Klikaté jsou cesty českého práva, natož spravedlnosti. V pondělí 30. června ráno se o tom osobně přesvědčil též bývalý generální tajemník bývalého českého zahraničního ministra Jana Kavana Karel Srba. Neb v jeho trestním stíhání za jeho údajnou přípravu vraždy novinářky Sabiny Slonkové se po téměř roce dočkal soudního verdiktu. Verdiktu, který má tolik pochmurných míst, kolik v sobě nese celá tato temná kauza.

V právnické branži platí, že čím je odůvodnění soudního rozhodnutí delší, tím je kostrbatější, a budí proto obecnou nedůvěru. Předseda senátu českobudějovického krajského soudu Slavomír Cirhan rozsudek svého senátu vysvětloval přes dvě hodiny a nepodmíněný osmiletý trest pro Srbu formálně označil za správný. Jenže už takto uložený trest uvozuje nemálo zásadních otázek a pochybností.

Tak třeba: dle českého trestního zákona se i pouhá příprava trestného činu odsuzuje jako čin dokonalý. Za vraždu se ukládá trest odnětí svobody v rozmezí 10 -- 15 let v nejpřísnější věznici, tedy ve věznici se zvýšenou ostrahou -- za několikanásobné či brutální vraždy je rozmezí 12 let až doživotí. Srba a jeho tři komplicové však byli za přípravu jedné vraždy odsouzeni na 8, resp. 6, resp.4 roky odnětí svobody ve věznici s ostrahou -- tedy pod spodní desetiletou hranicí zákonem stanoveného trestu - a do mírnějšího typu věznice. Kromě toho Srba byl vedle té přípravy vraždy odsouzen ještě za trestné činy nedovoleného ozbrojování a za nedovolené držení zakázaných bojových prostředků. U něj konkrétně se tedy jednalo o kvalifikovanou přípravu vraždy, kdy se dopustil další závažné trestné činnost, a namísto polehčujících okolností k mírnějšímu trestu měl naopak okolnosti přitěžující pro trest přísnější. Proč tedy najednou taková soudní umírněnost?

Nebo proč soudce Cirhan tak obsáhle poukazoval na Srbovy majetkové poměry, které však samy o sobě nebyly předmětem tohoto soudního řízení? Je snad důležité, co tvrdí nějaká novinářka? Byl Srba snad odsouzen také za majetkovou trestnou činnost, nebo je "nepřiměřené" bohatství v Česku opět zločinem? A rozhodoval soud i o zabavení tohoto bohatství, když právě kvůli jeho jakési vágní nelegálnosti mělo k té vraždě dojít?

A co je na celé této kauze možná vůbec nepodivnější, je způsob, jakým soud uznal kvalitu důkazů, zde věrohodnosti svědků. Na jedné straně vše rozhýbalo udání policejního konfidenta, který však Srbovu vinou popírá, ale jehož svědectví soud odmítl, a naopak za věrohodné uznal svědectví spoluobviněné, která byla na Srbovi neúspěšně citově závislá a která dle soudních znalců trpí bájivou představivostí.

Jistě v této věci existuje řada dalších, neméně důležitých otázek, na něž bude nutno ještě náležitě odpovědět. Nicméně už nyní je zřejmé, že v ní mnohem víc než o nalezení pravdy a z ní se odvíjející spravedlnosti jde nejspíš pouze o předstíranou soudní shovívavost a hlavně o mediální kalkul s veřejností. Třeba proto, aby se ta veřejnost na tuzemské soudy a jejich spravedlnost moc nespoléhala a raději se jim vyhýbala.

TÉMA BL