14. 1. 2009
Být Izraelcem...Milý pane Vaňku, ptáte se mě (za jiné bohužel odpovědět nemůžu:-), jak bych postupoval, kdybych byl na místě Izraelců. Na to odpovědět nemůžu, protože na místě Izraelců nejsem. Mohu vám ale povědět, jak postupují někteří Izraelci. Michael Lerner, šéfredaktor časopisu Tikkun, navrhl sedm bodů jak vyřešit stávající situaci. Vychází z toho, že na násilí se neodpovídá kamenem, ale chlebem, že je nejen etičtější, ale i výsostně pragmatické odpovídat na násilí nikoli násilím, ale empatií, integrací a sociální spravedlností. |
Jako potomek evropských Židů zná jistě dobře dějiny Evropy, a ví, jak to dopadlo, když západní mocnosti v roce 1918 odpověděli na agresivitu, s níž Němci vyvolali První světovou válku, tím, že jim odebrali nejprůmyslovější část jejich území, zatížili je nesmyslnými reparacemi a v mnoha případech dokonce odmítli povolit doručení humanitární pomoci na jejich území. Patnáct let nato byl nejmocnějším mužem v Německu Hitler, který způsobil svou agresí Evropě daleko horší škody než Vilém II. Po druhé světové válce už byly vítězné mocnosti poučenější a reagovaly naprosto opačně: zaplavily okupovaná území všestrannou humanitární podporou a pomocí a ejhle: do deseti let se Adenauerovo a Brandtovo SRN stalo zakládajícím členem Evropského společenství. Musím znovu zmínit slova Pavlíny Rež, už několik let žijící v nejohroženějším regionu Izraele, kterou v pořadu "Otázky Václava Moravce" 2. 1. zřejmě nikdo neposlouchal. Vyslovila prostou pravdu: celá izraelská ofenziva v Gaze je jedna velká voda na mlýn Hamásu. Každý správný islámský terorista přece čeká na mučednickou smrt, a nic jiného si nepřeje. Není nic většího, co by mohl vykonat pro národ a pro Alláha. A navíc poté, co mučednicky opustí svět, jde přímou cestou do ráje. Na můj článek "Izra El? (Bojuje Bůh?)" mi dosud odpovědělo šest lidí. (Článek měl více než 6600 čtenářů, pozn. red.) Tři Češi a jeden Palestinec mě chválili za můj lidský přístup. Židovští bratři (nikoli z Izraele, ale z Prahy) mě zato označili za "blekotu, postiženého idealismem" a mnohdy až obsedantně politicky korektního šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka nazvali "náckem" (vůči mně by si to nejspíš nedovolili, přece jen jsem jejich krev:-) Přitom můj přístup je podmíněn především starostí o budoucnost Židů v Izraeli. Rád bych připomněl na několika příkladech, jak taktické je odhodit taktiku a nasadit lidskost. Mahátmá Gándhí dosáhl skončení bojů mezi indickými hinduisty a muslimy vlastní hladovkou. Ten naiva vytyčil svému národu jako politický program metodu kombinované pasivní rezistence a modliteb za okupanty! A čeho dosáhl: Indie stála na samém počátku rozpadu Britského impéria jako z mnoha desítek bývalých britských kolonií v pořadí třetí stát, který získal samostatnost. Willy Brandt v roce 1970 při státní návštěvě Varšavy spontánně poklekl před památníkem obětem nacismu a do tří let stály v hlavních městech zemí východního bloku dosud neexistující ambasády SRN. Exilový představitel Tibetu dalajláma získal díky své variaci metody Gándhí pro věc své vlasti a její víry takovou podporu, že když dal loni Peking francouzskému prezidentovi, který byl tehdy hlavou Evropské unie, na vybranou, zda přijme dalajlámu, či bude řídit konferenci o vztahu EU-Čína, vybral si raději exulanta. Známý excentrik Sarkozy tím překvapil i mně. Že by cítil, který kapitál je trvalejší..? Když jsem ve svém předchozím článku psal, že v Izraeli nikoho nemám, nemluvil jsem tak docela pravdu. Mám tam spisovatele Amose Oze, z jehož knížek se dlouhá léta dozvídám o zoufalé situaci současného Izraele mnohem víc, než bych se dozvěděl ze sebefundovanější a sebevyváženější politologické analýzy. O Amosi Ozovi se nedá říct, že by to byl "blekota postižený idealismem". Už proto, že pseudonym Oz, který si dal už v mládí, znamená hebrejsky "síla". Jeho strýc Josef Klausner byl při volbě prvního prezidenta Izraele protikandidátem Chaima Weizmanna, jeho syn Ron Chuldaj je současným primátorem Tel Avivu. On sám se coby izraelský voják zúčastnil tří ve svém důsledku zbytečných válek: syrské, šestidenní a jomkipurské. Možná i proto se stal zakladatelem hnutí Peace Now!, které dnes vyzývá k okamžitému uzavření příměří v Gaze. Do 29. června 2006 jsem měl v Izraeli i člověka, který byl postupně izraelským velvyslancem v Polsku, v Jugoslávii, v Norsku, na Islandu a v Rakousku, ačkoli se narodil v domě, který dnes sousedí s mým mateřským studiem Českého rozhlasu v Hradci Králové. Tento ostřílený diplomat ve své próze Píseň o lítosti napsal následující slova, která považuji za jeden z vrcholů české, ale i izraelské literatury:
"Jsme jako děti v temném lese. Snad proto musíme být dobří, vést se ve tmě za ruce, být plni lítosti k druhým.` Pamatoval si každé z dědečkových slov, na žádné nezapomněl. 'Lítost, lítost, lítost k druhým.` Ale ti druzí byli vrazi. I dědečka zabili, i strýce Jakuba, i všechny, všechny ostatní. A dědeček Filip k nim choval lítost, a přece zabili i jeho. Ani lítost tedy nepomohla. A přece slyšel dědečka opakovat to slovo znovu a znovu: 'Lítost, lítost, lítost. Není v našem životě nic silnějšího, nic krásnějšího, nic lepšího.` 'Lítost i k vrahům?` ptal se a nemohl se s tím smířit. Dědeček mu však odpovídal: 'I k nim. I oni jsou děti ve tmách. I oni jsou ubozí. Snad ještě ubožejší než my ostatní...`" |