V autobuse cestou zpátky do Zlína mi do rozečtené knihy Igora Buniče "V ohni státního kataklyzmatu" (Moskva 2004), věnované osudům carského válečného loďstva, nahlížela moje sousedka Natalja Moskovčenko. Zaujala ji otevřená stránka s portrétem velitele bitevní lodi „Cesarevič“. „To byl můj pradědeček“, řekla a se zalíbením se pustila do opisování údajů, aby si po návratu mohla knihu sehnat.

Její pradědeček, kapitán I.stupně Ivan Konstantinovič Grigorovič, se stal prvním kapitánem bitevní lodi, kterou pro Ruskou říši vyrobili dělníci ve francouzských loděnicích v La Seyne-sur-Mer poblíž Toulonu. Byla to na tehdejší dobu opravdu mimořádná loď. Celkem 60 děl ovládalo víc jak 750 námořníků. Rusové za ni zaplatili Francouzům 14 milionů rublů ve zlatě. 2. srpna 1903 byl Cesarevič dokončen a ihned zařazen do eskadry na Dálném východě. Do přístavu Port Artur připlul bitevník 19. listopadu.

Kapitán Grigorovič se posléze stal velitelem pevnosti, jejíž osud byl rozhodující v rusko-japonské válce v letech 1904-1905. Rusko ji prohrálo, protože špatně vyzbrojené loďstvo nedokázalo čelit moderním japonským zbraním. Jeden údaj: Hmotnost výbušnin vystřelených za minutu dosahovala u Japonců hodnoty 3 tun, ale u Rusů pouze 200 kg. Dalším mínusem byla nevybuchující vlastní munice!!! Zatímco Cesarevič přečkal prohranou válku v neutrálním přístavě Cingtao, pradědeček hned v prvních dnech války přišel o svou sbírku čínského a japonského porcelánu během ostřelování pevnosti. Carská justice po prohrané válce soudila armádní velitele, a až na generála Stessela dostali všichni milost. Stessel byl odsouzen za kapitulaci k trestu smrti, ale carským výnosem byl trest změněn na desetiletý žalář, ze kterého vyšel po půl roce ze zdravotních důvodů.

Po příměří s Japonskem odplul Cesarevič do Baltského moře a tam přečkal První světovou válku, stejně jako jeho kapitán I.K.Grigorovič, který se stal velitelem vojenského přístavu Libava (Liepaja).

Po únorové abdikaci Mikuláše II. byl Cesarevič 13.dubna 1917 přejmenován a dostal opravdu civilní jméno – Občan (Graždanin). Natalja mi vyprávěla, že když čekisté přišli pro pradědečka, tak ho námořníci nevydali. Získal si je svým lidským přístupem, což ale nemohlo být chápáno než jako prozatímní vítězství, stejně jako svržená vláda. Je až příznačné, že jediným padlým vojákem při dobývání Zimního paláce byl námořník z lodi Občan ( viz Igor Bunič ... str.77).

Bitevní loď Občan během revoluce přišla o velitelský sbor – důstojníci námořnictva pocházeli ze šlechtických rodin. Kotvila nějakou dobu v Helsinkách, pak v Kronštadtu. Na její palubě probíhaly mítinky revolucionářů. Kapela vyhrávala Internacionálu. Nespokojenci reptali: „Na ruské lodi, pod zanzibarskou vlajkou, ve finských vodách, za německé peníze vyhrávají francouzskou hymnu.“ Lodní děla byla odstraněna a použita v poslední fázi První světové války pro pozemní operace. Nová sovětská republika nepotřebovala loďstvo a prakticky celá Baltská flotila skončila ve šrotu. Občan byl rozebrán v Petrohradu v červnu 1922.

Když jsem se Natalji zmínil o románu A. Stěpanova „Port Artur“, okamžitě reagovala, že se její rodina soudila s autorem, který v knize popsal jejich pradědečka jako málo schopného vojáka. Prý se více věnoval svému malování, než přípravě pevnosti na japonský útok. Natalja samozřejmě bránila svého předka. Nicméně když mi vyprávěla, jak po revoluci opustil Rusko a žil v městečku Menton, zdůraznila, že se živil malováním. Dokonce jejich rodina dostala při návštěvě Mentonu od tamní ruské emigrantky několik miniatur, které pocházely od I.K.Grigoroviče. Ten v Mentonu zemřel v roce 1930. Po 75 letech, v roce 2005, připlula do jihofrancouzského přístavu ruská vojenská loď, aby převezla jeho pozůstatky do vlasti. V Petrohradu byl pochován se všemi poctami námořního admirála.

Фото из личного архива: Броненосец Цесаревич ZDE