1. 7. 2003
Socánkova amnézie - výuka globálního kapitalismu v ČeskuJindřich Zíka
Na letošní rok si sociálně-demokraticko-pravicová vládnoucí koalice pro naše pracující připravila názornou lekci z globálního kapitalismu. Podle doporučení mezinárodních institucí - Mezinárodního měnového fondu, Evropské unie a Organizace pro evropskou spolupráci a rozvoj - se pokouší snížit jimi kritizovaný deficit státního rozpočtu. Zvolila si pro to cestu pro vládnoucí elitu příznačnou: ještě větší ožebračení těch sociálně nejslabších a zlepšení výhod pro ty bohatší. Socánek - volební maskot ČSSD - jakoby utrpěl náhlou ztrátu paměti. Špidlovy předvolební proklamace o budování zdravého a fungujícího sociálního státu pro všechny poctivě pracující tak získaly konečně svůj reálný obsah a zařadily se do řady orwellismů moderní politické hantýrky, jimž vévodí název vládnoucí strany samotné - sociální demokracie. V čem ale spočívá připravovaná reforma a jak ji na svých bedrech pocítí námezdně pracující?
|
ZdražováníČást peněz hodlá do státního rozpočtu vláda získat zvýšením nepřímých daní, to je zejména zvýšením 5% daně z přidané hodnoty, která až dosud zvýhodňovala některé zboží a služby, na sazbu 22% DPH, kterou má zboží ostatní. Toto sjednocení daní požadovala ve svých přístupových jednáních Evropská unie, ale v zájmu objektivity je nutné dodat, že nedoporučila výši nepřímého daňového zatížení obyvatelstva. Pravdou je, že po sečtení přímých a nepřímých daní se Česká republika dostává mezi země s nejvyššími daněmi v Evropě. Výsledkem tohoto kroku bude největší zdražování od Klausových liberalizačních orgií počátkem devadesátých let minulého století. Ceny rapidně vzrostou u telekomunikačních služeb a internetu, komunálních služeb a u ekologických výrobků. Posledně jmenované, jako například recyklované vlákniny, papíry a kartony, elektřina z větrných elektráren, bionafta a bioplyn či ekologicky šetrné barvy budou tak, zřejmě v rámci před volbami proklamované fráze "Uděláme vše pro čisté životní prostředí", o 17% dražší a pro mnohé tedy nedostupnější, hlavně pro lidi s nízkými příjmy. Jak je již takřka tradicí vždy, když vláda potřebuje získat peníze pro svůj rozpočet, porostou pochopitelně i daně uvalené na "chléb" moderního státu - alkohol, tabákové výrobky a pohonné hmoty. Zejména zvýšené ceny benzínu a nafty se pak přes nárůst nákladů na dopravu pravděpodobně promítnou i do cen dalších služeb a zboží. Je tedy nasnadě, že ti, kdo mají hluboko do kapsy již nyní, si budou muset odpustit další z těch skvělých výdobytků kapitalistického ráje, o kterém tak sladce přesvědčivě básní reklamní průmysl. Aby byl obrázek daňové reformy na náš život úplný, nesmíme ještě zapomenout na zmrazení valorizace odpočitatelné položky daně z příjmu fyzických osob. Ta se v nejbližších letech nemá pohybovat a ekonomy předpokládané, podle našich každodenních zkušeností z pracovišť nepravděpodobné, zvyšování mezd tak má do státní kasy přinést víc finančních prostředků. Pro řadové zaměstnance se tedy žádné úlevy nečekají. Jak je to ale se zaměstnavateli? Pochopitelně trochu jinak. Vláda nezapomněla na svou protržní orientaci, v pravicové části kabinetu zvané "tržní liberalismus" a v té "socialistické" "třetí cesta", a navrhuje úlevy na podnikových daních. Zaměstnavatelé tak ušetří na dani šest procent, takže nová daňová sazba by se měla během nadcházejících tří let snížit z původní sazby 31 až na 25 %. Pro jednu ekonomickou třídu, pochopitelně tu slabší, tak vláda nabízí jen utahování opasků a krácení sociálních výdajů a jistot, zatímco druhé nabízí lepší podmínky než měla dosud. Z práce rovnou do hrobuDalší nedílnou součástí připravovaných úsporných opatření, která negativně zasáhne především ty s nejnižšími mzdami, je reforma důchodového sytému. Ta předně stanoví zvýšení hranice odchodu do důchodu na 63 let. Přesto, že to sociální demokracie na svých předvolebních mítincích popírala, neváhá nyní přijít s výraznou změnou stanovení důchodového věku. Hranice použití lidského zdroje tak byla posunuta o další dva roky. Kolik z proklamovaného důchodu si pak celý život pracující člověk stihne užít je na pováženou. Každé