na využití miniaturních prostředků ničení mimo atmosféru MKV (Miniature Kill Vehicle), které mají být neseny prostředkem EKV a mají ničit početné skupiny skutečných a klamných bojových hlavic. Každá antiraketa by mohla vynést do kosmu 20 až 30 těchto miniaturních prostředků ničení MKV. Každý z nich by měl mít hmotnost okolo 4 až 6 kg a měl by být vybaven vlastním infračerveným senzorem a v konečné fázi navedení využívat datalink pro přenos dat z antirakety GBI, resp. z pozemního radaru SBX. Smyslem je docílit vyšší pravděpodobnosti zničení vícenásobných bojových hlavic jednou antiraketou. O konečném definitivním složení systému zatím nebylo rozhodnuto, ale plány naznačují, že do roku 2008 by mohlo být postaveno celkem 70 antiraket. Ve stejném období mají být dovršeny vývojové letové zkoušky.

Počáteční operační schopnosti systému bylo dosaženo v září 2004 s 8 antiraketami v silech ve Fort Greely a 2 na Vandenbergově vojenské letecké základně v prosinci 2004. Základna ve Fort Greely měla mít podle plánu do prosince 2005 14 antiraket GBl a ve Vandenbergu měly být 4. Nyní se uvažuje o třetí -- evropské základně s 10 antiraketami GBI a jednom radaru pro zabezpečení jejich navedení. Hlavním dodavatelem je americká firma Boeing Integrated Defense Systems (Seal Beach, Kalifornie), hlavním systémovým integrátorem firma Raytheon Air and Missile Defense Systems (Bedford, Massachusetts - radary GBR-P a SBX), dodavatelem motorů je firma Orbital Sciences (Dulles, Virginia). Firma Northrop Grumman je zodpovědná za návrh, vývoj a použití klíčových prvků systému GMD -- systému řízení palby GFC (GMD Fire Control), datových terminálů k přenosu dat antiraketám během navedení IDT (In-flight Interceptor Communications System Data Terminal), prostředků komunikační sítě CNE (Communications Network Equipment), sítě systému správy NSM (Network System Manager) a zařízení pro řízení odpálení CLE (Command Launch Equipment) včetně softwaru.

Balistická raketa útočí - kde a jak zničit její bojovou hlavici?

Jestliže se zabýváme obranou před balistickými raketami, bude vhodné si připomenout, jak se taková raketa a její bojové hlavice po celou fázi letu chovají, abychom lépe pochopili způsob jejich zneškodnění obranným protiraketovým systémem. Balistické rakety krátkého a středního dosahu dnes má řada států. Ale mezikontinentálními balistickými raketami, schopnými dopravit bojové hlavice přes polovinu Země (proces trvá přibližně 20 až 30 minut), disponují jen některé bohaté a technologicky vyspělé státy.

Několikastupňovou raketu si lze zjednodušeně představit jako válec o délce 20 až 30 metrů. Současně ale jde o poměrně drahou a hlavně technicky nesmírně komplikovanou záležitost s velmi složitým a přesným naváděním. I když je teorie jasná, konstrukce rakety je velmi obtížná. A právě z takových raket mají USA obavy. V protiraketové obraně by bylo nejlepší raketu zničit buď přímo při startu nebo krátce po něm, kdy raketa velmi zrychluje (do 4-5 minut po odpálení). K tomu však USA zatím nemají odpovídající zbraňové systémy, ty jsou nyní vyvíjeny (např. letounový laser YAL-1). Mezikontinentální rakety se mohou pohybovat rychlostí i přes 20 000 km/h. Antiraketa GBI může v konečné fázi letu dosahovat rychlosti i přes 24 000 km/h. Často je proces přirovnáván ke střelbě projektilu proti projektilu, ale tyto rychlosti jsou v porovnání s rychlostí rakety a antirakety ve skutečnosti asi 7krát nižší. Systém GMD má zničit raketu nebo její bojovou hlavici(e) ve střední fázi letu (trvá 15-20 minut), tzn. ve velké výšce nad Zemí (1000 - 1500 km), tedy nad atmosférou, ve vakuu, kde se pohybuje setrvačností, protože její motor vyhořel, nebo má zničit bojovou hlavici, která dopadá k zemi vlivem přitažlivosti, kdy se vrací zpět do atmosféry, intenzivně zpomaluje a míří na určený pozemní cíl. Pro počáteční fázi nelze antirakety použít -- tato fáze je velmi krátká k tomu, aby mohly být změřeny a vypočteny parametry budoucí dráhy, odpálení se odehrává daleko a na cizím území. Po dohoření posledního stupně rakety se bojová hlavice oddělí a její rychlost je nejvyšší (několik km/s) a setrvačností pokračuje v letu vysoko nad atmosférou, postupně zpomaluje, dosáhne vrcholu své dráhy, poté zahajuje sestup, zrychluje a proniká do atmosféry.

