Hamás sám tuto strategii označuje jako "strategii CNN", zneužívaje svobody slova, která ovšem pro občany Gazy neplatí. Strategie CNN funguje, protože slušnému člověku se zvedá žaludek a bouří žluč, když vidí obrázky mrtvých a zraněných dětí. Když se mu servírují z obrazovky opakovaně, má sklon reagovat emotivně. Místo aby se ptal, proč ty děti umírají a kdo je vystavuje nebezpečí, průměrný divák bez ohledu na své politické nebo ideologické zaměření žádá zastavit to zabíjení. Obviňuje z něj toho, jehož zbraň bezprostředně způsobila smrt, místo toho, kdo palbu vyprovokoval záměrným vražděním civilistů. Zapomíná na vžitá pravidla morálky a práva.

Když např. vrah zajme rukojmí a střílí z úkrytu za tímto lidským štítem, a policista ve snaze zneškodnit zločince zasáhne rukojmího a usmrtí jej, bude podle zákona v kterékoli zemi vinen jeho smrtí ten, kdo rukojmí zajal, i když smrtící výstřel vypálil policista. Totéž platí ve válečném právu. Používání civilních obyvatel jako rukojmích způsobem, jak to dělá Hamás s obyvateli Gazy, je válečným zločinem - stejně jako střelba raketami na izraelské civilisty. Každý lidský štít, usmrcený Izraelci v sebeobraně, padá na vrub Hamásu, což se ovšem ze zpravodajských záběrů nedozvíte.

Strategie CNN funguje, alespoň v některých částech světa, očividně lépe proti Izraeli než proti jakémukoli jinému národu. Když Izrael v oprávněné sebeobraně neúmyslně zabije 100 civilistů, vzbudí to daleko víc protestů a hněvu, než když nějaká islámská guerilla povraždí podstatně více civilistů bez jakéhokoli důvodu. Nejde přitom vůbec o povahu obětí, protože v Africe a na Blízkém východě jsou denně zabity stovky Arabů a muslimů arabskými a islámskými vládami a seskupeními, aniž kdokoli sebeméně protestuje. (První den pozemních bojů bylo např. zabito přibližně 30 Palestinců, vesměs bojovníků Hamásu, zatímco tentýž den sebevražedný islámský atentátník vzal s sebou v irácké mešitě na smrt 40 nevinných muslimů. Toho si média skoro ani nepovšimla, nikdo neprotestoval.)

Nejde ani o cíl zabíjení, protože Izrael vyvíjí mimořádné úsilí, aby se vyhnul civilním obětem - kdyby z žádného jiného důvodu, tak proto, aby sám neškodil své pověsti, zatímco Hamás dělá všechno možné, aby Izrael zabil co nejvíc palestinských civilistů, odpaluje rakety z nejhustěji zalidněných oblastí a odmítá budovat kryty pro své obyvatelstvo. Nejde ani o povahu konfliktu, protože Izrael vede omezenou obrannou válku s cílem ochránit vlastní civilní obyvatele před raketovými útoky, zatímco Arabům a muslimům nejde o nic menšího než o "zahnání všech Židů do moře". Svět ani nehne brvou, když Arabové a muslimové pobíjejí jiné Araby a muslimy po tisících, ale zcela jiné měřítko používá na židovský stát, když v sebeobraně usmrtí podstatně menší počty Arabů a muslimů.

Mezinárodnímu společenství zřejmě nekazí chuť k jídlu dokonce ani palestinské děti zabité raketami - dokud to nejsou rakety izraelské. Den před vypuknutím izraelské ofenzivy Hamás odpálil raketu na Izrael, raketa však dopadla na palestinské území a zabila dvě palestinská děvčata. Nikoho z novinářů to nezvedlo ze židle a absolutně nikdo neprotestoval proti "průvodním civilním ztrátám". Hamás nedovolil televizním kameramanům natočit záběry těchto palestinských dětí, usmrcených vlastní raketou. Nezazněly ani žádné protesty proti řezníkůmHamásu, když chladnokrevně povraždili desítky Palestinských civilistů údajně spolupracujících s Izraelem. Hamás a Fatáh má ve skutečnosti za několik posledních let na kontě daleko víc palestinských civilistů než Izrael, ale o tom se nic nedozvíte z médií, z OSN ani z protestních demonstrací, které se zaměřují výhradně na životy zmařené izraelskými vojenskými akcemi.

