Minsky rozeznává podle převládajících vztahů příjmů a dluhů uvnitř ekonomických subjektů financování hedgeové ("opatrné", i když ve světle posledního vývoje české označení hedgeových fondů jako opatrných vyznívá spíš ironicky), spekulativní a Ponziho. (Ponziho schéma známe v českých poměrech jako pyramidovou hru čili "letadlo", ale rozdíl mezi českým letadlem a klasickým Ponziho schématem nebo např. jeho "zestátněnou" albánskou verzí z 90. let je v tom, že v pyramidové hře členové musejí hledat nové členy a mají pak provize z jejich vkladů, kdežto v Ponziho schématu se o hledání nových investorů stará provozovatel fondu a ten také sám určuje, komu vyplatí peníze. Charles Ponzi byl italsko-americký podvodník, který v roce 1920 obral až 40 000 lidí až o 15 miliónů tehdejších dolarů - čísla se v různých zdrojích liší. Princip však sám nevymyslel, jen ho proslavil.) Minsky tvrdí, že když převládá opatrné financování, ekonomika je systémem, který vyhledává a vykazuje rovnováhu. Opačně, čím větší je podíl spekulativního a Ponziho financování, tím větší je pravděpodobnost, že ekonomika se stane systémem "zesilujícím odchylky" (deviation-amplifying). Hypotéza finanční nestability tak ukazuje, že kapitalistická ekonomika směřuje od stabilní finanční struktury ke struktuře, která v rostoucí míře klade důraz na nestabilní způsoby financování.

Minsky v roce 1974 napsal, jak bylo v březnu 2007 citováno ZDE:

Zajímavé je, že o Minskym a FIH se zmiňuje také referát prof. Milana Sojky z Fakulty sociálních věd University Karlovy ZDE přednesený na semináři pražského Centra pro ekonomiku a společnost (CEP) k 75. výročí krachu na newyorské burze v září 2004. Sojka napsal:

Sborník ze semináře je ke stažení ZDE a stojí za přečtení celý. Je zajímavé, že i přednášející známí pro své neoklasické názory na něm už před čtyřmi lety upozorňovali na rizika možného vypuknutí krize.

Např. Pavel Kohout z PPF ZDE:

Nebo František Vencovský z VŠE Praha ZDE:

Ale vraťme se k Hymanu Minskymu. ZDE byla s pomocí jeho teorie popsána situace na trhu s nemovitostmi v březnu 2006 a použita jako zobecnění průběhu a fází typického "bublinového" cyklu.

1. fáze - přesun

Každá finanční krize začíná poruchou, může to být technologická, politická, finanční nebo jiná diskontinuita, která upoutá pozornost na jeden sektor ekonomiky, na nejž se všichni vrhnou.

2. fáze - růst cen

Ceny v dotčeném sektoru začnou zprvu nenápadně růst.

3. fáze - snadný úvěr

Rostoucí ceny samy nestačí k nafouknutí bubliny. Každá finanční krize potřebuje "palivo", které ji pohání - v tomto případě levný úvěr. Bez něho by nebyla spekulace. Levný úvěr přitahuje do postiženého odvětví outsidery, kteří by tam bez něho nemohli investovat. Zároveň vznikají "sofistikované" finanční nástroje, které zkreslují (podhodnocují) cenu za riziko investování.

4. fáze - přehřátý obchod (overtrading)

Jakmile se dostaví důsledky snadného úvěru, trh se začíná přehřívat. Ceny letí vzhůru a vznikají snadné zisky. Je přitahováno stále více outsiderů a ceny se vymykají zpod kontroly. Na trh vstupují různí pošetilci, chamtivci a zoufalci - tak jako oheň potřebuje palivo, bublina potřebuje rostoucí počet outsiderů.

5. fáze - euforie

Bublina vstupuje do své nejtragičtější fáze. Rozumné hlasy upozorňující na dočasnost bubliny jsou ukřičeny tvrzeními o nových časech a měnícím se světě. Převládá nezřízený optimismus. Tehdy nastupuje nejkrutější lež: Až ceny dosáhnou rovnovážné úrovně, údajně bude následovat "měkké přistání". Outsideři chycení do pasti jsou ukolébáváni představou postupného snižování cen. Jen silní jedinci zůstávají mimo a smiřují se s promarněnou příležitostí. Slabí jdou do ohně a jsou ztraceni.

