21. 4. 2004
Srbsko: Démoni skutečně pořád nespí?Pan Prtina svou reakci ZDE na můj článek "Démoni pořád nespí", otištěný v 14.čísle týdeníku Respekt, uvedl silnými slovy jako "lživý", "nepravdivý" či výkřikem "ostudné"! Podobně jako on cítil potřebu reagovat na můj článek, cítím i já potřebu odpovědět, poněkud obsáhleji než bývá zvykem, na jeho reakci. Mám ovšem dojem, že v zápalu rozhořčení nečetl pan Prtina můj článek příliš důkladně. |
Pan Prtina svou reakci na můj článek "Démoni pořád nespí", otištěný v 14.čísle týdeníku Respekt, uvedl silnými slovy jako "lživý", "nepravdivý" či výkřikem "ostudné"! Podobně jako on cítil potřebu reagovat na můj článek, cítím i já potřebu odpovědět, poněkud obsáhleji než bývá zvykem, na jeho reakci. Mám ovšem dojem, že v zápalu rozhořčení nečetl pan Prtina můj článek příliš důkladně. Já jsem nikde nanapsal, že percentuální nárůst voličů Srbské radikální strany je odrazem radikalizace myšlení voličstva v nacionalisticko-šovinistickém smyslu. Naopak jsem věnoval hodně prostoru popisu tříleté vlády koalice DOS a jejím neúspěchům a skandálům, které přispěly k porážce sil, seskupených okolo Demokratické strany. Osobně si myslím, že ani všechny (a nabylo jich málo) skandály Djindjićovy a Živkovićovy vlády nejsou dostatečným důvodem k volbě radikálů či socialistů, nicméně věnoval jsem jim tolik prostoru právě proto, abych vysvětlil, že důvody, které voliče vedly k hlasování pro Šešeljevu Srbskou radikální stranu (SRS) či Miloševićovu Socialistickou stranu Srbska (SPS), nebyly nutně pouze ideologického rázu. Znechucení veřejnosti politikou a z toho pramenící nízkou volební účast jsem zdůraznil taktéž. Také jsem zůraznil, že se nejednalo o nějaký zásadní zvrat v rozložení voličských hlasů, ale spíše o jejich redistribuci v rámci obou bloků -- nacionalistického i demokratického. Pan Prtina dále píše, že "zmíněný "comeback" Miloševićových socialistů je trochu mylný. Pokud porovnáme výsledky voleb z let 2000 a 2003, zjistíme, že se preference socialistů snížily oproti roku 2000, kdy získali 13.2%, na 7.4 %." To je bezesporu pravda, přesto se opovážím tvrdit, že -- bez ohledu na to, nakolik je to jen výsledkem stranických her -- skutečně došlo k politickému comebacku socialistů. Jak jinak si mám vysvětlit, že na jejich podpoře závisí menšinová vláda, že se opět usazují v dozorčích radách klíčových podniků a že získali křeslo náměstka ministra spravedlnosti? Po třech letech v opozici se tomu, myslím, může říkat politický comeback. Dále pan Prtina píše: "netvrdím, že v Srbsku neexistuje určité procento ultranacionalistů, ale jsou v takové menšině, že mi nepřipadá vhodné ztotožňovat celou jednu společnost s nimi, zvláště ne poté co ve volbách získaly demokratické síly 60% hlasů. Udělejte si představu, že by někdo kvůli téměř 20% podpoře KSČM (výzkumy se různí, ale v podstatě jde o malé rozdíly) napsal o české společnosti, že je komunistická a hlavně, že se obrací zpátky ke komunistickým praktikám starého režimu". Já jsem ovšem nenapsal, že se srbská společnost vrací k praktikám starého režimu. Něco jiného je ovšem náklonnost k nacionalistickým myšlenkám, které se nedají v žádném případě redukovat jen na Miloševiće. I v rámci tzv.demokratického bloku jsou v pohledu na srbské národní zájmy a na události 90.let zásadní rozdíly. Na jedné straně Demokratická strana (a strany, seskupené okolo ní) a G17plus, na straně druhé Koštunicova Demokratická strana Srbska, Ilićovo Nové Srbsko a částečně i Draškovićovo Srbské hnutí obnovy. Dovoluji si tvrdit, že v řadě otázek je rozdíl mezi Koštunicou a radikály pouze v míře hulvátsví, nikoliv v podstatě věci (výjimkou je místopředseda vlády Velimir Ilić, který se svým hulvátstvím a fyzickým napadáním