Tak předně název knihy. Představme si, že nějaký chlapík, původně třeba architekt holobytů, ztratil zájem o to, co dosud dělal, a nově se začne zajímat právě o chování Romů (každý máme svou úchylku). V knihovně si nechá zhotovit rešerši dostupné literatury a najde skvěle vyhovující titul Psychologie Romů. V duchu zvolá cosi jako Heuréka!, knihu si vypůjčí, nadšeně s ní odkvačí domů, uvaří si kafe a patřičně natěšen se pustí do studia nově zvoleného oboru -- a ejhle! Text se hemží samou sociologií, v případě druhé části (Vybraných témat z psychologie Romů) ve velké míře i kulturologií. Buď to dotyčný postřehne, a je iritován, nebo to nepostřehne, a je mystifikován. Čtenář sám rozhodne, která varianta je lepší.

Bakalář může argumentovat tím, že sociologická fakta jsou pro jeho psychologické bádání nezbytná. Samozřejmě, ovšem měla by být posléze využita k psychologickým závěrům. Je-li autorovým záměrem pouhé konstatování výsledku hodnot, zjištěných jinými osobami, je jeho vědecký přínos přinejmenším zpochybnitelný. Pak ještě může nastat obzvlášť vypečená a pro Bakaláře nijak netypická situace, kdy na základě výsledků jiných výzkumů dojde autor k tezi, která nemá se zmíněnými výzkumy nic společného. Lehce nadneseno: na základě ověřeného zjištění, že rodiče Deža a Fera, kteří si spolu hrají na pískovišti, pracují ve stejné firmě, a tudíž mají stejné socio-ekonomické postavení, bude tvrdit, že se tito dva zachovají ve stejné situaci stejným způsobem. To není psychologie a bůhví, že ani žádná jiná věda.

Sdělit nejnovější poznatky bez slangismů, které ještě nepronikly do jazyka širší veřejnosti, a hlubší terminologii používat jen v nezbytných případech, kdy by její absence byla na škodu, je vždy ctí vědce. Ne tak u této knihy. Bakalář se prostě cítí být vědcem, nebo lépe -- touží po tom býti uznán coby vědec. Jeho posedlost vědeckostí je však kontraproduktivní. Snaha všem ukázat, že je autor schopný, chytrý, učený a že zná danou problematiku proto, že se obeznámil s její terminologií, se většinou míjí účinkem. Terminologie je prostředek, a ne (jako v tomto případě) cíl. Autor připomíná chlapečka, který se snaží být dospělým, a tak začne kouřit.

V druhém apendixu, nazvaném Jak chutnalo tabu, jímž autor reaguje na recenze a kritiky svého předešlého díla, uvádí, že oponenti by měli dokázat doporučit knihy, které jsou objektivní. Patrně nepochopil, že problém není ve výběru použitých pramenů, nýbrž v autorově zacházení s fakty, údaji a tvrzeními z nich získanými. Stejně demagogicky se ostatně Bakalář chová v díle nově předkládaném. Z použitých zdrojů uvádí pouze ty myšlenky, které zapadají do jeho koncepce, zatímco pasáže, které třeba jen zpochybňují jeho závěry, mlčky přechází. Mimoto je vcelku komická příčinná souvislost mezi uváděnými zjištěními z cizích zdrojů a závěry, ke kterým Bakalář na jejich základě dospěl -- napřed uvádí všemožná fakta nejméně ze dvou zdrojů (to je přeci objektivní), načež v následujícím odstavci vyvodí takový závěr, že myšlenkové pochody, které k němu vedly, by nevysvětlil ani Freud. Autorova badatelská praxe se pak jeví asi takto: Bakaláře napadne, jestli náhodou by ta a ta věc nemohla mít nějakou souvislost s tím a tím. Najde si příslušnou literaturu a neshledá-li v ní údaje, které by jeho domněnku ne nepotvrzovaly, ale vyvracely, automaticky tuto domněnku povýší na pravdu.

Další úsměvnou pošetilostí je, jak autor dokáže svou práci zmařit naprostou nepoučeností. Celé jeho úsilí, které vypovídá o pracovitosti a také ctižádosti, či spíše touze po prosazení, je devalvováno neadekvátním závěrem. Tak např. v sedmé kapitole části B se zabývá romským humorem. Čtenář žasne nad "úžasným" zjištěním, že jedním z jeho hlavních zdrojů je konflikt dvou protikladných světů (jako příklad uvádí bohaté vs. chudé a gádže vs. Romy). To však neplatí o humoru romském, nýbrž o humoru jako celku (evidentní je tato bipolárnost třeba u vtipů zaměřených na rozdíly mezi ženami a muži). To, že vypravěč daný vtip předává ostatním, je většinou projevem jeho vymezení vůči opačnému pólu. Pak se také samozřejmě stává, že dotyčný svou historkou zesměšňuje "svůj pól", a pak se mluví o sebeironii -- tu Bakalář zmiňuje také, ale představuje ji jako klasický rys právě romského humoru. Kdyby si autor pročetl alespoň jednu publikaci o teorii humoru, což by při jeho smrtícím nasazení neměl být problém, věděl by o typologii anekdot víc a nemusel se ztrapňovat.

Takovýchto pomýlení a lapsů by se v nové "kontroverzní" knize Petra Bakaláře dalo najít nepřeberné množství. Sám autor považuje svou publikaci (a nejen tuto) za otevření námětu k diskusi. Rozeslal desítky e-mailů, jejichž adresáti zaujali vesměs odmítavé, ba pohrdavé stanovisko. Není divu. Ta urputná snaha stát se součástí vědeckých kruhů za každou cenu (za cenu neumělé provokace) je odpuzující. Podobným způsobem se do nich nikdo nedostane nikdy. Nebudeme za to soudit autora knihy, toho spíš politujme za marně vynaložené úsilí (zamýšlí-li směřovat ke svým cílům i nadále touto cestou, pak dvojnásob), naše katanské oko nechť spočine spíš na vydavateli. Vyvolat mediální vlnu ohlasů za účelem ziskovosti daného titulu je marketingový postup již značně omšelý, jakkoliv pořád účinný. Dělat to ale s podobnými slátaninami a navíc jmenuje-li se edice "Kontroverzně", začíná tu být poněkud trapno.