Je nadbytečné na stránkách Britských listů připomínat, že některé informace a postřehy vznikají ze zcela prosté juxtapozice každodenní zkušenosti s dvěma odlišnými kulturními a společenskými prostředími. Podzim a jaro jsem strávil pobytem ve skotském Glasgow přerušovaným občasnými návraty do Prahy. Pokaždé a opakovaně jsem se na tyhle krátké návštěvy těšil, a pokaždé a opakovaně jsem byl konfrontován se stejnými iritujícími a deprimujícími jevy. Shodou okolností právě v době, kdy možná mnozí po otevření hranic EU zamíří do Velké Británie za prací a zkušenostmi, se chystám po tři čtvrtě roce stráveném ve Skotsku zpět domů do České republiky. Jevy, o nichž se zde chci zmínit, jsou pro mne tedy skličující o to více, že se jim nechci vyhýbat či od nich nechci utéct do zahraničí, a vnímám je jako nespornou součást svého vlastního života a identity (a používaje první osobu plurálu, z kritiky se snažím nevyčleňovat).

Zdá se, že jevy zmíněné v titulu tohoto příspěvku prolínají nejrůznějšími vrstvami a prostředími české společnosti. Projdu je v pořadí, ve kterém na ně narážíte, když cestujete ze zahraničí, v tomto případě z Británie, do Česka. Řeč bude tedy o následujících třech bodech: ČSA, služby, média.

O víkendu od 28. do 30. května 2004 se v Litoměřicích konal pod záštitou českého a slovenského ministerstva kultury, slovenského PEN klubu, Klubu českých spisovatelů a firmy Victoria Public Affairs desátý jubilejní Salon kritického myšlení na téma Umění jako nástroj komunikace. Může Česká republika jako nový člen Evropské unie sdělovat svou zkušenost jiným členům tohoto společenství prostřednictvím své kultury? Do jaké míry je ta kultura přenosná?

V úvodu vyjádřil pořadatel Alex Koenigsmark názor, že možná jsou dějiny umění vlastně jedinými skutečnými dějinami lidstva? (Napadlo mě při tom: Co když umění a kultura dnes už neexistují? Kdo určuje, co je umění? Závisí umění na své recepci ve společnosti? Jaká je role umění v zemi, která je posedlá soutěží "Česko hledá superstar?")

Skupina evropských novinářů se v jednom africkém národním parku seznamovala se životem slonů. Po návratu domů psali o svých dojmem do novin, každý o tom, co považoval za zajímavé pro své krajany.

Angličan se zaměřil na lov slonů, Francouz zasvětil své čtenáře do sociálních poměrů uvnitř sloní komunity, Němec psal o sloní potravě, ale Fin se zamýšlel nad tím, co si africký slon myslí o Finech.

Strážci kultury nám nepomohou zahojit vnitřní rány způsobené tvůrčím zápalem, který nás přivedl k mylné domněnce, že totiž v Karáčí protestují davy lidstva za naši pomyslnou tvůrčí a komunikativní cestu, na které si klademe otázku -- koho přijme nebo nepřijme vesmír.

Naše země se hemží pomyslnými hrdiny, jejichž činy jsou náplastí na naši národní ješitnost, ale i zbabělost postavit se slovem nebo jinými prostředky zlu, nepravdě, lži a povrchnímu hodnocení druhých -- máme v genech uloženo mlčet, tiše kolaborovat a vyčkávat na vhodnou chvilku, kdy je možno napadnout, rozcupovat a v neskonalé hlouposti začít tvořit díla zbytečná -- která prosazují skupiny, podskupiny, strážci kultury v palácích, kde by nemohl leckterý ouřada dělat za normálních okolností ani pacholka u koní.

Za obsáhlejší zastavení stojí jevištní adaptace Fuksovy beletristické prvotiny napsaná, režírovaná i hraná francouzským režisérem Bruno Boëglinem, který ji po lyonské premiéře (1992) uvedl v r. 1993 na avignonském Mezinárodním divadelním festivalu. Podle ohlasů v dobovém tisku (nashromáždil jsem téměř dvě desítky statí a recenzí z francouzských regionálních i celostátních periodik) se toto představení stalo událostí tohoto festivalového ročníku, který -- podle údajů z tisku -- navštívilo 115 tisíc diváků.