oponentů směle vyrovná i Šešeljovi). Mám na mysli celou řadu klíčových otázek Srbska: vztah k celistvosti Bosny a Hercegoviny a obecně tzv. AVNOJských hranic(tedy někdejších vnitrojugoslávských hranic, jak byly stanoveny koncem druhé světové války Antifašistickým výborem národního osvobození Jugoslávie), roli pravoslavné církve ve společnosti a pohled na minulost, především otázku druhé světové války (netvrdím zde, že je nutné pokračovat v nekritickém přejímání starého komunistického pohledu, ovšem současná rehabilitace četnického hnutí mi nepřijde jako vyvážený pohled na věc). Pana Prtinu ovšem nejvíce pobouřila dvě tvrzení: "První, že podpora socialistů současné vládě je to samé, "jako kdyby v Německu v roce 1949 volby vyhráli nacisté nebo v Československu v roce 1992 KSČ," a druhé, "že říjnoví dobyvatelé parlamentu neskandovali 'máme holé ruce` a nezpívali 'jednou budem dál` jako čeští studenti 17. listopadu, ale mávali černými vlajkami s lebkou a zkříženými hnáty -- symboly četnického hnutí, jehož příznivci za sebou po celé bývalé Jugoslávii zanechali během uplynulého století hory mrtvol." Nepíšu pro odborný časopis, ale pro společensko-politický týdeník, kde je vhodné čtenáře zaujmout paralelou k něčemu co zná. Proto ona paralela s KSČ a NSDAP, byť jsem hned v následující větě dodal, že každé přirovnání trochu kulhá. Rozdílů mezi Miloševićovým Srbskem a Hitlerovským Německem jsem si samozřejmě dobře vědom, ostatně jsem napsal, že o žádné konzistentní ideologii se v Miloševićově případu (na rozdíl od Hitlera, kde antisemitismus a teorie životního prostoru byly stabilním a neměnným základem jeho světového názoru) nedá mluvit. Také jsem nenapsal, že Miloševićovo Srbsko bylo totalitním státem (když už bych měl Miloševiće zařadit do nějaké škatulky, docela se mi zamlouvá názor Vetona Surroie, že Milošević byl "konsenzuálním autokratem"), ani jsem nesrovnával etnické čistky Albánců na Kosovu s holokaustem. Nevím tedy, proč vyvracení těchto mých neexistujících tvrzení věnoval pan Prtina tolik prostoru. Zmínil jsem se o odsunu sudetských Němců, ovšem pouze z toho důvodu, abych nastínil, že obtížné vyrovnání se temnými stránkami není zdaleka jen srbskou specialitou (ze stejného důvodu jsem letmo vzpomenul i Francii a Německo). Pokud má pan Prtina na mysli paralelu s Německem po druhé světové válce, kterou použil v doprovodném rozhovoru Igor Blažević, pak si stěžuje na špatné adrese, neboť a) nejsem Igor Blažević a b)jsem nedělal ani ten rozhovor. Pokud bych však měl srovnávat vládu SPS s vládou KSČ, pak si -- přes všechny rozdíly -- dovoluji tvrdit, že z pohledu společensko-ekonomické destrukce se SPS našim komunistům vyrovná a co se týče počtu zmařených lidských životů dokonce jednoznačně vede. Druhý problém, který pana Prtinu rozčílil, se týká mnou užité věty: " říjnoví dobyvatelé parlamentu neskandovali 'máme holé ruce` a nezpívali 'jednou budem dál` jako čeští studenti 17. listopadu, ale mávali černými vlajkami s lebkou a zkříženými hnáty -- symboly četnického hnutí, jehož příznivci za sebou po celé bývalé Jugoslávii zanechali během uplynulého století hory mrtvol." Zde musím uznat, že jsem se dopustil značného zjednodušení, když jsem se v popisu demonstrantů zaměřil pouze na jednu jejich část. Při pádu Miloševićova režimu sehrál Otpor! skutečně klíčovou roli, jeho členy jsem v žádném případě nechtěl srovnávat s četniky a je mi líto, pokud to tak vyznělo. Tvrdím však, že řada demonstrantů (zvláště ostří hoši, co první vtrhli do parlamentu) zmíněnými vlajkami skutečně mávali a k odkazu četnického hnutí se hlásili (vzpomínám si přinejmenším na Čačany s Veljou Ilićem v čele či fanoušky některých fotbalových klubů). Ve skutečnosti se k pádu Miloševiće