Nejvhodnějším místem pro střet prostředku EKV, vyneseného antiraketou, a bojovou hlavicí (raketa už není) je právě v části dráhy od vrcholu až po dosažení výšky asi 130 km nad Zemí. Bojová hlavice je stále ještě daleko od cíle a obvykle se pohybuje pasivně (kromě nejmodernějších manévrujících typů, např. ruského Topolu). Přesným XBR (SBX) radarem lze měřit parametry dráhy a předpovídat budoucí polohu hlavice s vynikající přesností pro navedeni antirakety do přibližně vstřícného kursu. Z toho vyplývá, že tzv. časově prostorové okno, ve kterém je bojová hlavice zasažitelná, je poměrně krátké a malé. V tomto okně musí být bojová hlavice zjištěna, změřena, musí být učiněno velitelské rozhodnutí o zničení, aktivovány antirakety a systémy zajištění navedení včetně přenosu dat, vydány povely a antirakety odpáleny.

Cizí raketu neničí antiraketa, ale prostředek EKV. Antiraketa musí z nulové rychlosti dosáhnout rychlosti 3-7 km/s, dopravit a vypustit prostředek EKV co nejblíže k cíli (jemné navedení provádí již sám prostředek EKV s využitím vlastních senzorů). To vše se musí zvládnout během několika minut. Proto je každý kilometr, o který může být základna blíže k předpokládané dráze rakety, dobrý. Jakmile bojová hlavice vstoupí do horních vrstev atmosféry (ve vzdálenosti několik stovek až tisíc km od základny s antiraketami), antiraketa GBI je proti ní nepoužitelná. To je jeden z důvodů, proč Američané usilují o to mít jakousi "předsunutou" základnu s antiraketami a radarem v Evropě. Pro antirakety je nutno vybudovat sila, do kterých se instalují antirakety podobné Minutemanu a nechají se v silech číhat na svou šanci. Zjednodušeně lze říci, že taková antiraketa se od balistické rakety odlišuje jen naváděcím systémem a druhem bojové hlavice.

