Rozpory osobnosti a času

Nová rozměrná biografie z pera francouzského akademika Marka Fumaroliho pod názvem Poésie et terreur (Poezie a teror) tuto zjednodušenou představu dost podstatně poopravuje. Je vůbec potěšující číst knihu, která se dokáže ubránit zavedeným, povětšině školským schématům, stokrát zopakovaným větám a naopak nabízí vyrovnaný a erudovaný pohled na život a dobu, v níž se podstatně formovala budoucnost nejen Francie, ale i celé Evropy. Proč by nás to mělo zajímat?

Kromě běžného úzu historického a politického nabízí spisovatel Fumaroli - proslulý nejen elegantním stylem, ale i zasvěcenými, mnohdy odvážnými paralelami - jako živá voda tam, kde se zdá být vše již vyčerpáno. Pro naše specifické české kontexty by mohlo být zajímavé snad i to, že vicomte de Chateaubriand znal nejen Prahu, ale i střední Evropu. Nejdůležitější je ovšem samotná rozporuplnost tohoto muže v rozporuplné době, muže stojícího na předělu doby, v níž pro některé počínal nový „věk revolucí“, a pro jiné odcházelo to nejkrásnější, čím evropská civilizace kdy byla. Básník Chateubriand byl totiž nejen spisovatelem, ale i diplomatem a politikem, pamfletistou a novinářem, tím, co se obecně slovníkově označuje ve Francii, ale i jinde, slovem: intelektuál. Pro akademika Fumaroliho byl aristokrat Chateaubriand zakladatelem francouzského liberalismu 19. století.

Rozporuplnost vynikne v detailech, ale i v celku. "Podporoval bych revoluci, kdyby nezačala zločiny," napsal. "Nikdy se nebudu dívat na vraždu s obdivem jako na způsob, jak dosáhnout svobody," prohlásil. Pro filozofy 20. století jsou tyto věty srovnatelné s těmi od Jean-Jacquese Rousseaua, Benjamina Constanta či Alexise de Tocquevilla. Odmítání násilí jako prostředku politického boje lze směle předložit jako doklad, že to byl právě tento romantik, který byl v tomto smyslu duchovním otcem například George Orwella či Alberta Camuse. Pamfletista Chateuabriand ale revoluci jako takovou neodmítal, neboť na jejím počátku šlo přeci o "svobodu projevu, rovnost před zákonem, svobodu volby a lidovou suverenitu". S terorem se ale nehodlal smířit. Fumaroliho pronikavost ovšem spočívá v názoru, který odmítá běžně ustálenou představu, že myšlenka svobody je nekompatibilní s monarchií a že náboženství jako sociální síla je nezbytně intolerantní.

Boží řád

Katolík Chateuabrinad prostě nechápal, proč by ve jménu jedné myšlenky měl zrazovat druhou. Odmítal být tím, kdo "jako Bonald a de Maistre" odmítali revoluci z principu, byli mu ale cizí praktiky nemilosrdných jakobínů. Fanatismus jedněch i druhých, který je připraven obětovat individuální svobodu pro abstraktní nebo zbožštělá práva králů či lidových generálů, mu byly jen rubem a lícem té samé mince. Intelektuálové či politologové, kteří vědí, kam zařadit Rousseaua (nejlépe jako předchůdce komunismu), by jistě měli tuto knihu číst, aby se dozvědět se, že to byl právě Chateaubriand, který byl v mládí pod silným vlivem "filozofa přírody": obdivoval se jeho smyslu pro svobodu a rovnost sdílel lítost nad těmi, kdož trpí. Jeho vybraný romantický smysl pro spravedlnost mu ale nebránil být zároveň silným royalistou, zastáncem reprezentativního vládnutí pod kontrolou stálých (tedy nedemokratických) institucí, jež jediné podle něj mohou zajistit svobodu a stabilitu. Kdo ale poruší boží řád, nemá právo vládnout.

Chateaubriand nebyl ani ryzí republikán, ani monarchista, jazykem historiků: ani légitimiste, ani orléaniste. Byl zkrátka, jak argumentuje Fumaroli, ryzí liberál: každý obhájce svobod jednotlivce (zleva či zprava) byl jeho přítelem, každý kdo před ní nadřazoval stát, jeho nepřítel. Katolictví, kteří mnozí spojovali se "zpátečnickými silami", viděl jako esenci svobodné síly, která je garancí před silami člověka, jež se tak často zvrhávají v tyranii, vymknuté z boží přítomnosti.

Fumaroliho dílo je itinerářem století, v němž na pozadí aktivit jednoho "svobodného ducha", jeho neopominutelných tvůrčích vzepětí, vyvstává doba a čas, zaplněná plodnými okamžiky setkání s těmi, kteří k ní rovněž neodmyslitelně patří, umělci i myslitelé: John Milton, Jean-Jacques Rousseau, Alexis de Tocqueville, Lord Byron, Charles Baudelaire, Joseph Conrad, Marcel Proust, ale i vládci a politici: Napoléon i Talleyrand, ale i kouzelné ženy a průvodkyně života: Pauline de Beaumont či Mme Récamier.

Kniha, jakkoliv působí jako biografie, jí ve skutečnosti není zcela. Je to kniha-cesta. Zve nás na cestu velkou poetickou bouří, magnetickým polem času, zemětřesením času, otevírá před námi panorama sentimentů, myšlení a vášní velkého člověka, galerii postav, děl a setkání, na způsob cestovatelů, kteří si v 19. století vozili ve svých zavazadlech "příruční knihovnu". Můžete ji číst po částech, na přeskáčku, nebo na jeden zátah. I ve francouzském kontextu jde o dílo opravdu mimořádné.

Recenze vyšla tento čtvrtek v posledním vydání týdeníku Ekonom č. 32, s. 53.