spojila většina jeho odpůrců, jak z řad občanské opozice, tak z řad nacionalististů.. Nešlo mi ovšem o popsání říjnového převratu, jako o vykreslení toho, že pád Miloševiće pro mnoho (možná většinu) Srbů neznamenal zásadní rozchod s nacionalismem, ani tak nebyl chápán. A na tom i nadále trvám. Dále pan Prtina píše, že mé (cynické) tvrzení, že "Srbům nevadí, že Milošević vyhnal statisíce kosovských Albánců, ale to, že na ně byl příliš měkký",je natolik nesmyslné, že by delší komentář byl více než zbytečný. Já si ovšem nemyslím, že se tento názor dá jen tak jednoduše odbýt s tím, že se jedná o nesmyslné tvrzení. Strávil jsem v Srbsku a Černé Hoře (a se Srby v diaspoře, především SRN a USA) poměrně hodně času (řádově léta) a nemyslím si tedy, že v Srbsku nežijí lidé, jak mi pan Prtina podsouvá. Bohužel ve vztahu k Albáncům jsem se -- až na osamocené výjimky -- setkal právě s tvrzeními o tom, že Milošević na ně byl v zásadě příliš měkký, že měli v Jugoslávii (i za Miloševiće) všechno co chtěli, popřípadě, že to jsou primitivové, kteří se množí jako kočky a nejlepší řešení pro Kosovo je použít chorvatský model (tedy bleskové vyhnání). Stejné zkušenosti mají ostatně i ti nepočetní, kteří v Srbsku zvedli hlas proti represím a vyhánění Albánců - lidé z Helsinkého výboru, Fondu pro humanitární spravedlnost, novináři jako Petar Luković, lidé, jako je Vesna Pesić či Latinka Perović, ale i řada mých osobních známých. Ostatně ani v Chorvatsku se nenajde moc lidí, kteří by ronili krokodýlí slzy nad vyhnáním Srbů z Krajiny a Albánce, kteří litují exodu kosovských Srbů, spočtete na prstech jedné ruky. Je to sice smutné, ale tak to je. Jak jsem poukázal ve svém, článku, i 50 let po válce a v takřka idylické mezinárodní situaci schvaluje většina Čechů odsun sudetských Němců a jen menšina si připouští nějaké excesy. V případě Srbska musím navíc nesouhlasit s názorem pana Prtiny, že "o zločinech páchaných na bosenských Muslimech, Albáncích a Chorvatech, vědí všichni, včetně Srbů a také je drtivá většina obyvatel Srbska odsuzuje". Reprezentativní výzkum na toto téma proběhl na jaře 2001. Od té doby se jistě mohlo něco změnit, ale obávám se, že ne moc. Podle průzkumu respektované společnosti "Stratedžik marketing" existuje poměrně dobré povědomí o zločinech spáchaných proti Srbům, ovšem více jak polovina občanů Srbska nedokázala uvést ani jeden (!) zločin, spáchaný srbskými ozbrojenými silami na území bývalé Jugoslávie. Na otázku, jestli slyšeli, že v Sarajevu zahynulo mnoho civilistů díky ostřelovačům, odpovědělo 91,5 procent, že to slyšelo, ovšem věří tomu pouze 54,7 procent. Naopak tomu, že Muslimové drželi v Bosně Srby v lágrech, věří 96,1 procent. Z výzkumu vycházejí i další zajímavé informace. Větší vina za válku je na ostatních než na nás (rozuměj Srbech). Větší vina je na mezinárodním společenství než na národech někdejší Jugoslávie. Větší vina je na Miloševićovi, než na národu, který ho volil. Větší je odpovědnost mezinárodního kapitálu než domácího a konečně větší vina leží na USA než na Evropě. Za rozpad Jugoslávie může podle Srbů chorvatský nacionalismus (77.7%), zájmy USA (73.5%) a NATO (72.3%). Co se týče odpovědnosti za válečné zločiny, je nepochybné, že je páchali všichni. Ovšem, jak řekla Nataša Kandić, ředitelka Fondu pro humanitární spravedlnost, "v takovém množství a s tak vážným porušením humanitárního práva se podobné případy nemohou nalézt u Chorvatů, Bosňanů či Albánců. Nebo někdo jiný než srbské ozbrojené síly spáchal Srebrenicu nebo někdo jiný tak usilovně držel v obklíčení a ničil Sarajevo či Vukovar? Nebo existují příklady jako na Kosovu, že srbské ozbrojené síly těla zabitých spalují, převážejí do Srbska a ukrývají na policejních terénech? " A pak