O slavných francouzských inscenacích Fuchsovy prvotiny Pan Theodor Mundstock, o nichž se v ČR vůbec nepsalo, hovořil na víkendovém Salonu kritického myšlení v Litoměřicích Jiří Tušl z Českého rozhlasu:

Šel jsem do kina na nový film Juraje Jakubiska Post coitum s určitými obavami. Vzpomínám na jeho Nejasnou zprávu o konci světa, která je ve filmové verzi zmatenou a chaotickou strukturou. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Nevím, zda je to proto, že autorem scénáře filmu Post coitum byl Marcel Bystroň, který měl tento snímek původně také režírovat. Režii však převzal Juraj Jakubisko. Scénář filmu je velmi dobře napsaný.

Film Post coitum má pevnou, dobře vedenou strukturu. Jsou to parodické variace na téma sexu s vážným podtextem. Film je velmi zábavný (diváci propukají ve smích). Je to povedená hříčka až na hranici absurdity.

Místopředsedu KSČM překvapil komentátor Práva. Zázrakem by bylo, kdyby tomu bylo naopak.

Alexandr Mitrofanov totiž ve svém článku "Jednotná levice je mýtus" (Právo) popsal proběhlý sjezd KSČM slovem skanzen. Budiž. Je to jeho názor a je daný tím, co za dva dny na sjezdu KSČM viděl a slyšel. V něčem měl možná pravdu. Slyšel mimo jiné Statise Prusalise o síle 90 decibelů a viděl jásavě nadšené reakce jedné části nahluchlých a druhé části ohluchlých delegátů. Sjezd byl ale i o něčem jiném, k čemu se ani Mitrofanov nedostal. Filip si snad opravdu myslí, že "Jednotná levice není mýtus..."(Haló noviny).

První díl polemiky vyšel v sobotních Haló novinách, druhý vyjde v pondělí ZDE

Z prozrazené oficiální americké zprávy o týrání věznů v Iráku vyplývá, že jde nejen o armádu, která se umí chovat brutálně, ale je také silně postižena nekompetencí. Toho si na zprávě povšiml analytik listu Guardian, který usuzuje, že mu některé rysy chování amerických vojáků připomínají Hellerovu klasickou knihu Hlava 22. V oficiální analýze generála Taguby je například zmínka o kapitánu Leo Merckovi, veliteli jednotky vojenské policie, který měl ve zvyku "fotografovat nahé vojákyně bez jejich vědomí". Jeden voják, jehož velitelem byl kapitán Damaris Morales, nedokázal vystoupit z vozidla, aniž by při tom omylem nezačal střílet ze své zbraně. Taguba suše poznamenává: Prostřelil nádrž na benzín. Velitelé se neustále spolu hádali.

Letadlo společnosti British Airways se 308 cestujícími na palubě, které letělo z Miami do Londýna, muselo v neděli nouzově přistat v Irsku, na letišti Shannon Airport v Dublinu. V jeho zavazadlovém prostoru se totiž nacházelo shnilé ovoce, které začalo vydávat "neobyvyklý zápach" a to zaktivovalo čidla, která signalizovala, že je v zavazadlovém prostoru požár. Žádný požár tam nebyl.

neděle 21.00:Extremisté, podezřívaní z příslušnosti k organizaci al Kajdá usmrtili ve městě Khobar na východě Saúdské Arábie 22 osob, většinou to byli cizinci, konstatovalo saúdské ministerstvo vnitra. Není jasné, zda komanda, která rukojmí osvobozovala, některé z nich při tom usmrtila. Ozbrojenci se údajně pokoušeli oddělit muslimy od nemuslimů a v prvních hodinách propustili pět libanonských občanů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

neděle 8.45: Saúdská armáda zaútočila na budovu v níž islámští extremisti zadržovali zahraniční rukojmí, a osvobodila desítky osob, uvádějí saúdští činitelé. Asi 40 příslušníků speciálních jednotek seskočilo z vrtulníků na střechu budovy v městě Khobar. Dva extremisté byli při operaci usmrceni a ostatní zatčeni, konstatuje saúdská vláda.

