Davida Černýho nijak zvlášť rád nemám. Když jsem chtěl poškádlit svou ženu Ivanku, která ho zbožňovala - pravil jsem, opisuje od Šaldy: To není umění, to je umprumáctví.

Prvně jsme ho viděli na sjezdu výtvarníků v Juldovi Fuldovi na začátku devadesátejch let, ano v tom křídle, který vyhořelo. Seděli jsme náhodou pod pódiem u jednoho stolu, když se skupina študentů obořila na tehdy nového rektora AVU a Černý k nim patřil.

Už nevim, vo co vlastně šlo, ale bylo to v každym případě zajímavý. Předtím byla (snad ještě za komoušů) překrásná výstava v bývalém Československém pavilónu z Bruselu (taky vyhořel), kde měl student Černý třírozměrné studie lidských hlav a tam jsem si uvědomil, že je to vlastně taky konstruktéřina, prostě řemeslo. Víte, milostivá paní, je to zajímavý, ale takovej Chitussi, takovej Rodén...?

Pak byla výstava ve Špálovce, kde byl na ulici onen kráčející trabant a vevnitř velká, třírozměrná zvětšenina browningu a dole ve sklepě filigránské odlitky různých figurek, sestavené na koberci do kompozice jako domino. Dyť to nic neni! šeptal jsem. Tak to udělej taky, namítala Ivanka.

No a pak ten růžovej tank, kouká tam z něj eště kousek, nevim, nakolik se to povedlo.

Ale to v tom Bruselu, to se povedlo určitě. Snad se už dneska můžu přiznat, že jsem se nezúčastnil referenda o vstupu do EU. Ta kampaň byla tak blbá - v televizi nás poučoval ňákej portugalskej rybář, že se musí makat, jako v tej Evropě, že bez práce nejsou koláče. My jsme asi do tý doby, podle představ evropskejch komisařů, lezli po stromech a chlastali...

Takže, Davide Černý, dík. Za ten kopanec do holeně evropských špidlů. Za to skandální odhalení, že i v Evropě a taky v Bulharsku se chodí na záchod...