6. fáze - inkaso zisků

Bublina vyžaduje, aby všichni věřili ve světlou budoucnost a dokud euforie pokračuje, bublina trvá. Jakmile se však outsiderů zmocní šílenství, insideři se rozpomenou na starý svět. Ztrácejí víru a začínají panikařit. Znají svůj trh a vědí, že věci zašly příliš daleko. Začínají vybírat zisky. Ať se jim to podaří nenápadně nebo ať přitáhnou pozornost outsiderů, inkaso zisků insiderů je příznakem začátku konce.

7. fáze - rychlé stažení

Někdy panika insiderů zachvátí outsidery, jindy dojde levný úvěr nebo se stane něco neočekávaného. Ať je to jak chce, euforie je nahražena rychlým útěkem. Všichni chtějí prodávat, nejsou kupci, úvěr vysychá, panika se šíří, ztráty se hromadí.

Toto je paradox všech bublin: Všichni vědí, jaký vliv na ceny bude mít fatální kombinace dostupného úvěru, přehřátí trhu a euforie. všichni vědí, že ceny zkolabují - může to být zítra nebo za dva roky. Jedna věc je však jistá, čím déle bude trvat než bublina praskne, tím víc to pak bude bolet.

Znovu připomínám, že tato předpověď byla pronesena v březnu 2006. O rok později, v březnu 2007, k ní citovaný blogger připsal:

Minskyho teorie je nejlépa použitelná pro uzavřené ekonomiky. Některé bubliny by mohly zkolabovat už teď, ale proces globalizace rozšiřuje trhy a počty ousiderů, kteří do nich vstupují. A tak mohou bubliny pokračovat v růstu. (...) Je nezbytné kolosální zhroucení všech bublin? Možná ještě existuje prostor pro to, aby kritické bubliny rostly ještě pár let nebo další volební období. Ale bylo by zcela nemorální a nebezpečné spoléhat se na to. Dá se udělat něco inteligentnějšího.

Je dost neuvěřitelné, že Bushova vlády i jiné vlády ve světě, které toho vědí tolik o finančních cyklech, podporují přesně tu cestu, která vede k náhlé krizi. Ano, ta cesta přece poskytuje vzrušení ze snadno rostoucího bohatství - přesně jako pyramidové hry."

Další, kdo vidí současnou úvěrovou krizi jako kolaps pyramidové hry, je Pamela Martens, bývalá dlouholetá pracovnice firem na Wall Streetu (např. Citigroup) a známá aktivistka, která už léta odhaluje různé nečisté praktiky ve finančním sektoru. Zde ZDE na konkrétních příkladech vysvětluje proč. Odkazovaný text byl zveřejněn 13. 11. 2008, tedy ještě před krachem firmy Madoff.

Podle Pamely Martens se Ponziho schéma vyznačuje následujícími třemi znaky:

1. zakladatelé zmizí a všechny peníze investorů si odnesou s sebou;

2. schéma zkolabuje vlastní vahou, když se investice zpomalí a začne být problém vyplácet slíbené zisky, včetně runů na banky a investiční firmy, když se průšvih provalí;

3. schéma je odhaleno, když orgány činné v trestním řízení z účetních záznamů tzv. investičních firem zjistí, že mnoho tzv. aktiv nikdy neexistovalo.

A přesně tam se teď nacházíme.

Šéfové firem ukládají své zlaté padáky do nemovitostí na lukrativních adresách, přecházejí ze zkrachovalých firem do těch, kam stát nalil záchranné balíky peněz a přepisují majetky na manželky, aby se uchránili před dotěrnými dotazy novinářů a vyšetřovatelů po původu těch majetků.

Po celé zeměkouli, kde Wall Street zanechal své stopy, vidíme panické výběry peněz z bank a investičních firem.

Právní autority skutečně prozkoumaly účetnictví kolabujících wallstreetských firem. Místo úspor vkladatelů našly bezcenná aktiva a dluhy schované mimo účetní rozvahy. Místo uvěznění pachatelů a likvidace firem federální orgány vytvořily své nové Ponziho schéma a nalily do něho 2 bilióny USD z daňových peněz, aby krachující firmy sanovaly, a provozovatele schémat ponechaly na jejich místech. Stejně zarážející je, že kongres nezahájil žádné smysluplné vyšetřování. Mnoho veteránů Wall Streetu se domnívá, že problém není v tom, že firmy jsou příliš velké, než aby zkrachovaly, ale v tom, že se příliš podobají Ponziho schématům, než aby mohly být trestně stíhány. Všechny ty kecy vycházející za poslední dekádu z amerických think-tanků a univerzitních akademiků o teoriích efektivních trhů a deregulaci a prosakování bohatství seshora dolů byly jen zástěrkou gigantického Ponziho schématu, které teď sanuje ministerstvo financí úvěry z centrální banky.