Podrobnosti v angličtině ZDE

neděle 14.30: Saúdské úřady konstatovaly, že většina rukojmích byla propuštěna, avšak někteří byli usmrceni. Jeden muž, který uvedl, že byl mezi 25 rukojmími, propuštěnými během ranního útoku speciálních jednotek na budovu, sdělil tiskové kanceláři AFP, že militanti podřezali devět zadržovaných osob, když se v noci pokusili uprchnout po schodišti. Mezi uprchlíky byli především američtí a holandští zaměstnanci. List Observer poznamenává ve svém nedělním vydání, že opakované teroristické útoky na Saúdskou Arábii, jako je tento, vedou k zvyšování ceny ropy, což hrozí vyvolat světovou hospodářskou depresi. "Útok vyslal šokové vlny po celém západním světě, který už čelí vysokým cenám ropy a nyní také vyhlídkám na zhoršující se násilí v saúdském království, které je důsledkem konfliktu mezi tamější vládnoucí královskou rodinou a džihádistickými organizacemi, rozhodnutými ji svrhnout," konstatuje list a dodává: "Situace v Saúdské Arábii už vyhnala ceny ropy nad 40 dolarů za pětadvacetigalonový barel."

Podrobnosti v angličtině ZDE ZDE

sobota 20.30: Bezpečnostní jednotky obklopily obytnou část jednoho ropného podniku v městě Khobar na východě Saúdské Arábie, kde zadržují ozbrojenci asi 50 rukojmích. Podezřívá se, že islámští militanti usmrtili asi 10 osob, včetně cizinců, a zabarikádovali se v této budově. Je to už několikerý útok na ropný průmysl v Saúdské Arábii. Prohlášení, které údajně vydala organizace al Kajdá, se přihlásilo k odpovědnosti za tento útok. V době, kdy dosáhly ceny ropy rekordní výše více než 40 dolarů za barel je tento útok špatnou zprávou pro světové hospodářství - vysoké ceny ropy hrozí vyvolat hospodářskou stagnaci.

Extremisté, kteří byli údajně oblečeni v uniformách, připomínajících vojáky, začali střílet v sobotu dopoledne na kanceláře jedné ropné společnosti v městě Khobar. Zasáhli také řadu vozidel, které vyhořela.

Podrobnosti v angličtině ZDE

V internetové verzi Lidových novin ZDE se lze dočíst, že ,,[...] Při telefonování [i s hands-free] se reakční doba řidiče prodlouží o 0,5 až 1,5 sekundy, což při rychlosti 110 kilometrů v hodině prodlouží brzdnou dráhu o 14 metrů. [...]'' V článku se mimo jiné píše, že toto až čtyřikrát zvyšuje riziko nehody. Podepsána ČTK. Naprosto nerozumím, jak je schopen někdo vypustit takovou hloupost.

Mimořádná, pozoruhodná omluva listu New York Times ZDE, že uváděl své čtenáře dlouho v omyl ohledně existence, či spíše neexistence, iráckých zbraní hromadného ničení, dál rezonuje v anglosaských médiích.

"Iráčtí emigranti nás podvedli svými lžemi o existenci Saddámových zbraní hromadného ničení, ale nesmíme se nechat obalamutit znovu," míní reportér týdeníku Observer David Rose.

Událost, která stála Ahmada Čalabiho, šéfa Iráckého národního kongresu, jeho podporu Pentagonu, lze přesně načasovat - 19. února 2004 napsal britský konzervativní deník Daily Telegraph, že jestliže Čalabiho organizace poskytla americké vládě "nepřesné informace" o existenci iráckých ZHN, Čalabi je na to hrdý. Tři měsíce poté Američané nařídili domovní prohlídku v Čalabiho bytě a v bagdádské kanceláři Iráckého národního kongresu, uprostřed tvrzení z CIA, že Čalabi a jeho šéf rozvědky Arras Karim prozrazovali americká tajemství Íránu.

Rozhodl jsem se oponovat názoru v článku Jan Maršáka.ZDE Argumentace je sice střízlivá a s většinou nelze nesouhlasit, nicméně neměli bychom se tak rychle vypořádat s tezí, že voleb už je na českého občana poměrně dost.

