Není to přijetí pokrytectví, ale slouží to k hladké koexistenci, hledání spolupráce a vyhýbání se konfliktům. Jde o každodenní soukromou diplomacii, jejíž absence je projevem primitivismu. Hlavním příkazem je bezpodmínečný respekt k ostatním. Nemusíme s nimi souhlasit, můžeme mít opačné názory a konfliktní zájmy, ale nesmíme je urážet. Můžeme je zdvořile a věcně kritizovat, nikdy ponižovat. Oni si totiž nemohou dovolit snahu o ponížení unést. V tom je nutně základ konfliktu, který může být i latentní.

Chceme-li dosáhnout klidného soužití, musíme respektovat každého kromě těch, kteří nerespektují ostatní, nejenom nás samotné.

Nemohu přijmout kladné hodnocení instalace Davida Černého „Entropa“, tak jak ho prezentovali Andrew Stroehlein (Ať žije David Černý!, BL 14. 1. 2009,) a Jan Čulík (Něco se konečně povedlo, BL 14. 1. 2009). Černý ve skutečnosti stereotypy nebourá, ale podporuje. Entropii zvyšuje, nikoli naopak.

To co platí o slušném a rozumném chování mezi lidmi platí mnohonásobně ve vztazích mezi národy a státy. Ti, kteří je reprezentují , jsou povinni se chovat s respektem a to proto, aby nepoškodili zájmy občanů států, které reprezentují. Jestliže to nedokážou, pak podle nepsaných, ale fungujících pravidel sami nezaslouží respekt a poškozují zájmy, které mají zastupovat. Za křupany nebudou jen reprezentanti naší země, ale nevinně její obyvatelé. A nejen to. Je-li pro naší „stranickou a státní delegaci“ Bulharsko krytem na žumpu, těžko můžeme od Bulharska očekávat vstřícnost. Japonský politik musel odstoupit, když veřejně prohlásil, že „američtí dělníci jsou neschopní a líní...“. Vůbec nezáleží na tom, zda, či do jaké míry, to je pravda. Naši představitelé stále častěji volí silná slova a značně nevyvážené formulace, které nepomohou nic vyjednat, ale právě naopak.

Jan Čulík „kvituje s uznáním“, že se „tím česká republika dostala do titulních zpráv“. „Otevřená mysl Evropy“ to zcela jistě neocení. Navíc se někým obdivovaný pan Černý ukázal jako podvodník, když tvrdil, že na projektu pracoval s umělci dalších zemí. Muselo to prasknout,a ale jemu to nevadí, je sice hochštapler, ale dostal se do titulních zpráv, upozornil na sebe, dostane zakázky a s nimi prachy. Opravdu výborný reprezentant České republiky. Zůstaneme v povědomí Evropy jako národ darebáků.

Pokusy o urážky a ponižování vnímáme jako ubohé pokusy o překonání pocitů méněcennosti těch, kteří jich používají. Lidé velkého formátu se k nim nikdy neuchylují. Ve vztazích mezi národy nejde o osobní exhibici byť rádoby intelektuální. Bulharsko se nezesměšnilo. V osobě politika povolávajícího českého velvyslance nejedná „Bulharsko“, ale politik, který s největší pravděpodobností není uražen, byť by to byl předstíral. Má totiž velké sebevědomí a to nikoli z titulu své funkce, ale jako osobnost, která osvědčila svojí zralost a mohla funkce dosáhnout. Nepovolává velvyslance kvůli sobě, ale proto, že to od něho „Bulharsko“ právem očekává.

Nezesměšnilo se Bulharsko, ale čeští křupani, kteří se chovají nikoli jako důstojní zástupci země, ale jako vítězové v knoflíkové válce ve Zlámené Lhotě. Jejich formát osobnosti jim umožnil přijít s heslem „Evropě to osladíme!“. Je to stejně inteligentní a citlivé jako heslo: „Po levém háku přijde pravý hák!“ Jejich formát osobnosti jim neumožňuje sebereflexi , a proto nová hloupost se ztotožněním Bulharska s „tureckým“ záchodem nebude poslední. Na české předsednictví se nezapomene. Jestli to má být cíl, tak to se opravdu „konečně povede“.