Jak taková antiraketa vypadá

Počáteční testovací zkoušky byly provedeny s třístupňovými nosnými raketami o celkové délce 17,5 m, průměrem těla prvního stupně 1,01 m, druhého stupně 0,8 m, třetího stupně 0,7 m a celkové startovací hmotnosti 14 820 kg. První stupeň s motorem rakety Minuteman 2 SR-19AJ-1 měl délku 13 m a hmotnost 13 300 kg. Druhý a třetí stupeň s motorem M57A-1 z rakety Minuteman 2, měl každý délku 1,5 m a hmotnost 700 kg. Startovací motor pro antiraketu GBI firmy Lockheed Martin je známý pod označením LM-BV plus. První stupeň používá motor na tuhé pohonné hmoty GEM-40VN firmy ATK-Thiokol, který byl původně vyvinut pro nosnou raketu Delta 2 k vynášení družic. Tento motor o hmotnosti 13 232 kg obsahuje 11 765 kg pohonných hmot, je vybaven výkyvnými tryskami s řízeným vektorem tahu a hoří po dobu 63 sekund. První stupeň má řídicí systém na tuhé pohonné hmoty pro velké výšky, který vyvinula firma Aerojet. Druhý a třetí stupeň využívají motory ATK-Thiokol Orbus 1A. Oba tyto motory o hmotnosti 470 kg obsahují 417 kg tuhých pohonných hmot, jsou rovněž opatřeny pohyblivými tryskami s řízeným vektorem tahu a každý hoří 40 sekund. Plášť motoru je vyroben z grafitových epoxydových vláken. Motor LM-8V plus o délce 16,26 m má průměr prvního stupně 1,02 m, druhého a třetího stupně 0,7 m a startovací hmotnost 14 682 kg. Motor verze LM-BV plus umožňuje dosáhnout antiraketě rychlosti až 7 km/s a dosahu až 4000 km. Raketa Taurus Lite je též známá pod názvem OBV (Orbital Boost Vehicle). Třístupňová raketa OBV je postavena na bázi osvědčených typů nosných raket Pegasus, Taurus a Minotaur. První stupeň o délce 10,1 m, a průměru 1,28 m využívá motor Orion-50S-XLG o hmotnosti 16 400 kg, obsahuje 15 000 kg tuhých pohonných hmot a hoří po dobu 69 sekund. Druhý stupeň o délce 1,9 m a průměru 1,28 m využívá motor Orion-50S-XL o hmotnosti 3010 kg, přičemž 2720 kg představují tuhé pohonné hmoty a hoří 45 sekund. Třetí stupeň využívá motor Orion 38 o hmotnosti 875 kg (770 kg tuhých pohonných hmot). Je dlouhý 1,31 m, má průměr 0,97 m a hoří 68 sekund. Mezi třemi stupni jsou dva oddělovací mezistupně a vlastní prostředek ničení mimo atmosféru (EKV) s kovovým pouzdrem a krytem instalovaným v přídi třetího stupně. Antiraketa typu OBV o celkové délce 18,61 m a průměru 1,28 m má celkovou startovací hmotnost 19 500 kg. Startovací motor hoří asi 145 sekund, než je vypuštěno ochranné pouzdro s prostředkem EKV. Antiraketa GBI přitom může dosáhnout maximální rychlosti až 8,3 km/s. Její minimální dosah je 1000 km a maximální dosah okolo 5000 km.

Základní TTD antirakety

Prostředek EKV: provedení a funkce

klamné hlavice

Prostředek EKV o délce 1,39 m, průměru 0,61 m má v době vypuštění hmotnost 64 kg (včetně ochranného krytu a oddělovacího mechanismu je celková hmotnost 120 kg). Po oddělení od třetího stupně antirakety EKV stabilizuje svůj inerciální navigační systém a naváděcí soustavu podle hvězd s využitím dvou optických soustav a okamžitě poté přijímá povelová data navedení z přesného pozemního XBR radaru. K přenosu těchto dat je využíván komunikační systém IFICS (In-Flight Interceptor Communication System). Prostředek EKV má infračervenou naváděcí soustavu osazenou dvoupásmovým CMT velkoplošným zobrazovacím detektorem s 256 x 256 prvky v infračervené oblasti středních vlnových délek a optickou televizní naváděcí soustavu. Infračervený detektor je vybaven kryogenní plynovou chladicí soustavou na bázi kryptonu. V přední části před naváděcími soustavami je instalován teleskop. Cíl - nepřátelská balistická raketa, resp. bojové hlavice -, je touto kombinovanou naváděcí soustavou zachycen ze vzdálenosti 600 až 800 km. Prostředek EKV, který je vybaven vlastním řídicím systémem, se k cíli přibližuje rychlostí asi 7 km/s a před kontaktem s ním po dobu asi 5 sekund provádí velmi rychlé manévry tak, aby se dostal "do cesty" přilétající bojové hlavici. K jemnému řízení využívá malé tryskové motorky na tekuté pohonné hmoty. V konečné fázi navedení velmi krátce před kontaktem (zásahem) přesný pozemní radar XBR předá prostředku EKV prostřednictvím systému TOM (Target Object Map) informaci o tom, která ze skupiny bojových hlavic je ta pravá, a vyloučí úlomky a klamné hlavice. EKV nemá žádnou bojovou hlavici, spoléhá se jen na svou kinetickou energii, kterou využije doslova k "rozmlácení cíle na kusy". Hmotnost prostředku EKV v době střetu je přibližně 50 kg.

