Slova, slova, slova -- záplava slov valících se do prázdných makovic bez mozku, výčet rozporuplných příkazů, odkazů, slova vyposlechnutá, vyčtená z papyrusů i z destiček kamenu, slova uspořádaná lety do obdivuhodné knihy, zneužívané však dle potřeby všemi nízkými a poníženými, upínajícími se k prasíle nepoznané a často se mýlící, pochybující o sobě samé, neboť nepostrádala trvalou inteligenci -- nepočítala jen s následovníky vybavenými ubohou schránou povolnosti a zneužitelnosti.

Nic nepřichází samo, náhody jsou předem dány a my o nich nemáme tušení. Zavalují nás neustálými pseudoproblémy, vytvářejí společenské objednávky na vymytí mozků -- často zbytečně, kde nic není ani čert nebere. Vedou nás pouští a předem už staví oázy k našemu ohromení a souhlasnému přikyvování. Spokojenost karavany nade vše! Těch pár nespokojenců a štváčů zahyne dříve nebo později, není třeba se s nimi zdržovati, naslouchat jejich skřehotání -- otravný hmyz!

Musíme si položit zásadní otázku: kde berou teroristé zbraně, komu to všechno slouží? Zastrašují, vytvářejí nejisté prostředí, uplatňují svou vůli násilím, vytváří tlak na odpůrce svých požadavků -- a modernizují se, hrdinové. Zavraždí za pomoci neschopných a nedokonalých strážců pořádku děti. Svět vidí hrůzné divadlo, maličtí prchají od posedlých ďáblem -- ale On nikde, nikde, nikde! Bezmoc zachvacuje každého i se zbytkovými city. Okamžik pravdy, ale stále nepřichází. Je potřeba nazývat věci pravými jmény. Jaké věci a jaká pravá jména? Ta má nebo tvá nebo jeho? Zmatení duchovního dědictví je posíleno falešným zlatem na každém kroku -- prodavači laciného šmejdu vyráží do boje za jiné zítřky. Kupujících je stále dostatek. Naslouchajících plno. Odporná lůza, neštítící se ničeho -- a pozor, i u nás máme jejich následovníky, i když ve formách úsměvných, neboť jsme z rodu baráčníků a sedláků, taškářů a posměváčků.

Kde jsou ti dobře placení superagenti, špióni, vyzvědači -- kam se vytratila jejich slídivost, když se jedná o prodej tolik výnosné komodity?! Zabíjet je snadné, vydávat slepé rozkazy lákavé, hrát si s ohněm zábavné, činit z lidstva volské stádo záslužné. Kdesi v pozadí žijí strůjci všech našich bolestí, oni jsou vinni smrtí maličkých v té nebohé zemi obývané zatvrzelci, to oni zasedají v komisích a subkomisích státních i mezinárodních, to oni, vážení, jsou přečasto spřeženci mafiánských spolků, to oni si hrají na osud všehomíru, touží ovládat každého a všechno! Vydávat rozkazy a stát v pozadí je dáno nehodným! Stokrát můžeme odsuzovat nebo se vysmívat těm, kteří nehodlají mlčet k neutěšenému vražednému stavu lhostejnosti. Kam nemohou proniknout slizouni za pomoci ducha, pomohou zbrojní magnáti. Ostatně, nic se nemění. Vzpomeňme na grázla vyzbrojujícího fašistické stvůry, jeho trest, délku trestu, opětný návrat na výslunní, i když krapek bylo, pravda, na chvilinku zataženo. A dali jsme Lotovi osvícení a vědění a zachránili jsme ho z města, jež nepravosti páchalo a jehož obyvatelé byli lidmi špatnými a hanebnými.

Chorobná touha po moci dokáže rozvrátit i silný a zdravý organismus; příklady v dějinách jsou varovné, leč ohrožení touto nevyléčitelnou nemocí diagnózy podobného druhu nečtou. Mají svoje zaručené postupy -- stoupat do oblak a čekat, kde skončí. Pro nás prosté lidi nezbývá než čekat a vidět: v nebi lotra nechtějí a v pekle se ho bojí!

Planeta neúcty a hamižnosti prožila teroristický akt lidské bezbožnosti, amorálnosti a otřásla se ve svých chatrných základech existence. Brát rukojmí stalo se nástrojem odporného vydírání, prosazování myšlenek, nároků na území, na vhodnost doplňků "bohy" prý doporučenými, trvalost krvelačného procitání do nového rána, rozhodování o bytí a nebytí druhých bytostí -- brát rukojmí slouží k nátlaku na veřejnost. I pravil jeden mudrc v pohodlí hostince: co mají dělat, aby je svět začal brát vážně?! A souběžně s tím čtu dopis od přítele žijícího pod Eiffelovkou: bylo by třeba zburcovat veškeré námořní loďstvo, nalodit ty modloslužebné radikály a jejich souvěrce a poslat je na břeh, kam patří, nechat je zmizet z civilizovaného světa!

Zhušťování protoplazmy je projev stárnutí, náš svět stárne tempem, o kterém zatím nemáme tušení. Domněnka o jeho nekonečnosti uspokojuje jen povahy přesvědčené o trvalém poselství z hořejších pater těch, kteří v konečné platnosti zachrání zbožné a nechají zahynout bezbožným -- bezbožných je mnoho, zbožných také, nemohou se srovnat v zemském ráji a vymýšlejí lotroviny, snaží se profilozofovat polopravdami a vyloženou lží k naději na budoucnost. Nemusí být hned bohatá, stačí existovat.

Otřesnost činu ve velké zemi, byla znásobena tím, že k dosažení požadovaného bylo využito dětí. Odpornost tohoto činu nemůže nikoho ospravedlnit. Je třeba těmto katanům zaštiťujícím se před následky jakýmsi podivným Nebohem zcela jasně vyjevit: vakcína na vaši vnitřní chorobu není, můžete být jen v uzavřeném pavilonu, můžete dobrovolně zemřít studem a shnít ve vašem vybájeném světě. Žijte blaze, kruté bytosti, ale bez nás.

Na druhou stranu musíme pohlédnout na obra a obry obecně. Mívají sklony k výchově trpaslíků a využívají k tomu nepříliš sílu duchovní, ve větší míře raději fyzickou. Radikalismem straší všechny okolo a přitom křupansky likvidují nepohodlné odpůrce a dokáží přitom hravě vysvětlit otázky národní, etnické, ekonomické, filozofické, zdravotní i osvětové. Zakládají ohniska odporu už jen svou přítomností -- a někdy vytrvale přežívají v oblastech, odkud měli dávno zmizet a v tichosti se modlit za svoje hříchy spáchané na území jim cizích, okupovaných, morálně zasažených; co si počít s radou: neboj se a nepros! Co si počít v tomto světě falešných proroků a mrzkých rozsévačů nenávisti.

Možná žít a nemlčet.