Naštěstí pro americké daňové poplatníky, když už nemají zvídavou mysl poslanci ani státní žalobci, má ji agentura Bloomberg. V květnu 2008 agentura podle zákona o veřejném přístupu k informacím požádala FED o podrobné informace, komu centrální banka poskytla masivní půjčky a konkrétně které cenné papíry mají tyto firmy zaknihovány jako záruky. Když se Bloomberg nedočkal v zákonném termínu odpovědi, v listopadu 2008 zažaloval radu guvernérů FEDu u federálního soudu.

Pam Martens se domnívá, že pravým důvodem jejich mlčení je fakt, že všechny firmy, které FED a ministerstvo financí zachraňují z peněz daňových poplatníků, mají jedno společné: Sepsaly tajné smlouvy o vzájemném poskytnutí derivátů CDS.

Tady je snad na místě bližší vysvětlení pojmu. CDS, credit default swaps, jsou finanční deriváty sestrojené za účelem přenosu kreditního rizika z jednoho subjektu na jiný. V případě CDS vstupují dvě protistrany do smluvního vztahu, v němž se jedna strana (kupující) zavazuje platit té druhé periodickou fixní částku po dobu životnosti swapu. Druhá strana (prodávající) neposkytuje první straně žádnou platbu za předpokladu, že nenastane kreditní událost. Pokud nastane kreditní událost, prodávající swapu platí jeho kupci předem definovanou částku a životnost swapu končí. Kreditní událost obvykle představuje úpadek emitenta podkladového aktiva, bankrot, vyhlášení moratoria na dluhové instrumenty, vstup do restrukturalizace dluhu a podobně. Kreditní událost může být v podmínkách swapu definována jednak jako nějaká konkrétní událost (například bankrot), ale zrovna tak i jako teoretická událost (například jako "tržby za účetní období klesnou o 20%"). Velikost částky, kterou prodejce swapu zaplatí jeho kupci v případě kreditní události býva obvykle navázána na velikost poklesu hodnoty referenčního aktiva. Podkladovým aktivem v credit default swapu může být klidně tržní hodnota nějaké firmy, takzvaný referenční subjekt (aktivum). Pokud firma zkrachuje, prodejce swapu vyplatí jeho držiteli předem danou částku. CDS vztažený k jakékoliv firmě může být uzavřen mezi dvěma stranami i z čistě spekulativních důvodů. Více o CDS viz např. ZDE

Smlouvy o CDS ve zmíněných případech neprošly evidencí DTCC (DTCC, Depository Trust & Clearing Corporation, je hlavním americkým poskytovatelem služeb v oblasti zúčtování obchodů, vyrovnání a informací o cenných papírech, firemních i obecních úvěrů a vládních a hypotéčně zaručených cenných papírů). Tyto smlouvy leží někde v trezorech a jsou důvodem, proč si wallstreetské banky nechtějí půjčovat navzájem a proč hodnoty jejich akcií tají jako sníh v červenci.

CDS, původně používané jako pojistný nástroj pro případy krachů dlužníků, byly v posledních letech naopak často používány jako nástroje spekulací na krachy. Smlouvy o CDS teď představují dluhy ve výši 34 - 54 biliónů dolarů (podle toho, která data se použijí) a zůstávají neregulovaným temným zákoutím trhu. Je dost pravděpodobné, že žádná z těch firem, které se podobně jako AIG zavázaly vyplatit stovky miliard dolarů jako pojištění, na to nemá peníze. Je také dost pravděpodobné, že kdyby se tyto fondy ukázaly jako nedobytné, zbývající přežívající firmy na Wall Streetu by potřebovaly další objemné balíky kapitálu a některé z nich by byly prohlášeny za insolventní.

Dokud Kongres USA nezahájí seriózní vyšetřování, američtí daňoví poplatníci nebudou financovat nic než jedno gigantické Ponziho schéma, zatímco společnosti poskytující reálné výrobky, služby a pracovní místa a přispívající tak k chodu americké ekonomiky budou ponechány svému osudu a riziku dalších krachů.