Kompletní antiraketa je do prostoru přepravována a do sila instalována ve speciálním ochranném kontejneru, přičemž horký start je prováděn přímo z tohoto kontejneru. Zařízení pro vlastní řízení odpálení antirakety je umístěno v přilehlé pohotovostní a řídicí budově přímo v objektu protiraketové základny a obsahuje technické prostředky pro přenos dat antiraketě GBI, plánování střelby, řízení a ovládání odpálení, testování, údržby a ošetřování.

Testy: úspěchy a neúspěchy

V rámci předchozího programu NMD byly naplánovány série integrovaných letových testů (IFT - Integrated Flight Test) s cílem postupně předvádět rostoucí provozní schopnosti systému. Návrhem a stavbou cvičných cílů -- napodobenin klamných cílů - byla pověřena firma Sandia National Labs.

Poslední testy

Americká Agentura protiraketové obrany oznámila, že dne 2. září 2006 uskutečnila plánovanou testovací střeleckou zkoušku systému. Ta měla být původně provedena 31. srpna, ale pro špatné počasí byla odložena. Klíčovou roli v ničení cílové balistické rakety v tomto úspěšném testu systému GMD sehrála firma Raytheon. Její prostředek ničení EKV zachytil cíl v kosmickém prostoru nad Tichým oceánem, který byl zhruba 15 minut sledován zdokonaleným radarem včasné výstrahy UEWR (Upgraded Early Warning Radar) rovněž firmy Raytheon, jenž je provozován na vojenské letecké základně v Beale. V průběhu testu zpracovával a předával data navedení středisku velení a řízení systému GMD. Při testu byla poprvé použita antiraketa GBI operačního provedení, která byla poprvé odpálena ze své operační protiraketové základny GMD ve Vandenbergu (Kalifornie). Raketa dlouhého dosahu simulující cvičný cíl byla odpálena z Kodiaku na Aljašce. Hlavním cílem testu byl především sběr údajů o celkovém chování systému, schopnost pozemní a kosmické části systému rozpoznávat bojové hlavice od nosné rakety a klamných cílů a ověřování správné funkce technologie kosmických senzorů. Poté, co se prostředek EKV zorientoval v prostoru podle hvězd, přijímal aktualizovaná cílová data. Cíl sledoval svou zdokonalenou infračervenou naváděcí soustavou a úspěšně vybral cíl a manévrováním se dostal do vstřícného kurzu pro kontaktní zásah. Plánovaný test přišel Spojené státy zhruba na 85 milionů dolarů (téměř 1,9 miliardy korun). Další test, který je naplánován na konec letošního roku nebo počátek roku 2007, má být zaměřen na schopnost reálného zásahu cvičného cíle. Při předchozím testu dne 22. července antiraketa úspěšně zasáhla cíl, který vypustila balistická raketa středního dosahu, odpálená z Havaje. Tento poslední test přímo souvisel s testovacími zkouškami šesti raket krátkého až středního a jedné rakety dlouhého dosahu, které na počátku července provedla Severní Korea.

Triky a pověry

Spojené státy bez ohledu na neustále předkládané argumenty odborníků mnoha zemí o pochybné účinnosti budovaného systému protiraketové obrany, doposud vynaložily na jeho realizaci neuvěřitelných 91 miliardu dolarů a v příštích 6 letech to má být dalších 58 miliard dolarů. A přitom stále chybí důkaz toho, že bude schopen odolávat předpokládané hrozbě. Hlavní organizátoři projektu v součinnosti s klíčovými zpravodajskými organizacemi a konzervativními vědátory šíří propagandu s cílem barvit možnosti systému a dosažené výsledky testovacích zkoušek narůžovo. Zdrojem informací o systému nejsou však jen internetové stránky vlády Spojených států či Velvyslanectví Spojených států amerických v ČR, ale také kritické autoritativní zdroje, jako jsou např. Federation of American Scientists, Union of Concerned Scientists a některé přední americké univerzity.

