Na začátek bych chtěl uvést, že ne s celým článkem nesouhlasím, a proto případné vynechání reakcí na některé části nebylo náhodné, ale z důvodu souhlasů s jeho argumenty nepokládám za důležité je opakovat.

Pan Zrno se v úvodu správně zmiňuje o radikalizaci voličstva v Srbsku, hlavně pokud jde o nárůst přívrženců Srbské radikální strany. Po prosincových volbách v roce 2003 radikálové skutečně dosáhli toho, že jsou v současnosti s 27.7 % hlasů nejsilnější parlamentní stranou v Srbsku, což je oproti minulým volbám z roku 2000, kdy dosáhli 8.6 %, značný nárůst.

Na tento percentuální nárůst by nebylo vhodné dívat se jako na odraz radikalizace myšlení voličstva v nacionalisticko-šovinistickém smyslu, ale především jde o jistý způsob zklamání nad tříletou vládou široké koalice demokratických stran DOS, která nedokázala zlepšit ekonomicko-sociální situaci v zemi. (Když jsem se zeptal bratrance z Bělehradu, proč volil radikální stranu, odpověděl mi: "Tam ti toho moc neudělali, tak mě zajímá, co dokážou radikálové, a zároveň ať si tzv. demokraté uvědomí, že nejsou jedinou alternativou.")

Netvrdím, že v Srbsku neexistuje určité procento ultranacionalistů, ale jsou v takové menšině, že mi nepřipadá vhodné ztotožňovat celou jednu společnost s nimi, zvláště ne poté co ve volbách získaly demokratické síly 60% hlasů a k tomu velká část voličstva demokratických stran, kvůli zklamání nad tříletou vládou DOS, ani nevyšla k volbám (40% absence je, myslím si, značná část. Z toho by drtivá většina, podle výzkumu volila právě některou z prozápadně orientovaných stran).

Udělejte si představu, že by někdo kvůli téměř 20% podpoře KSČM (výzkumy se různí, ale v podstatě jde o malé rozdíly) napsal o české společnosti, že je komunistická a hlavně, že se obrací zpátky ke komunistickým praktikám starého režimu. Myslím si, že další komentář není potřebný.

Zmíněný "comeback" Miloševićových socialistů je trochu mylný. Pokud porovnáme výsledky voleb z let 2000 a 2003, zjistíme, že se preference socialistů snížily oproti roku 2000, kdy získali 13.2%, na 7.4 %. To, že s jejich pomocí dnes funguje menšinová srbská vláda tzv. demokratického proudu, bez Demokratické strany Borise Tadiće, není nic jiného než politická hra, která je v rozporu s názorovou orientací jak demokratických stran, tak i socialistů. Takže abych to shrnul: "comeback" Miloševićových socialistů není výsledkem orientace voličů, ale výsledkem stranických her.

Co mě ale nejvíc pobouřilo na tento článek a přinutilo k reakci jsou dvě tvrzení, která uráží zdravý rozum každého člověka. První, že podpora socialistů současné vládě je to samé, "jako kdyby v Německu v roce 1949 volby vyhráli nacisté nebo v Československu v roce 1992 KSČ," a druhé, "že říjnoví dobyvatelé parlamentu neskandovali 'máme holé ruce` a nezpívali 'jednou budem dál` jako čeští studenti 17. listopadu, ale mávali černými vlajkami s lebkou a zkříženými hnáty -- symboly četnického hnutí, jehož příznivci za sebou po celé bývalé Jugoslávii zanechali během uplynulého století hory mrtvol."

Nejdříve bych se zastavil u prvního tvrzení. Nechci popírat autorovi historické znalosti ohledně uskutečnění voleb v SRN a v bývalém Československu, ale jeho znalosti ohledně charakteristiky režimů jsou velice slabé. Vůbec je přehnané přirovnávat nacistický režim v Německu ke komunistickýmu režimu v bývalém Československu nebo s Miloševićovým režimem v Srbsku. Charakteristika všech tří režimů by byla dostatečná na vydání rozsáhlé studie, a proto se pokusím uvést pouze základní rozdíly.

Když začneme analýzou režimů nacistického Německa, komunistického Československa a Miloševićova Srbska, pochopíme, že Srbsko nebylo totalitním státem, jak je to mnohdy prezentováno, ale jakýmsi typem semi-autoritativního režimu. Zatímco ani v Německu, ani v Československu nebyl povolen vícestranický systém, v Srbsku od nástupu Miloševićových socialistů vícestranický systém fungoval.