Také velké říše mají omezenou životnost právě proto, že jsou založeny na pyramidové dynamice. Rostou získáváním politické a/nebo ekonomické moci nad novými územími. Dříve byly obvyklejší vojenské invaze nebo fyzická kolonizace, později byla vytvořena sofistikovanější forma fungující dodnes - forma ekonomické kontroly založená na mezinárodním dluhovém otroctví a doplněná ekonomickou kolonizací území s důležitými zdroji. Finanční přebytky z obou zdrojů ve formě nekonečných plateb úroků dosud mohly být vysávány z periférií a akumulovány v centru, kde vedly k rozvoji nebývalé úrovně socioekonomické komplexity.

Takové dopravníky na bohatství ve prospěch centra a na úkor provincií jsou vlastním srdcem impéria, ale bez stálé expanze krmící rychle se rozvíjející komplexitu centra nakonec impérium zkolabuje, neschopné udržet svou úroveň komplexity. V posledních stadiích se centrum katabolicky zhroutí do sebe ve snaze nahradit strávením své podstaty rychlost přísunu bohatství, teď už nedostatečnou pro naplnění svých stále rostoucích potřeb.

Jak jsou provincie stále více zbavovány bohatství a zdrojů a zatěžovány rostoucími environmentálními dopady jejich vykořisťování, jsou ponechávány svému osudu natolik zbídačené, že si nemohou zajistit ani základní úroveň svého vnitřního fungování. V moderní době mluvíme o zhroucených státech, aniž bychom si uvědomovali, že jejich hroucení bude mít čím dále větší vliv na naši vlastní životní úroveň.

Dopravníky bohatství se zadrhují a žádná míra finančního ždímání vlastního obyvatelstva centra nedokáže nahradit ztrátu schopnosti akumulovat bohatství téměř z celého světa. Obrovská většina obyvatelstva centra bude brutálně vykořisťována, aby se elity udržely ve svých privilegovaných pozicích. Tak se však může udržet jen velmi malá a zmenšující se část obyvatelstva, a to za za vysokých nákladů.

Prožíváme konečné zhroucení všezahrnující ekonomické bubliny a konec amerického impéria.

Kurt Cobb na webu Resource Insights se ZDE zamýšlí nad podstatou kapitalismu.

Aktuální krach Madoffovy firmy, která je považována za vůbec největší Ponziho schéma všech dob, říká mnohé o tom, co lidé obvykle považují za bohatství a co si myslí o nekonečném růstu, ale také o morálce investičních manažerů. Při absenci jiných informací veřejnost vkládá svou víru do ekonomické teorie, která tvrdí, že nekonečný růst je možný. Většina investorů chce zbohatnout a zatím byli vedeni k tomu, že akciové trhy jsou jednosměrnou jízdenkou do bohatství. Firmy obchodující na burzách jsou řízeny na základě neoklasické teorie růstu. Když jsou tyto předpoklady nabourány, jak se to děje právě teď, investoři a šéfové firem hledají viníky a podporu z veřejných financí, místo aby zpochybnili vlastní předsudky.

Proč lze neoklasickou ekonomiku připodobnit k Ponziho schématu? Každá nová vlna půjčování je založena na víře, že budoucí toky energie porostou dost rychle, aby vytvořily ekonomický růst dostatečný k zaplacení dalších půjček. To by mohlo teoreticky fungovat, kdyby neexistovalo omezení zdrojů, např. kdyby veškerá energie pocházela z obnovitelných zdrojů. Toto však není ten případ. Velká většina dnešních energetických toků pochází z neobnovitelných fosilních paliv. To znamená, že přijde den zúčtování, podobně jako přijde pro každé pyramidové schéma, když nepřichází dost nových investorů, aby se z jejich peněz mohli vyplatit ti předcházející. Někteří lidé se domnívají, že ten den už přišel minulé léto, že nedostatečné dodávky ropy poslaly její ceny tak vysoko, až to způsobilo depresi, která teď vyvolává masivní neschopnost splácet dluhy. Také věří, že už nemáme naději, že se kdy vrátí trvalý ekonmický růst založený na rostoucích dodávkách fosilních paliv.

