Nebudu nikterak komentovat obsah vystoupení ctihodných mužů, kteří se pokoušeli každý podle svého hlubokého přesvědčení a vzpomínek přispět k objasnění toho, oč v ekonomické reformě roku 68, která nese nejčastěji jméno Oty Šika, vlastně šlo.

Často padaly zmínky o nejrůznějších modelech, pojmenovaných po cizích pánech, parametrických prostředích, postupech, teoriích a tak kromě řady velice zajímavých vzpomínek mne nejvíce zaujal Věnek Šilhán, který řekl, že při ekonomické reformě nejde ani tak o modely, jako o to, aby to fungovalo, obohacovalo společnost, ale především o to, aby lidé, pro které je ekonomika prostředím obživy a nikoliv pokusným králíkem, vydělali tolik, aby mohli důstojně žít. Chtělo by se až říci, že profesor Šilhan promluvil jako hospodář a ne jako ekonom.

Dopustím se k vystoupením panelistů jenom té poznámky, že výklad pana profesora Myanta, který reformu šedesátého osmého doopravdy studoval, bylo velice pěkným kontrastem vůči vystoupením těch, kteří ji nejen zažili, ale dokonce utvářeli. Na první pohled bylo patrné, že když něco pouze studujete, tak je vám to daleko jasnější, než když to ve skutečnosti doopravdy děláte. Úsloví, že odborník vždy přijíždí z jiného města, zde nalezlo velice krásného podobenství, a protože šlo navíc náhodou o pověstného britského vědce, který nahradil ve vědeckopopulárních časopisech prakticky zcela dříve neméně pověstného vědce sovětského, tak se toto podobenství blížilo ideálu dokonalosti.

Několikrát padla otázka, co tato reforma dala světu, ostatním zemím, Maďarsku, Číně a také, co může dát dnešku. Jedna otázka dokonce zněla tak, co se té reformě dá říci dnešním studentům, co by si na ní měli povšimnout zejména. Na odpověď se nedostalo a tak si dovolím citovat svého otce, který si do teď vzpomíná, že se v rámci Šikovy reformy nepohodl nejen s mnohými domácími soudruhy, ale dokonce osobně se samotným soudruhem Bajbakovem, který mimo mnohých jiných přijel z Moskvy do Prahy obracet naše pomýlené reformátory na víru pravou státopartajního dirigismu ještě dříve, než tak učinil Brežněv za pomoci názorniny zvané tank.

Řekl mi, že přeje všem a mně zvláště, abychom si mohli zažít ten pocit, že se něco doopravdy mění podle toho, co jste vymysleli nebo na čem jsme se spolupodíleli. A že se to mění s osobním rizikem pro ty, kteří to zkusili. Prožít si to, nést kůži na trh pro něco většího, než je vlastní kapsa.

Kdybych měl možnost mluvit ke studentům o odkazu reforem šedesátého osmého, pak bych jim určitě řekl, že největší chybou je o nic se nepokusit... Ostatně mám pocit, že opravdové reformy je třeba více než kdykoliv předtím. Zatím je spíše doba Moravova...