Netvrdím, že opoziční strany měly stejná práva a přístup k vládním médiím jako vládnoucí SPS, ale voleb, které sice mnohdy nebyly regulérní, se bez větších problémů účastnily. Co víc, v roce 1997 po tříměsíčních protestech, které probíhaly s cílem přinutit Miloševiće, aby uznal regionální volby, opozice ovládla takřka všechna větší srbská města, včetně Bělehradu, Nového Sadu nebo Niše, což bylo v Německu nebo bývalém sovětském bloku nepředstavitelné.

Ovšem pokud pan Zrno mínil, že etnická čistka kosovských Albánců nebo sudetských Němců (obě zmíněné události jsou, bez diskuse, černým místem dějin lidstva) se může dát na stejnou váhu jako genocida židů za nacistické vlády v Evropě, pak je můj odpor proti této přinejmenší nevkusné komparaci na místě. Jediné alibi by panu Zrnovi poskytly slabé znalosti dějepisu a terminologie válečných zločinů. Ale spíše než o slabé znalosti, které pan Zrno evidentně dobře ovládá, jde o dosažení atraktivnosti článku. Aby se znásobil efekt článku a obsah vět, se osud několika milionů židů, kteří byli systematicky vyvražďování s cílem totální likvidace celé jedné skupiny lidí, ztotožňuje se systematickým a plánovaným vystěhováním obyvatel z určitého území.

Pokud se nemýlím, pak jsou mezi "odsunem" a "likvidací" obrovské rozdíly. Nechci hájit Miloševiće, který právem sedí v Haagu a čeká na rozsudek za zločiny, které způsobil během své vlády, pouze chci vysvětlit drastické rozdíly v pojmech, které mnozí žurnalisté používají, aniž by přesně znali obsah těchto termínů, což nakonec vede k mylným představám a hlavně k mylným předsudkům. To jsou dva největší rozdíly mezi nacismem, poststalinistickým komunismem a Miloševićovou diktaturou.

Ostatní rozdíly nebo podoby těchto nedemokratických režimů, jejichž váhu nechci zlehčovat, bych přenechal, jak už jsem se zmínil, podrobnější studii, pokud někdo o ni bude mít zájem. Výše zmíněnými tvrzeními jsem chtěl pouze vyvrátit přehnané a zkreslené přirovnání, které pan Zrno z jemu známých důvodů použil.

Ovšem druhé tvrzení "že říjnoví dobyvatelé parlamentu neskandovali 'máme holé ruce` a nezpívali 'jednou budem dál` jako čeští studenti 17. listopadu, ale mávali černými vlajkami s lebkou a zkříženými hnáty -- symboly četnického hnutí, jehož příznivci za sebou po celé bývalé Jugoslávii zanechali během uplynulého století hory mrtvol," jsou natolik ostudné, že si dovoluji použít slovo "lživé" oproti běžně diplomaticky užívanému slovu "nepravdivé."

Zmíněné říjnové demonstrace, které proběhly 5. října 2000, byly organizovány Demokratickou opozici Srbska (DOS) a studentským hnutí Otpor! (Odpor!) a účastnilo se jich přes půl milionu lidí požadující demokratizací země, odloučení od minulosti a otevření Srbska Evropě. Od pana Zrna bych, jako bývalý člen hnutí Otpor!, které de facto aktivovalo celou srbskou veřejnost ke svržení Miloševiće, požadoval veřejnou omluvu určenou nejenom členům tohoto hnutí, které v době revoluce čítalo přes 60 000 osob, ale všem lidem, kteří za více jak deset let Miloševićové vlády byli zatýkáni, biti, diskriminováni, někteří byli dokonce i zavražděný jenom pro svoje antirežimní a prodemokratické postoje, aby si nakonec od Vás zasloužili nálepku "vrahů." Ostudné!

"Četníci", které pan Zrno zmiňuje, skutečně mají za sebou obrazně řečeno "hory mrtvol," ale prapory, které demonstranti při revoluci pátého října nesli nebyly "obohaceny" lebkami se zkříženými hnáty, ale zaťatou pěstí, což bylo symbolem hnutí Otpor!. Písně, které přitom zpívali, nebyly nacionalisticko-šovinistického obsahu, ale protimiloševićovského (nejznámější: "Spasi Srbiju i ubi se, Slobodane!" český překlad: "Zahraň Srbsko a zabij se, Slobodane") a národnostní složení nejen hnutí Otpor!, ale i DOS zdaleka nebylo čistě srbské. V DOS byly také strany národnostních menšin.