Lákadlo zbohatnutí je však tak velké, že sen o něm umírá těžko. Dokonce i teď je investorům ze střední třídy doporučováno, aby vydrželi, dokud se nevrátí růst. A možná se vrátí. Avšak sen o zbohatnutí zůstává problematickým. Předně ne každý může zbohatnout. Za druhé, i když fosilní paliva umožnila výjimečný komfort pro střední třídu a dokonce i pro mnoho chudých lidí, málokdo z nich se považuje za skutečně bohatého. Bohatství je relativní pojem. Být bohatý v podstatě znamená být schopen zaplatit jiným lidem, aby pro vás udělali to, co si většina lidí dělá sama. Kdyby všichni měli zbohatnout, bylo by to bezvýznamné, protože bohatství vždy zakládá privilegia, tj. nerovnost. Jestli si pořád musíte prát košile, vynášet smetí a vozit se do práce sami, můžete být v pohodě, ale nemusíte se nutně považovat za privilegované.

Bezmyšlenkovitý pohled na bohatství - záměna bohatství za peníze, neschopnost chápat, že pocit bohatství vyžaduje existenci spodiny - brání snahám o vysvětlování limitů bohatství. Teď, když se očekávání věčných finančních zisků hroutí, může být šance tyto limity vysvětlovat. Jestliže bude princip Ponziho schématu, který teď oživuje naše ekonomické myšlení, moci být odhalen, pomohlo by to mnohým, některým zřejmě poprvé, pochopit, že zdrojem bohatství nejsou finanční trhy nebo banky, ale sama země, vzduch a moře kolem nás.

Také Sharon Astyk se na svém blogu Casaubon's Book ZDE poněkud expresivně, jak je koneckonců jejím zvykem, zamýšlí nad způsobem života v kapitalismu jako jedním velkým Ponziho schématem.

Je náš život skutečně Ponziho schéma? Asi ano - Ponziho schéma ve skutečnosti nikdy nevytváří nové bohatství, jen se prostě spoléhá na stálý přísun nových peněz. A protože ponziovská ekonomika spoléhá nejvíce ze všeho na omezení šancí budoucích generací na dobrý život, protože přírodní zdroje a s nimi spojené bohatství jsou už vyčerpány, tento způsob života na úkor budoucích generací splňuje ekonomická i ekologická kritéria takového označení.

Ponziovská ekonomika spoléhá na myšlenku, že děláme něco dobrého, když ukládáme své peníze do trezorů soukromých firem a že i tam jsou ty peníze ještě naše. Obě sdělení jsou nepravdivá. A obě jsou postavena na Ponziho modelech, které vyplácejí nejstarší investory a těm, kdo mají tu smůlu, že přijdou později, nenabízejí nic.

Pokoušíme se zachránit ekonomiku jiným Ponziho schématem - vypůjčováním si na úkor budoucího bohatství našich dětí - abychom zachránili finanční instituce. To je samozřejmě nejstarší Ponziho schéma ze všech a některá lidská společenství hrají tuto hru velmi dlouho. Nakonec co pro nás budoucí generace kdy udělaly? Tak mohou posloužit aspoň nějakému účelu - zaplatit naše dluhy. A máme k tomu to nejlepší ospravedlnění - jsme v krizi. Dobré Ponziho schéma vždy potřebuje nové investory - a když nejsou žádní dobrovolníci, tak donutíme naše potomky. A zároveň omluvíme jejich násilné donucení k účasti na této spekulaci tím, že je přece chráníme - musíme je ochránit před depresí, tak stojí za to risknout jejich budoucnost. V podstatě si chceme ochránit vlastní kůži a žádáme naše děti, aby to udělaly za nás.

Někdo může oponovat, že se nic takového neděje a že každá generace věří, že její děti směřují do pekel. Nakonec však společnost přesto funguje. Takový názor však ignoruje ostrý rozpor mezi hyperkonzumerismem postmoderního světa a potřebami dětí. 6 hodin týdně strávíme nakupováním, zatímco s dětmi si hrajeme jen 40 minut. Máme rádi ekonomiku, nikoli své děti. Nelze nadále považovat za zaručené, že tato společnost předá svým dětem dostatek svých nejvyšších hodnot potřebných k jejímu přežití.

Říkáme, že to vše děláme pro děti, ale většina z toho, co jsme zatím udělali, znamená, že jejich Velké Deprese budou hlubší a ony budou chudší než my. Za 500 let, až si už nikdo nebude pamatovat naše jména, naši potomci budou stále ještě žít s následky klimatických změn a splácet naše dluhy přetíženému životnímu prostředí.