Protestující, kteří plní ulice Londýna, Paříže a San Franciska, nebylo nikde vidět, když stovky židovských dětí umíraly v minulých letech rukou palestinských teroristů.

Nadto jsou uváděná čísla civilních obětí uváděná Palestinci téměř vždy nadsazená. V první řadě se předpokládá, že když jde o "ženu" nebo "dítě", je to automaticky civilista. Vezměme si třeba následujíccí zprávu z NY Times: "Zdravotní personál v Gaze uvádí, že z 390 obětí izraelských náletů 38 tvořily děti a 25 ženy." Někteří z nich byli docela jistě civilisté, ale stejně jistě mezi nimi byli i ozbrojenci: Hamás běžně používá v akcích 14-leté až 17-leté děti, stejně jako ženské teroristky. Izrael jedná v souladu s mezinárodním právem, když s těmito ozbrojenci zachází jako s vojáky. Hamás se nemůže jedním koutkem úst chlubit, že do svých řad úspěšně verbuje i ženy a děti, a druhým koutkem si stěžovat, že je Izraelci berou za slovo.

Jakékoli objektivní počítání nevinných civilních obětí izraelského letectva v Gaze musí dojít k daleko menším číslům, než by se v obdobné situaci muselo napočítat kdekoli jinde. Hamás se snaží vyprovokovat Izrael k akcím s maximálními dopady na civilisty, aby proti němu vzbudil co největší pobouření. Je schopen jít až tak daleko, že odpaluje rakety ze školních dvorů a za úkryty si vybírá mateřské školky. Abychom se zbavili jakýchkoli pochybností o ochotě Hamásu vyystavit své rodiny mučednictví, vzpomeňme si třeba na onoho nedávno při náletu zabitého teroristu, který poslal svého syna do sebevražedného komanda a pak zakázal své rodině opustit dům, i když věděl, že se ocitl na seznamu vojenských cílů.

Tento dvojí metr - používaný jinak na Izrael a jinak na Araby a muslimy - se neomezuje pouze na současnou situaci v Gaze. Poskytl mezinárodnímu společenství dobrou výmluvu pro mlčení tváří v tvář masivnímu porušování lidských práv včetně genocidy, praktikovaného Araby a muslimy po léta na celém světě. Většina těch, kdo protestují proti sebeobraně Izraele, nehnula ani prstem, když byla páchána skutečná genocida - jako třeba v Darfúru.

Skutečnost je taková, že zvolená faktická vláda v Gaze vyhlásila Izraeli válku. Podle článku 51 Charty OSN spáchala "ozbrojený útok" na židovský stát. Charta Hamásu vyzývá k totálnímu zničení Izraele. Podle mezinárodního práva je Izrael oprávněn k jakékoli vojenské akci k odvrácení takového útoku a zastavení raketového ostřelování. Musí přitom usilovat, aby civilní ztráty při sledování oprávněného vojenského cíle byly co nejmenší. Přesně toto Izrael dělá, navzdory úsilí Hamásu o co největší civilní ztráty na obou stranách.

Nejúčinnějším výsledkem pro dosažení míru by bylo zničení nebo podstatné oslabení Hamásu, který odmítá dvoustátové řešení. Izrael a Palestinská samospráva by se pak dohodly na míru, který by ukončil jak izraelskou okupaci, tak ostřelování izraelských civilistů.

Zdroj: ZDE

Připravil Pavel Mareš.

Alan M. Dershowitz je advokátem a profesorem práva na Harvard University od roku 1967 (ve věku 28let byl nejmladším, komu byl v historii Harvard Law School titul udělen). Dnes čestný doktor práv několika izraelských univerzit. Mnohé z Dershowitzovy právní kariéry se zaměřuje na trestní právo Jeho poslední knihou je "Případ proti nepřátelům Izraele" (The Case Against Israel's Enemies, Wiley, 2008). Dershowitzoivy komentáře se pravidelně vztahují k židovství, Izraeli, občanským svobodám, válce proti terorismu a na první dodatek ústavy. Ččasto se objeví v hlavních médiích jako hostující komentátor.