Pan Zrno s cynismem píše, že "jim (Srbům) nevadí, že (Milošević) vyhnal statisíce kosovských Albánců, ale to, že na ně byl příliš měkký." Je to natolik nesmyslné tvrzení, že by delší komentář byl více než zbytečný. Na druhou se musím zeptat: To si pan Zrno opravdu myslí, že v Srbsku nežijí lidé? A jak dlouho bude ještě existovat stereotyp, že jsou Srbové všechno, jenom ne lidská stvoření? Pokud vím, a vím velmi dobře, že když vyjdu ven na ulici a podívám se kolem sebe nebo když si povídám se svými přáteli, kteří pochází prakticky z celého světa, nevidím žádný rozdíl mezi nimi a mnou.

To že se Srbové těžce vyrovnávají s pocitem viny (já bych to upřesnil s pocitem spoluviny) vůči událostem v bývalé Jugoslávii, je pravda. Stejný pocit mají nejen národy západního Balkánu, ale i ostatní. S čím ale nemohu souhlasit, je charakter celého čtvrtého odstavce, ze kterého čtenář získává pocit, že jsou Srbové jedinými viníky událostí v bývalé Jugoslávii. Pravděpodobně mě někdo "obviní," že jako Srb chci zlehčovat zločiny prováděné srbskými válečnými zločinci nebo, jak pan Zrno uvádí, že používám frázi "Mohou za to všichni". Mají na to právo, je to ostatně právo každého vyjádřit svůj názor, ale zlehčovat jakýkoliv zločin nebo zdůrazňovat sílu zločinů jiných více než ostatních by mě ani nenapadlo, protože je úplně jedno, kdo ho páchá, dopad zločinu je stejně tragický.

Chci jenom ukázat na důvod, proč Srbové říkají "Mohou za to všichni". Já osobně s touto frázi nesouhlasím, protože všichni za to nemůžou. Zločiny neprováděly celé národy, ale jedinci. Toto by mělo být jasně řečeno a konečně by měla být sundána nálepka kolektivní viny z jakékoliv skupiny lidí. Právě "Mohou za to všichni" je jakousi zbraní proti již zavedenému stereotypnímu pocitu kolektivní viny.

Proč bych já osobně měl mít pocit viny za zločiny, které provedl jakýsi -- z pohledu rozumného člověka -- maniak, který říkal, že to dělal jménem Srbů. Mým jménem to rozhodně nedělal. To se mám cítit vinný za to že jsem Srb nebo se při seznamování s někým nejdříve omluvit a pak říci svoje jméno? Mají všichni Arabové mít pocit viny kvůli 11. září 2001? Rozhodně ne.

Je všeobecně známo, že na všech stranách docházelo ke zločinům, stačí si jen vyhledat na internetových stránkách OSN seznam obviněných ("Ten kdo není vinný, ať první hodí kamenem"). Srbsko ale trest za řádění vlastních zločinců pocítilo nejvíc. O zločinech páchaných na bosenských Muslimech, Albáncích a Chorvatech, vědí všichni, včetně Srbů a také je drtivá většina obyvatel Srbska odsuzuje.

Ovšem co Srby pobuřuje nejvíc je dvojí metr při odsuzování zločinů. Nedostatečná reakce Západu na události v chorvatské Krajině, kdy bylo vyhnáno z téměř všech území Krajiny přes 400 000 Srbů (toto číslo se nejčastěji uvádí v odborné světové literatuře). Příchodem mezinárodních sil do Kosova, bylo nuceno z Kosova uprchnout kolem 230 000 obyvatel, převážně Srbů, ale také Romů a slovanských Muslimů do Srbska a Černé Hory (údaj z úřadu srbské vlády pro uprchlíky) vytvořil tento názor na dvojí metr.

Z etnické čistky nealbánských obyvatel nejen že nikdo nebyl zatčen, ale ani obviněn. Co víc, bývalí velitele Osvobozenecké armády Kosova (UCK), kteří jsou srbským soudem obvinění nejen z terorismu, ale i z válečných zločinů, jsou dnes politici působící v institucích, které zřídilo a v podstatě spravuje mezinárodní společenství. Srbské ministerstvo spravedlnosti mimo jiné poskytlo všechny dokumenty dokazující jejích vinu mezinárodnímu tribunálu v Haagu, ale jak je dodnes vidět, bez odezvy.

Pan Zrno velmi zajímavě popisuje vztah Srbů ke Kosovu, napsal: "I když většina Srbů v Kosovu nikdy nebyla a jen opravdu málokdo by snad za ně šel bojovat, po staletí živený mýtus o Kosovu jako kolébce srbství působí u lidí nadále." Je pozoruhodné, jak velká část novinářů se drží stejné linie, pokud jde o vztahy Srbů vůči Kosovu. Nemohu si pomoci, ale ve mně to vyvolává pocit, že dotyční novináři nejen o Srbsku, ale o celém Balkánu vědí pramálo.