je tu otázka viny či spoluviny. Obávám se, že primární vina leží na srbské politické reprezentaci, potažmo Miloševićovi. I když historické předpoklady konfliktu existovaly, byl to v první řadě Milošević, kdo se zasloužil o to, že se předpoklady změnily v realitu. Byl to on, kdo koncem 80.let využil napětí na Kosovu k dosažení vlastních politických cílů bez ohledu na následky, které faktické zrušení kosovské autonomie a protialbánské represe vyvolají. Byl to on, kdo první -- bez vědomí svazové vlády - vpadl do monetárního systému Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), čímž zahájil její rozklad. Byl to on, kdo vyzbrojil krajinské Srby a povzbudil je ke (v konečném důsledku) sebevražedné vzpouře. Netvrdím, že po vítězství HDZ a Franja Tudjmana neměli chorvatští Srbové vážné důvody k obavám. Cesta, kterou na poňoukání Bělehradu zvolili, však byla ta nejhorší ze všech. Byl to Milošević (i když v tomto případě nejen on), kdo blokoval poslední pokusy o záchranu Jugoslávie či alespoň o její mírný rozpad (plán Gligorov-Izetbegović a Lisabonskou konferenci). Byl to Milošević, kdo nese lví podíl na válce v Bosně a Hercegovině, kde se ohrožení Srbů ani zdaleka nedalo srovnat s Chorvatskem (pokud se o něm dá před válkou vůbec mluvit) a přesto se právě Bosna, nejméně vinna ze všech, stala jeho hlavní obětí. A byl to konečně Milošević, jehož jediným receptem na problém Kosova byla represe, což zákonitě vyvolalo reakci, jejíž obětí se nakonec stala většina nealbánského obyvatelstva Kosova. A, samozřejmě to byl Milošević, kdo dusil více jak deset let vlastní národ, který ho nicméně znovu a znovu volil. Tato kauzalita, spolu se snahou nalézt pokud možno co nejjednodušší a nejrychlejší řešení, pak vede mezinárodní společenství k onomu dvojímu metru, o kterém mluví pan Prtina. O onom dvojím metru jsou ovšem přesvědčeni stejně tak i Chorvaté, kterým se do Haagu postupně stěhuje celá válečná generalita (prezidenta Tudjmana a ministra obrany Šuška před stejným osudem pravděpodobně zachránila jen smrt) a pomalu se k tomuto názoru začínají blížit Albánci, kterým mezinárodní správa dosud nepřinesla (a asi hned tak nepřinese) kýženou nezávislost. Dostáváme se k dalšímu bodu a to je vztah k haagskému tribunálu. Pan Prtina se ptá, proč by Srbsko nemohlo soudit svoje válečné zločiny, když totéž bylo dovoleno Chorvatsku? Tedy, Srbsku, stejně jako Chorvatsku či Bosně, je samozřejmě dovoleno soudit válečné zločiny. Problém je v tom, že to většinou vypadá tak, že zločiny nikdo nesoudí a teprve, když s tím příjde Haag, spustí všichni pokřik, že je vlastně chceme soudit doma. Haag má -- a Srbsko, Chorvatsko i Bosna se k tomu smluvně zavázali -- pritoritu. Ovšem, a jeho představitelé to jasně zdůraznili, každá země, prokáže-li ochotu, vůli a schopnosti vlastní válečné zločince soudit, tak může učinit. Potom se může spolehnout i na odbornou podporu tribunálu - procesní materiál, ochrana svědků atd. -- jak se tomu již děje v Srbsku v případu Ovčara (proces s obžalovanými za zastřelení zrhuba dvou set chorvatských zajatců po dobytí Vukovaru). Většinou však uvedené podmínky žádná země (nejblíže k tomu má Bosna a Hercegovina) nesplnila. V Chorvatsku je čestnou výjimkou souzení tzv.gospičské skupině v čele s generálem Norcem, ovšem jiné případy (jako proces s bývalými strážnými lágru Lora ve Splitu, obviněnými z mučení a vražd srbských zajatců a civilistů) se zvrhly ve frašku. A představa, že Chorvaté sami od sebe obžalují generály Čermaka, Gotovinu nebo Bobetka, je mírně řečeno naivní. Bohužel stejně naivní, jako že bychom se snad někdy dočkali soudu s Mladićem či Pavkovićem v Bělehradě. Veškeré procesy, které se od roku 1996 v Srbsku vedou za válečné zločiny (podle údajů z