Slyšeli jsme při prvém čtení slavné podobenství, kterému se většinou říká: Údolí suchých kostí. Vypráví je kněz a prorok jménem Ezechiel, který byl odsunut do Babylonu již při první deportaci roku 597 před Kristem - zažil tedy již ve vyhnanství pád Jeruzaléma a zničení chrámu roku 586. Ezechiel toto podobenství káže svým posluchačům v situaci, kdy cizí nadvláda, nesvoboda, útrapy a útisk podlomily sílu a naději izraelských zajatců v Babylonském zajetí. V situaci, kdy bylo vše ztraceno a kdy se zdálo, že Bůh svůj lid zavrhl a opustil. Izraelité již nedoufali v lepší budoucnost, zdálo se jim, že je s nimi konec.

Je to smůla, ale budeme muset zase začít naše kázání vysvětlováním. Kdyby Pán Ježíš mluvil česky, nebo kdyby alespoň ti, kdo jeho slova zapisovali, byli Češi, hodně by nám to usnadnilo situaci. Jenže on kázal aramejsky, zapsané to máme řecky - čeština tehdy ještě ani neexistovala - a tak nezbývá, než se pokusit určité nepřeložitelné věci si vyložit. Řečtina má pro naše slovo dva výrazy. Tím prvním je logos, souvisí se slovesem legein, sbírat, a při jeho vyslovení si staří Řekové domýšleli významy jako: sbírka, řád, pravidlo, rozum, zákonitost, "logičnost". Tím druhým řeckým výrazem pro naše slovo je réma, souvisí s vyslovováním a Řekům znělo jako výrok, rčení, mysleli při tom spíš na samo mluvení, na zvuk, víc, než na význam slov.

Pobřeží slonoviny (Côte d'Ivoire) patří mezi relativně vyspělé země západní Afriky, a jednu z nejvýznamnějších bývalých kolonií Francie. Řadí se mezi největší výrobce kakaových bobů a kávy. V září 2002 však v zemi vypukla občanská válka, která přes uzavření mírové smlouvy stále ohrožuje civilní obyvatelstvo. S Francií jí pojí dlouholetá úzká spolupráce zejména díky postavě prvního prezidenta Felix Houphouët-Boigny, a tak právě tato evropská země usiluje o vyřešení konfliktu.

Bavorská ministryně sociálních věcí, Christa Stewens (CSU), na úvod dvoudenních již pětapadesátých Sudetoněmeckých dnů v Norimberku apelovala na českou vládu, aby konečně uznala křivdu, kterou měl téměř třem milionům sudetských Němců způsobit poválečný odsun. Konkrétně v sobotu požadovala zrušení Benešových dekretů, na jejichž podkladě došlo po druhé světové válce k odsunu. "V česko-německém vztahu musí být skoncováno s věcmi, které zraňují právní cítění a ubližují lidem," dodala. Zákon o tom, že se druhý československý prezident Edvard Beneš zasloužil o stát, který teprve před nedávnem schválil parlament ČR, je podle Stewens "urážkou ducha evropského porozumění". "Benešovo jméno je spojeno s rozbitým právem a morálkou," dodala dále.

Novináři, kteří podporovali útok na Irák na obou stranách Atlantiku, se omlouvají a "objasňují své pozice", napsal včera konzervativní britský list Daily Telegraph. V českých médiích a mezi českými politiky se naproti tomu zatím, jak se zdá, žádné omluvy neobjevily.

Na autogramiádě knihy Jak Češi bojují jsme se dověděli, že čtenáři v Německu tisknou Britské listy svým příbuzným v ČR, kteří nemají připojení na internet, a v papírové formě jim je rozesílají poštou. Totéž lze učinit jednodušeji, koupíte-li svým přátelům a příbuzným bez přístupu k internetu naši novou knihu.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.

V dubnu 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 5361 Kč. Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Za finanční pomoc od čtenářů, za pomoc sponzora Globe.cz i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Dominik Joe Pantůček stále ještě (zadarmo) postupně zprovozňuje četné dosud nefunkční části časopisu, po lednové havárii serveru. Čtenáře prosíme o trpělivost: uvedeme časopis do plné funkčnosti co nejdříve.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.