Kritici amerického protiraketového systému -- vědci v různých oborech (jak uvádí např. Scientists' Letter on Missile Defense z 5.4. 2005, podepsaný 22 předními vědci v oboru) naopak tvrdí, že veřejnost je klamána, protože podmínky zkušebních střeleckých testů jsou záměrně připravovány tak, aby dopadly úspěšně, a své tvrzení dokládají konkrétními fakty. Poukazují například na to, že střelba většiny testů byla vedena na minimální vzdálenosti do 700 km a výšky okolo 235 km, přitom reálné výšky a vzdálenosti mají být podstatně větší. Balón -- cvičný cíl napodobující bojovou hlavici - byl před vypuštěním vyhříván, aby byl pro infračervený senzor prostředku EKV více tepelně kontrastní a tedy snáze detekovatelný. Během testů byly na cvičných cílech používány přijímače GPS spolu s rádiovými transpondéry, které vysílaly údaje své vlastní polohy, jež sloužily jako rádiový naváděcí maják a byly využívány pro navedení antiraket. Reálné bojové hlavice však neponesou žádné prostředky, které by vykřikovaly: "tady jsem a chyť mě". Proč taky? Antirakety pro účely testů dosahují maximální rychlosti 2,2 km/s, zatímco plánovaná rychlost operačních antiraket má být vyšší než 8 km/s. Tato zvýšená rychlost antirakety zkrátí čas, po který senzor prostředku EKV musí rozlišit mezi pravou bojovou hlavicí a hlavicemi klamnými a který má na provedení odpovídajícího manévru pro zajištění kontaktního zásahu, asi na polovinu. Největším nepřítelem vestavěné elektroniky a senzorů jsou obrovská přetížení v době, než antiraketa dosáhne maximální rychlosti. Předpokládá se, že třístupňová raketa udeří do bojové hlavice zhruba 10krát větší silou než dvoustupňová raketa, která je využívána při testech.

Raketoví experti jsou navíc stoprocentně přesvědčeni o tom, že i ty nejprimitivnější cizí rakety ponesou nejen pravé bojové hlavice, ale i různá přídavná zařízení, jež mají jediný cíl -- oklamat počítačem řízené senzory, které jsou součástí prostředku EKV. V reálném raketovém úderu lze předpokládat, že přilétající rakety budou využívat víceúčelové klamné cíle odlišného profilu a rozměrů pro oklamání prostředku EKV, případně jeho "vábení na sebe". Všechny poznatky dokazují, že technologie i těch nejjednodušších klamných hlavic jsou tak dokonalé, že daleko předčí i komplexy špičkových pokročilých technologií k jejich detekci a rozpoznávání. To znamená, že je velmi nesnadné až téměř nemožné rozlišit skutečné bojové hlavice od klamných. Velké diskuse se vedou o účinnosti systému. Zatímco se oficiálně uvádí, že se pohybuje okolo 90 %, odpůrci tvrdí, že tento údaj je stejně jako podmínky testů zfalšovaný. Specialisté tvrdí, že při reálném raketovém úderu by úspěšnost zničení nepřátelských bojových hlavic dosahovala stěží 10 %. Většina z nás bude zřejmě souhlasit s tím, že 10 % úspěšnost nelze v žádném případě považovat za vlastnost spolehlivého systému při zajištění obrany před mezikontinentálními balistickými raketami.

