Schelling tvrdí, že balancování na hraně války je plně racionální strategií rozvoje konfliktu. Rozpoutání lokalizované, "doutnající" války se může ukázat jako výhodné pro obě strany -- v perspektivě vyhýbání se rizikům vznikajícím z otevřeného nepřátelství a neomezené ozbrojené činnosti. Podle teorie her (a právě v této oblasti Schelling získal Nobelovu cenu) se hrozba přerůstání konfliktu ve skutečnou válku - dokonce i když se pravděpodobnost, že se věci budou ubírat naznačeným směrem, zdá minimální - může ukázat jako dostatečný limitující faktor. Pro strany konfliktu je výhodné dosahovat svých cílů a nečelit přitom hrozbě zničující války.

"Doutnající" válka v Jižní Osetii a Abcházii existovala už delší dobu. Přestřelky, útoky "diverzních skupin" a sestřely bezpilotních průzkumných letadel se v posledních měsících pravidelně opakovaly. Jinak řečeno, obě strany balancovaly na hraně války. Samozřejmě, že stranami konfliktu na Kavkaze byly tytéž státy, jejichž vztahy Schelling zkoumal především. Rusko působilo skrze svůj "satelit" Jižní Osetii a USA zase podporovaly Gruzii (v anglické terminologii z dob studené války se pro podobné případy používalo výrazu "war by proxy" - KD). Nabízí se očividná paralela s obdobím studené války, kdy se USA a Rusko v podmínkách globálního soupeření stejným způsobem vyhýbaly otevřené konfrontaci. Proč se dnes konfrontaci vyhnout nepodařilo a protistrany byly vtaženy do ozbrojených aktivit?

Válka a pud moci

Schellingovy modely vycházejí z předpokladu o (omezeně či úplně) racionálním charakteru jednání protivníků. Každý využívá "doutnající" války jako nástroje k dosažení svých cílů. Kalkuluje se se snahou oponenta odstranit riziko přechodu do fáze otevřené konfrontace -- riziko, které nemůže kalkulovat a zhodnotit. Vždyť v situaci "doutnající" války může eskalaci vyvolat libovolná náhodná událost (chyba v interpretaci údajů radaru -- když například hejno ptáků považovali za raketový útok -- nebo chyba v činnosti radiolokačního systému) a strategie balancování na hraně války především předpokládá, že si protivník nepřeje záviset na náhodě. Racionálně jednající strany "doutnajícího" konfliktu mají zájem nikoliv na jeho rozrůstání, ale spíše na udržení potřebného rozsahu.

Záběry, na nichž gruzínský prezident v okamžiku nervového zhroucení žvýká kravatu, byly v ruském i světovém tisku zeširoka rozebrány. V důsledku uzavřenosti ruské politické elity a kvůli tomu, že se vyhýbá publicitě, nelze vynášet soudy o tom, jak si v klíčových okamžicích "pětidenní války" počínali a co žvýkali její představitelé. Důležité je však něco jiného: Nedostatečná schopnost kontrolovat situaci dokonce i jen u jedné ze stran konfliktu výrazně zvyšuje riziko strategie balancování. Zájmem druhé strany je v takovém okamžiku konflikt utlumit a hledat alternativní strategie, které počítají s možnou iracionalitou v jednání protihráče. V případě konfliktu kolem Jižní Osetie a Abcházie na ruské straně k takové korekci nedošlo. Naopak, byl vytyčen kurs, který směřoval k přechodu konfliktu z latentní fáze do fáze otevřené konfrontace.

Zákon zvyšování přitažlivosti moci

Tato skutečnost zpochybňuje i racionalitu jednání druhé strany konfliktu, Ruska. Postup jeho vládnoucí elity je zjevně diktován nikoliv racionální volbou, nikoliv optimální strategií uskutečňování pragmatických zájmů, ale jinými faktory. Jedno z vysvětlení je možno vidět v "osobní cílové funkci" představitelů ruské vládnoucí elity -- jejich zaměření na upevňování dominance a zvětšování rozsahu vlastní moci jak uvnitř země, tak navenek -- a to zcela libovolnými prostředky. USA coby patron Gruzie také propásly okamžik, kdy konflikt opustil pole racionálního výběru - a to znamená, že i v případě americké vládnoucí elity není prioritou řešení pragmatických úkolů, ale dominance v mezinárodních vztazích.

Na rozdíl od maximalizace užitku (a právě tato funkce tvoří základ modelů racionální volby) nemá maximalizace moci žádné inherentní hranice. Každá dodatečná jednotka potřebného zboží nebo služby přináší menší užitek -- přesně tak to předpokládá zákon klesajícího mezního užitku (law of diminishing marginal utility), který ekonomové považují za axiom. Avšak každá další jednotka moci přitažlivost dodatečných mocenských kapacit naopak zvyšuje -- a v důsledku toho racionální kalkulace se zábranami, jež vyplývají ze snahy minimalizovat pravděpodobnost nežádoucího scénáře vývoje událostí, ztrácí aktuálnost. Podobně jako u narkotika, závislost na moci se vyznačuje růstem tolerance k užívané dávce.

Balancování na hraně války v podmínkách, kdy se počínání jedné nebo obou stran konfliktu neodvíjí od racionální volby, ale od posilování moci a panství, připomíná jinou hru, kterou ekonomové také dobře znají. Je to hra, při níž se pokoušíme při sledu transakcí zbavit kolující falešné mince. Podstatou hry není ani tak chladnokrevná kalkulace, jako momentální reakce a umění hráče vyprovokovat oponenty k činům, jež vedou k prohře. Jestliže v případě racionální hry vítězství závisí na uspořádání kalkulací hráčů (kteří se přibližují nebo vzdalují stanoveným pragmatickým cílům), v případě druhé hry je možno zvítězit výhradně na účet druhého. Zvětšení moci jedné strany způsobuje zmenšení moci druhé a naopak. (Model známý jako hra s nulovým součtem -- KD.)

Důležité jsou rozdíly v roli publika -- tedy všech těch, kdo k vládnoucím elitám nepatří, jsou však na jejich jednání závislí. V případě racionalizace konfliktu je jeho další průběh předvídatelný a je možné se na něj připravit. Avšak konflikt odvíjející se od otázek moci a dominance nelze přesně modelovat. Proto "přihlížejícím" nezbývá než sledovat počínání vládních představitelů coby úkaz vyšší moci -- nepředvídatelné mimořádné události -- a sušit suchary pro případ všeobecné mobilizace osob v hledišti.

Независимая газета, Антон Николаевич Олейник: Формула войны: Выходя за пределы рационального выбора, стороны конфликта утрачивают контроль над ситуацией ZDE