Píše: "But since confronting Mr. Putin would take courage, Western leaders pretend his help is needed. This policy of self-deception will have disastrous consequences." ("Ale protože postavit se Putinovi by vyžadovalo odvahu, západní politikové předstírají, že potřevují jeho pomoc. Tato politika sebeobelhávání bude mít katastrofální následky.")

Moje vnitřní "kontrolka" začíná červeně blikat vždy, když tímto způsobem kdokoliv agituje k činům. Mám zato, že apeluje k pocitu viny z pohodlného života a spoléhá na malou znalost reálií "obviněného", a to ve prospěch nějakého řešení, které by jinak po racionálním prozkoumání nebylo akceptováno.

To neznamená, že samotná teze není pravdivá ... jen je velmi zneužitelná.

Beletristická reference k tématu: Dorothy Dunnet, Lymond's Chronicles, díl: "Disorderly Knights"

Je to román, jehož hrdina (s povahou "antihrdiny") čelí "silám světla", které vede falešně-pobožný-charizmatický rytíř Maltézského řádu... Někde tam hlavní hrdina pronáší cosi o "protestantském svědomí", které se chce mermomocí prodírat hustým trním a je téměř nemožné přesvědčit ho (svědomí), že nejlepším řešením někdy může být i ta nejsnazší cesta.