Testy byly velmi neobjektivní - sestřelovaná bojová hlavice musela pomocí GPS předávat své souřadnice, tvary bojové i klamné hlavice byly značně rozdílné (malý kužel/velká koule). Ve skutečnosti samozřejmě hlavice nebude o své pozici vysílat žádné údaje a klamné hlavice nebudou od té bojové snadno rozlišitelné. Odborníci pak odhadují, že pravděpodobnost zásahu se v reálné situaci bude pohybovat v rozmezí pouhých 5-10 %! K likvidaci jediné hlavice (jeden nosič však může nést např. 6 hlavic) tak v průměru bude zapotřebí 10-20 antiraket. Ruští experti tvrdí, že tak drahý zbraňový systém, který je schopen zničit jen dvě až tři rakety, je prakticky k ničemu.

Realita či zbožná přání?

Letos v srpnu tým českých specialistů shlédl ve Spojených státech počítačovou simulaci funkce protiraketového systému. Po návratu byla některými účastníky vychvalována názornost této prezentace při zničení nepřátelské rakety směřující na Českou republiku. Před nedávnem se podobné prezentace zúčastnili přední zahraniční novináři, kterým se ale zas tak moc nezamlouvala. Agentuře protiraketové obrany vytýkali, že její software k simulaci funkce protiraketového systému je zejména v tomto stádiu vývoje jen zavádějícím cvičením. MDA na základě údajů této simulace dospěla k naprosto nereálné vysoké hodnotě pravděpodobnosti zásahu bojové hlavice antiraketou. Přesvědčivě tvrdí, že zvýšený počet antiraket může znamenat podstatně vyšší účinnost systému a významný rozdíl v celkovém výsledku raketového úderu. Někteří vědci ale říkají, že mnohem realističtější domněnkou je nižší pravděpodobnost úspěšnosti antiraket a zvýšený počet antiraket nepřináší zásadní změnu k lepšímu.

MDA též tvrdí, že počítačová simulace může přesně předpovědět spolehlivost systému při reálné obraně před raketami s tím, že může demonstrovat jeho schopnost velmi přesně modelovat trajektorii rakety, kterou USA použily při letových testech. Tento argument je ale rovněž zavádějící. K tomu jsou data z dosavadních zkoušek nedostačující, protože úplný model vyžaduje rovněž přesné charakteristiky nejen antirakety, ale i útočící rakety, včetně chování bojových hlavic. Bez vložených dat odlišných podmínek testů střelby na bojové hlavice různých druhů nemůže simulace správně probíhat. Takové testy se však zatím neuskutečnily a ani nejsou plánovány. Kritici proto dospěli k názoru, že současná bezesporu efektní simulace, je pouze hrou nepřesných dat.

Například listy the New York Times a Washington Post se domnívají, že systém dosahuje vysoké pravděpodobnosti kontaktního zásahu 91 %. Jak ale dospěly k tak přesné hodnotě, když USA nemají v rukou žádný reálný základ pro stanovení této pravděpodobnosti? Doposud totiž neprovedly žádné testy střelby svého protiraketového systému pro střední fázi letu za skutečně reálných podmínek, včetně vedení klamných opatření a elektronického boje. Jak MDA připouští, všechny dosavadní testy měly velmi významná omezení a znaky umělé situace. Například ve všech případech antiraketa i cílová raketa letěly po zhruba stejných trajektoriích nízkou rychlostí, přičemž obrana se spoléhala především na vzhled bojové hlavice. Simulace například řeší odpálení šesti antiraket, které zničily čtyři bojové hlavice. Ale i při odpálení 20 antiraket na tyto čtyři bojové hlavice je zde stále šance okolo 88 %, že aspoň jedna nebo více z nich obranou pronikne. Obráceně to znamená, že tu je jen 12% šance, že protiraketový systém zničí všechny 4 bojové hlavice. Při simulaci jsou však zničeny všechny. Našemu odbornému týmu se i tak simulace líbila, neshledal na ní žádné nesrovnalosti a po návratu do ČR byla i umně mediálně využita k působení na českou veřejnost.