prodloužení zapojení člověka, zejména vyššího věku, do zrychlujícího se a stresujícího mechanismu kapitalistické práce s její stále se zvyšující flexibilitou, tedy snižujícími se sociálními a zaměstnaneckými právy, se negativně promítá do jeho zdravotního stavu. Spolu s finanční úpravou důchodů, ke které se dostaneme vzápětí, se tak soumrak života stává spíše než zaslouženým odpočinkem nepříliš dlouhou agónií o pár korunách živořících použitých organických výrobních prostředků. Finanční úprava důchodového systému je opět koncipována nerovnoměrně. Důchody se mají odvíjet od tzv. individuálních virtuálních důchodových účtů, kam se bude odvádět určitá procentuální částka mzdy. Ta bude pochopitelně závislá na výši výdělku. Lidé, kteří jsou v maximální míře odíráni během celého svého produktivního života kapitalisty, tak na to, že jim byla vyplácena mzda na hranici lidského přežití, budou doplácet i ve svém důchodovém věku. Naopak manažeři a jiní protěžovaní vedoucí pracovníci vedle vysokých, nepřiměřených příjmů, které jim umožňují nahromadit slušné množství majetku a finančního kapitálu, budou i v důchodu pobírat nepoměrně vyšší důchody než obyčejní námezdně pracující. Je otázka, proč je nutné zvyšovat hranici odchodů do důchodu, když úřady práce jsou plné lidí shánějících zaměstnání. Posunem hranice důchodového věku se de facto tato nezaměstnanost ještě zvyšuje na úkor mladých lidí a čerstvých absolventů škol. Navíc se do výše sazby důchodu nebudou již počítat roky, kdy se člověk studiem připravuje na své budoucí povolání a výše důchodů se nebude v příštích letech valorizovat v takové míře, která by pokryla pokles její reálné hodnoty. Tedy ani ti, kdo v současné době již z důchodů žijí, jimiž jsou většinou lidé na samém dně sociálního žebříčku, to nebudou mít jednoduché. Vláda navrhuje v podstatě zachování současné výše důchodů na několik let dopředu. Když vezmeme v úvahu očekávanou inflaci, zdražování, uvolňování nájmů a další opatření související s liberalizací naší společnosti a jejím provázání s ekonomikou Evropské unie, není nadsázkou tvrzení, že řada důchodců si bude muset čím dál tím víc zvykat na ještě více se snižující životní úroveň. Mladí, krásní, zdravíJen takoví, kteří odpovídají tomuto popisu mají podle sociálně demokratické vlády právo na život. V okamžiku, kdy člověk onemocní a nezapadá do vzorce fungujícího lidského zdroje je odsouzen k přežívání na více než mizerné nemocenské. Tyto dávky mají být v prvních třech dnech nemoci sníženy o 50% a redukce má přijít i v dalších 14 dnech neschopnosti. Moralisté z úřadu vlády a ministerstva práce a sociálních věcí zdůvodňují svou reformou údajným zneužíváním dávek lidmi s nízkými příjmy. Zdá se jim nespravedlivé, že lidé s podprůměrným platem pobírají v případě nemoci až 80% své normální mzdy a lidé s vyššími příjmy (přibližně 47 000 hrubého) dostanou jen něco kolem 37 %. Jaksi jim již v jejich nebývalém návalu soucitu a solidarity s bohatými uniká, že lidé z nízkými příjmy živoří na hranici chudoby a to i v případě, že do práce chodí. Z čeho pak mají obyčejní lidé a jejich rodiny přežít v případě, že omarodí? Vskutku zajímavý způsob jak naplnit další z předvolebních hesel: "Společnost solidární s nemocnými, invalidy a dalšími občany v tíživé situaci." Zmrazena má být úroveň garantované minimální mzdy a životního minima. Ty jsou již nyní stanoveny spíše než na garanci důstojného života jako záruka života v chudobě. Od této částky se pak odvíjí i většina sociálních dávek. Ty tak v nadcházejícím období reálně poklesnou. Podle návrhu ministerstva financí by měl navíc být redukován i příspěvek na dopravu a bydlení. Uvažuje se i o zrušení státního příspěvku na pohřeb. Rovněž sliby o pomoci lidem poškozených loňskými povodněmi opadly stejně rychle jako velká voda. Výška příspěvku na pokrytí těchto škod bude snížena o 4,4 miliardy korun. Přísnějšími pravidly se má řídit i státní podpora stavebního spoření. Lekce z ekonomické globalizaceNejeden zklamaný volič ČSSD se zajisté ptá, co vede vládu k takovým opatřením. Odpověď je prostá, tlak ze strany nadnárodních finančních institucí na straně jedné a neochota řady