Proto bychom neměli utratit ani korunu z vypůjčených peněz za nic, co nebude sloužit příštím generacím stejně nebo lépe než nám. To znamená ani korunu na podporu výroby osobních aut, ani korunu do další výstavby dálnic, po kterých stejně za dvacet let nebude mít kdo ani čím jezdit. Nemůžeme si dovolit vyplýtvat to, co tu ještě zbývá z budoucího dědictví po nás - musíme jim odkázat obyvatelné budovy a energetické zdroje, které jim budou dlouho sloužit, a tu trochu zbývající ropy, ze které si budou moci vyrobit jinak nedostupné věci.

Naši prarodiče a rodiče hodili celý problém na nás a my se chystáme udělat totéž našim dětem a vnoučatům. Chystáme se je uvrhnout do chudoby, jen aby Ponziho schéma mohlo pokračovat. Břemeno našeho celosvětového Ponziho schématu padá bohužel na nás všechny, kdo jsme dost dospělí na to, abychom je mohli odmítnout. Musíme to však udělat, abychom zachránili naše děti a vnoučata, naši naději, naše pokračování.

A nakonec jako stručnou osnovu návrhu řešení předkládám radikální agendu z dílny evropského think-tanku NEF (New Economics Foundation, http://www.neweconomics.org) tak, jak byla zveřejněna ZDE.

Jádrem návrhu je řada zásad, které - budou-li respektovány - by mohly vést ke stabilnějšímu, silnějšímu a udržitelnějšímu ekonomickému uspořádání schopnému vzdorovat finanční krizi, ropnému zlomu a klimatické změně.

- nesplatitelné dluhy musí být jako takové deklarovány a odepsány, což musí být provedeno co nejpečlivějším strukturovaným způsobem, s přihlédnutím k zásdadám spravedlivosti a s vědomím příčin vysokého zadlužení

- měnové systémy musí být řízeny ve prospěch zájmů společnosti jako celku, nikoli jen podle zájmů finančního sektoru

- poskytování úvěrů musí být pečlivě regulováno

- kapitálové toky musí být regulovány a pravomoc nastavovat klíčové nástroje ekonomiky (úrokové míry a směnné kursy) musí být vrácena voleným svrchovaným vládám, odpovědným obyvatelstvu, průmyslu a životnímu prostředí

- veřejnosti odpovědné centrální banky musí mít pravomoc a) emitovat do ekonomiky nezadlužené peníze, b) udržovat náklady na vypůjčování peněz tak nízko, aby projekty vyžadující úvěr mohly být snadno financovány

- příjmy musí být zvýšeny, aby se obnovila rovnováha mezi ekonomikou zatíženou dluhy a nutností vyplácet důchody a lidmi zbavenými příjmu nutného ke splácení dluhů a možnosti důstojně žít

- nesmějí existovat způsoby, jak vystěhovat lidi z jejich domovů kvůli nesplatitelným dluhům

- měly by být vytvořeny nové formy sociálního a družstevního bydlení a financování bydlení

- musí být vytvořeny zdroje pro vytváření pracovních příležitostí s použitím měnových nástrojů, s pomocí uzavíraní daňových mezer a daňových rájů

- armáda "zelených límečků" musí být zmobilizována k izolaci budov, k přeměně každé budovy na zdroj energie, k výstavbě alternativních energetických zdrojů

- obchod musí být lokalizovaán a regionalizován, aby se oemzil dopad emisí, snížila spotřeba ropy a skončila obchodní nerovnováha, s výjimkou těch položek, se kterými jinak než mezinárodně obchodovat nelze

- měla by být ustavena nová nezávislá globální banka - založená na návrhu ICU (International Clearing Union, Mezinárodní clearingová unie podle původního návrhu J. M. Keynese z roku 1944) - k řízení a stabilizaci mezinárodního obchodu

Některá tvrzení z předkládaného textu možná budou někomu připadat jako příliš silná. Poté, kdy jsem přečetl celou řadu názorů k tématu, jsem opačného názoru. Naopak: Kategorický a často expresivní charakter některých návrhů a formulací podle mého soudu odpovídá vážnosti situace a je specifikem českého prostředí, že nás média od možnosti vlastního posouzení hloubky krize i od skutečné podoby souvisícího diskursu účinně filtrují. Tento text si klade za cíl aspoň v rámci skromných množností předkladatele přispět k narušení toho filtru.