Konkrétní podmínky pro antirakety v Česku

Antiraketa pochopitelně k takovým náročným manévrům potřebuje poměrně značný prostor. Na Aljašce jsou podmínky zcela jiné než v České republice. Manévry by se přirozeně neomezily jen na prostor nad našim územím, ale minimálně i na sousední země. V tom je největší problém reálného použití antiraket v evropském prostoru. Takovou situaci lze přirovnat k tomu, jako bychom chtěli hrát fotbal uvnitř autobusu plného cestujících. Jak si chcete kopnout a přitom nikoho nezranit? V tom má Aljaška podstatnou výhodu -- rozlehlé prostory prakticky bez civilizace. V našem případě by ke střetu docházelo pravděpodobně mimo ČR (zhruba někde nad Slovenskem, Maďarskem, až Rumunskem, Polskem, Běloruskem, možná nad Ukrajinou, či dokonce nad Ruskem). Pokud by ale raketa letěla v tak velké výšce a tak vysokou rychlostí, pak by směřovala nikoliv na nás, ale do prostoru za ČR.

Hodně lidí je přesvědčeno, že antirakety by zajišťovaly obranu ČR, a proto výstavbu základny u nás podporují. Ale to je velký omyl. Jestliže by byla cílem rakety ČR, musela by už na dalekých přístupech (okolo 1000 km od nás) přejít do sestupné fáze (trvá asi 3-5 min) a v tom případě by nás antirakety neubránily -- technicky to není možné. Antiraketa by totiž nemohla vypustit prostředek EKV -- ten, pokud by vzápětí neshořel, by v atmosféře nefungoval (řídicí motory by byly neúčinné, senzory oslepené). K obraně ČR by musely být na našem území rozvinuty další systémy pro konečnou fázi letu (soudobým zástupcem je Patriot PAC-3, vyvíjen je systém THAAD). Je tu však jeden závažný problém -- tyto systémy jsou sice efektivní při ničení raket krátkého a středního dosahu, ale neúčinné proti mezikontinentálním raketám. Z uvedených faktů vyplývá, že obranu ČR základna s antiraketami GBI není schopná nezajistit, ale naopak -- v případě reálného konfliktu by se stala cílem prvního raketového úderu.

Tvrdým oříškem jsou pokročilé technologie balistických raket a jejich bojových hlavic. Jejich cílem je systém PRO ošálit a překonat. Jedná se např. o technologie (stealth -- neviditelný) pro ztížení nebo znemožnění detekce a sledování radarem, technologie klamných hlavic pro zmatení systému či mžikových manévrů k vyhnutí se střetu s prostředkem EKV. Dnes tyto technologie vlastní Rusko, které je již úspěšně otestovalo, chlubí se jimi rovněž Írán. Čína naopak chce zvyšovat počet raket až na čtyřnásobek a systém PRO jimi prostě zahltit. Musíme počítat s tím, že tyto technologie výrazně sníží účinnost protiraketového systému.

Bude vůbec schopen tomu všemu čelit? To dnes není schopen nikdo odhadnout. Vždyť systém protiraketové obrany USA jako celek nebyl dosud vyzkoušen, řada prvků dosud není v plném provozu a nikdo přesně neví, zda vůbec bude fungovat tak, jak se očekává.

Co říci závěrem? S naprostou jistotou lze tvrdit, že spolehlivý systém obrany proti mezikontinentálním raketám dosud neexistuje nikde na světě. Plně to platí i o systému, který nyní budují Spojené státy.

Článek bude publikovat říjnové číslo ATM - Armády, technika, militaria. Číslo bude v prodeji od středy 4.10.

Zdroje a obrázky: Jane's Strategic Weapons Systems ISSUE 44 - 2006, Scientists' Letter on Missile Defense (April 5, 2005), materiály firem Raytheon, Boeing BMDO, "Background Paper on Missile Defense System Test Bed Facility Construction, internet: www.orbital.com, bmdsidc.mda.mil, www.ak-prepared.com, ww.spacewar.com, www.armscontrol.org, archive.salon.com, armed-services.senate.gov, www.fas.org, www.blisty.cz, www.missilethreat.com, www.missilethreat.com, www.af.mil.com, www.raytheon.com, www.boeing.com, www.ucsusa.org.