Kosovo není žádný srbský mýtus, ale území, kde skutečně vznikl středověký srbský stát. Kolébka srbského středověkého státnictví zahrnuje severní a severozápadní části Kosova a dnešní území Sandžaku (území mezi Srbskem a Černou Horou). Také středověké kláštery a kulturní památky na dnešním území celého Kosova dostatečně hovoří o historickém dědictví (pro ty, co si to chtějí ověřit, mohu doporučit jakoukoliv literaturu zabývající se dějinami Balkánu nebo jihoslovanských zemí).

Pravděpodobně většina Srbů v Kosovu nikdy nebyla a pravděpodobně by většina z nich ani nešla bojovat (proč také, když existují daleko krásnější věci v životě než jít do válek a zabíjet), ale to zcela určitě nejsou argumenty, proč by se Kosovo mělo oddělit od Srbska, nebo proč by se Srbové měli smířit s oddělením Kosova. Stejně jak pan Zrno naznačuje, že Albánci mají právo na území Kosova, protože je národnostní složení v poměru 9:1 ve prospěch etnických Albánců.

Pouhá představa, že by stejné argumenty byly použity i v jiných částech Evropy, nahání hrůzu. Představte si situaci na jižním Slovensku, kde mají Maďaři jak historické, tak etnické právo na tuto oblast.

Jako realista netvrdím, že bude Kosovo opět součástí Srbska, zcela jistě ne jeho větši část, ale v tom případě se mají použít jiné argumenty, které budou přesně uvádět důvody pro takovéto rozhodnutí. Jak dlouho se evropští politici budou bát vyslovit věty, které jsou denně opakovány, a to, že v současné době není žádná reálná šance pro soužití Albánců a Srbů na tomto prostoru.

Na závěr bych se soustředil na vztah Srbů vůči mezinárodnímu tribunálu v Haagu. Naprosto souhlasim s panem Zrnem, že většina Srbů považuje tribunál za "nástroj Západu, především USA", a to i přesto, že většina lidí tyto zločiny odsuzuje.

Nechci opakovat důvody proč Srbové cítí odpor vůči této instituci, ale chtěl bych napsat trochu jiný názor, proč politici trvají na tom, aby byli váleční zločinci souzeni v Srbsku. Jak uvedl premiér Koštunica, nová vláda nepřestává spolupracovat s Haagským tribunálem, bude pouze trvat na tom, aby obvinění byli souzeni před srbskými soudy. Proč také ne? Srbové by konečně přestali vnímat svoje zločiny jako propagandu Západu a o zločinech by byli daleko lépe informováni, protože "málokterá redakce si může dovolit mít v Haagu svého stálého zpravodaje." To, že srbské soudy tyto zločiny neberou na lehkou váhu dokazuje průběh procesu s příslušníkem speciálních jednotek, který byl odsouzen na 20 let za zločiny spáchané v Kosovu.

A vůbec, proč by Srbsko nemohlo soudit svoje válečné zločiny, když totéž bylo dovoleno Chorvatsku? Pokud se nemýlím v obou státech jsou u moci demokratické strany, co víc v Chorvatsku je to HDZ, bývalá Tudjmanova strana, a nikoho ani nenapadlo jim tuto pravomoc odepřít. A proč také, vždyť je to důkaz důvěry v demokratizační proudy ze strany Západu. Právě tento pocit důvěry znamená mnoho nejen pro státní instituce, ale hlavně pro obyvatelstvo, které to vnímá jako důkaz deizolacionalizace.

Na nezájmu veřejnosti sledovat procesy z Haagu není nic neobvyklého. Sledoval by někdo v České republice podobné procesy? Možná na počátku, ostatně stejně jako tomu bylo v Srbsku, když obrovské procento lidí sledovalo zahajovací procesy se Slobodanem Miloševićem, ale časem neustále několikahodinové opakování téhož přestává být zajímavé.

Každý si může konečný verdikt přečíst v novinách, nebo ho zhlédnout v televizi. Když porovnáme zájem lidí o válečné operace v Iráku, kde byly nasazeny také české jednotky, na začátku války a nyní, pochopíte, o čem mluvím. Ostatně zazlívat lidem, zvláště v zemi která se potácí v obrovské ekonomicko-sociální krizi, že ji nezajímají soudní procesy Haagského tribunálu, se mi zdá přinejmenším směšné.