protěžovaných kapitálových špiček platit za finanční ztráty ze svého podnikání na straně druhé. Ty jsou přesouvány na konto jejich ochránce - státu, tedy na vrub veřejných financí. Organizace jako MMF a OECD již dlouho bombardují Českou republiku "doporučeními" reformy státního rozpočtu a požadují snížení jeho deficitu. Současná vláda vycítila příležitost spojit tuto nutnost, ekonomy elegantně doplňovanou přívlastkem bolestnou, se vstupem do Evropské unie. Ta svorně s výše zmiňovanými apoštoly nadnárodního kapitálu požaduje po české vládě snížení deficitu na 4% HDP. Teprve tehdy je ochotna bavit se s místní smetánkou o zavedení eura, tedy toho po čem řada z nich přímo prahne. Když už vláda platí za propagandistický karneval podpory vstupu do EU, proč nezabít dvě mouchy jednou ranou a do záplavy příslibů země zaslíbené nezamíchat také staré kapitalistické - něco za něco. Za pár údajných výhod, ve skutečnosti značně iluzorních, je požadováno vzdání se části takzvané "sociální pohodlnosti". Ostatně jak ze strany EU tak i od MMF bylo v posledních dnech slyšet mnoho slov chvály na stranu architektů reformy. Vytýkáno jim bylo pouze jediné - že se drží zatím příliš u zdi. Nicméně čas prý odstraní i tuto drobnou vadu na kráse a vláda jistě po slibném začátku bude dělat vše pro to, aby si svou jedničku s hvězdičkou od svých volnotržních učitelů zasloužila. Podívejme se ale podrobněji na to, kde se ten tolikrát skloňovaný deficit veřejných financí ve skutečnosti vzal. Promítá se do něho vedle neoliberálními ekonomy tak zatracovaných sociálních výdajů daleko více složek spojených správě s protekcionistickou úlohou státu vůči podnikatelským a kapitalistickým elitám. Nedílnou část schodku tvoří dluhy z transformační éry budování volnotržního kapitalismu, kdy stát ručil za mnoho pochybných obchodních transakcí a privatizačních přehmatů. Svůj nezanedbatelný díl tvoří i náklady právě na vstup do Evropské unie. Podle agentury Bloomberg bude tento krok stát státní pokladnu 35 až 40 miliard korun. Ne zrovna přehlédnutelná je částka 10,7 miliard za prohranou arbitráž s bermudskou televizní společností CME. Ta, jako přímo vzorový představitel nadnárodního kapitálu - ústřední sídlo má v bermudském daňovém ráji, kdežto většina jejího kapitálu pochází z USA - dala české vládě ukázkovou lekci z toho, kdo je v novém světovém pořádku skutečným pánem. Zažalovala Českou republiku za nedostatečnou ochranu svých investic a finanční ztrátu z vnitrofiremní rozepře s jedním neposlušným manažerem tak elegantně přenesla na konto veřejných financí. CME však zdaleka není posledním, kdo s Českem vede spor u arbitrážního soudu. V současnosti probíhají ještě dva další procesy: s japonskou Nomurou a se společností Housing and Consulting. "Jsme pod velkým tlakem, " přiznává ministr financí Sobotka a nepřímo tak potvrzuje, jak to v globální ekonomice chodí. Silnější zkrátka vítězí a to, jakou má malá středoevropská zemička reálnou šanci proti nadnárodním kapitálovým kolosům, jejichž majetek převyšuje její hrubý národní produkt, není těžké odhadnout. Ačkoliv se vláda nerozpakuje šetřit na zdraví a sociálním přežití svých občanů, svým hlídacím psům dopřává stát měrou vrchovatou. Nedávno schválený policejní služební zákon a zákon o odměňování v ozbrojených složkách přiřknul policii a armádě automatickou každoroční valorizaci platů. Mnozí z vás si jistě vzpomenou, jaké pozdvižení vyvolala při projednávání tohoto zákona ozbrojená skupina příslušníků pražské policie, kteří přišli osobně "dohlédnout" na to, co jim zmiňovaná novela přinese. Zájmu policistů o jejich plná korýtka se není proč divit, zvláště když by tato zákonná úprava měla jejich průměrné platy navýšit v roce 2006 až na 37 000 korun. Připočteme-li k nákladům na živení represivního a vojenského aparátu ještě náklady na občasný dýchánek nadnárodních vojenských či finančních organizací, poplatky NATO a nějaké to vojenské dobrodružství, zjistíme kam se poděje značná část veřejných financí. Je zajímavé, že ve stejné době, kdy vláda oznamuje záměr daňové a sociální reformy, ministr Špidla se sešel se švédským premiérem Perssonem na uzavřeném jednání o možném