října 2003 je jich 9) se vedou proti tzv.malým rybám, nejvyšší šarže je plukovník. I když po vraždě premiéra Djindjiće došlo ke zřízení tzv. Speciálního soudu pro organizovaný zločin a a válečné zločiny, nový ministr spravedlnosti Zoran Stojković uvažuje o jeho zrušení. Patrně neodpovídá jeho představě soudů z doby, kdy sám coby soudce odsuzoval v 80.letech disidenty. Je také otázkou,do jaké míry se zločiny, spáchané například Mladićem v Bosně a nad Bosňany, mají soudit v Bělehradě. Když už, tak v Sarajevu. Z uvedených důvodů proto mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii trvá na procesuování v Haagu. Nemluvě už o mnohem lepším finančním zázemí, vybavenosti a především nekonečně lepší ochraně svědků v Haagu než kdekoliv na území bývalé Jugoslávie. Během souzení za válečné zločiny v chorvatském Vukovaru došlo k situacím, že oběti, které prožily strašná traumata, musely vypovídat v malé místnosti (necelých 50 metrů čtverečních) na dosah svých trýznitelů a u soudu omdlévaly. Soudkyně Biljana Sinanović, která vede v Bělehradě proces proti bývalému příslušníkovi speciální jednotky "Škorpióni" Saši Cvjetanu, obviněném z válečných zločinů v Kosovu, je vystavena výhružkám, má na autě propíchnuté gumy a před budovou soudu -- krátce po odjezdu albánských svědků, navíc dětí -- explodovala bomba. Právě se svědky jsou obrovské problémy, protože pro souzení v Chorvatsku je třeba svědků ze Srbska, pro souzení v Bělehradě zase svědků z Kosova atd. A ne každý Srb je ochoten jet do Chorvatska a ne každý Albánec chce jet do Bělehradu. Co se týče kosovského mýtu, tady nejde o to, zda Kosovo bylo či nebylo kolébkou srbství (bylo bezesporu jeho významným centrem srbského státu a kultury, geneze srbského státu je však situována do Rašky - dnešního Sandžaku - a ani sídelní město srbské říše nebylo na Kosovu), jako spíše o společensko-politické následky kosovského mýtu, který stojí u kořene všech představ o nebeském národu, obětování pozemského panství za panství nebeské a ideologie oběti, které sehrály v srbské historii dost tragickou úlohu. Co se týče současného statutu Kosova, panu Prtinovi vadí, že naznačuji, že Albánci mají právo na území Kosova, protože je národnostní složení v poměru 9:1 ve prospěch etnických Albánců. Já ovšem nic nenaznačuji. Pouze jsem zcela realisticky popsal situaci, že "Kosovo je skoro čistě albánské, Albánci pod Srbskem ani se Srby žít nechtějí a Srbové nemají v tuto chvíli žádnou šanci je k tomu donutit." Proti tomu se dá těžko něco namítat. Pokud jde o to, co si myslím, tak samotná převaha určité národnosti na určitém prostoru ještě není automatickým potvrzením nároku na tento prostor (proto také odmítám přirovnávání k Maďarům na jižnímu Slovensku). Pokud je ovšem tato národnostní menšina vystavena dlouhodobé represi, není se co divit, že to dopadlo, jak to dopadlo. Že represi Srbů vůči Albáncům vystřídala represe Albánců vůči Srbům (byť se jí správa OSN snaží čelit) je další kapitola. Ke konci musím bohužel opět konstatovat, že pan Prtina můj článek pravděpodobně nečetl dost důkladně. Na samém závěru své reakce píše: "Na nezájmu veřejnosti sledovat procesy z Haagu není nic neobvyklého... časem neustále několikahodinové opakování téhož přestává být zajímavé... Ostatně zazlívat lidem, zvláště v zemi která se potácí v obrovské ekonomicko-sociální krizi, že ji nezajímají soudní procesy Haagského tribunálu, se mi zdá přinejmenším směšné". Nemůžu si pomoci, ale co jiného jsem asi myslel větami: "Je velmi náročné sledovat mnohahodinové soudní maratony, během nichž probleskne jen jedna či dvě zajímavé informace... Ve zbídačené, sankcemi a bombardováním potrestané zemi plné statisíců uprchlíků, je zkrátka těžké začít zpytovat svědomí"? |