nákupu nadzvukových stíhaček Jas-39 Gripen. Čeho tedy jsme právě nyní svědky? Přesně toho, co anarchisté a ostatní kritici již mnoho let vytýkají ekonomické globalizaci: ohromující narůstání výhod na straně kapitálových kruhů a přenesení nákladů na pokrytí veškerých z tohoto procesu vyplývajících negativ na bedra těch sociálně nejslabších. Na vlastní oči vidíme oslabování vlivu národního státu a jeho ořezání na pouhý logistický aparát nadnárodního kapitalistického řádu. Z našich peněz jsou hrazeny náklady na vybudování infrastruktury a průmyslových zón, aby tam z nás pak nadnárodní společnosti mohly za ohromujících výhod a daňových prázdnin sdírat kůži za živa, nedodržujíc ani ta nejzákladnější nařízení vágních pracovních, sociálních a hygienických předpisů. Na jedné straně je nám snižována nemocenská a prodlužován odchod do důchodu, aby se stát dobrovolně připravil o příjmy z cel za pohyb zboží nadnárodních koncernů právě ve prospěch zisků těchto firem. Vláda lidu?Na příkladu připravovaných asociálních opatření vládnoucí koalice můžeme sledovat ještě jeden proces -nefunkčnost parlamentní demokracie. Stačí si vzpomenout co ústy svého maskota slibovala ČSSD před volbami svým potenciálním voličům. Dnes si již sociální demokraté na většinu těchto slibů jaksi nevzpomínají. Děje se přesně to, co anarchisté na zastupitelské demokracii kritizují již více než 150 let. Parlamentní demokracie zajišťuje pouze výsady pro bohaté, kteří prostřednictvím svých lobbyistických skupin a sponzorských darů ovládají přijatá rozhodnutí ve svůj prospěch a na úkor námezdně pracujících. Jednou za čtyři roky jsme vyzváni sehrát divadlo, plné barev, porozumění a slibů, abychom potvrdili moc na další volební období pro ty, kdo se víc o naše životy, názory a potřeby nebudou zajímat. Jak řekl francouzský premiér při právě probíhajících protestech proti důchodové reformě: "Ulice nám může nabídnout svůj názor, ale není to ulice, kdo tady vládne." To, jaká politická strana sedí ve vládě nebo parlamentu v postmoderní společnosti není zas až tak důležité. I přes halasné předvolební proklamace se každá vládnoucí strana bude muset, dříve nebo později, podrobit nadnárodním finančním kruhům. Pokud by se náhodou pokusila vzepřít a neplnila patřičná očekávání ze strany kapitálu, hrozilo by jí, že bude vystavena takovým tlakům, které mohou vyústit až k jejímu pádu a předčasným volbám. Sociální smír?Zajímavé je rovněž sledovat "střízlivění" odborů. Ty se již dlouho netají svými sympatiemi s vládou sociální demokracie. Předchozí i současný předseda největší odborové centrály - Českomoravské konfederace odborových svazů - jsou zároveň i senátory ČSSD. Nynějšího předsedu Milana Štěcha tak současná situace přivedla až k schizofrenickému stavu kritiky své mateřské strany a k vyhrožování ukončením sociálního smíru. Už bylo na čase. Otázkou však je, zda dokáží těžkopádné a byrokracií přebujelé odborové centrály úspěšně mobilizovat pracující a změnit záměry vládní koalice. Domníváme se, že ne a dovolujeme si tvrdit, že nakonec reformistické odborové centrály opět "stáhnou ocas mezi nohy" a zalezou do sliby vyhřáté boudy domácích mazlíčků svých sociálně demokratických přátel. Chybí jim totiž jediné, nabídka slušné alternativy ke stávajícímu kapitalistickému systému. Svou naději vkládají odboroví byrokraté do modelu sociálního státu, ale jak vidíme tomu nyní zvoní hrana a je to právě sociální demokracie, kdo hodí na jeho rakev první hrst hlíny. Co tedy zbývá? Opět se ukazuje, že pokud se mohou pracující na někoho spolehnout, není to žádná politická strana, ale pouze oni sami. Uvědomění si podstaty kapitalistické společnosti a nutnosti vybudování svobodného, zdola organizovaného protikapitalistického hnutí, které se nespokojí pouze s bojem za dočasná zlepšení ekonomických a sociálních podmínek, je podle nás tou jedinou nadějí, která dokáže čelit postupujícímu protisociálnímu tlaku ze strany globálního kapitálu. Pouze široké hnutí kladoucí si za cíl odstranění samotné příčiny zhoršujících se sociálních podmínek dokáže nabídnout skutečnou smysluplnou alternativu globálního kapitalismu. Vyšlo v časopise ČSAF A-kontra |