Ve značné míře tu rozhodují čistě osobní postoje. Pro mne je třeba pochopitelné, že někdo ze strachu lže s ostatními, ale v žádném případě nikoli správné nebo obdivuhodné; znám naopak lidi, pro které je lež životním stylem nebo kteří si nikdy nepřipustí, že desítky let vědomě lhali, kradli a ubližovali svému okolí. Jistě nikdo z nás není čistý, ale snad je důležité vědomí vlastní nečistoty spolu s upřímným odhodláním k tomu, co bych poněkud vágně nazval mravní integritou čili touhou být lepším, jednat správně.

A tady je podle mne kámen úrazu. Kolik umělců, zvláště v moderní době, bylo většinovou společností odsuzováno za "nemravnost" či protispolečenské, pochybné, prostě nepřijatelné chování! Z této zkušenosti možná pochází názor, že umělec je jaksi mimo dobro a zlo, že má právo soustředit se na své dílo a říci si spolu s Dantem: jdi svou cestou a nech lidi mluvit. Je nesporné, že morálka je proměnlivá, ale právě umělec, který jde za svou autentickou existencí proti povrchní většině, by měl být ten, komu dá budoucnost za pravdu, neboť morálka se ve svém pohybu podřizuje, není-li nějakou děsivou mocí zadupána pod zem, právě prameni, ze kterého žije: autentické existenci. Génius zavržený společností z morálních důvodů jako by dosvědčoval především to, že s morálkou jeho doby bylo něco v nepořádku, že byla falešná a lživá, že zdegenerovala v pavlačové tlachání.

Jistěže existují také umělci, kteří více či méně "kolaborovali" se společností, ve které žili, a podřizovali se jí se zřetelným úspěchem. Příkladem může být Goethe. Výmarský dvůr ho však nijak nenutil k tomu, jaké umění má psát, necenzuroval jeho díla, nenutil ho k propagandě či k výslovným politicko-ideologickým lžím. A ať už byl Goethův život více či méně mravně obdivuhodný (což si netroufám hodnotit), mohl žít pro své umění a nechat ho růst v celé jeho svébytnosti.

Naproti tomu těžko budeme hledat panegyriky tehdejší doby mezi uměním, jež se zachovalo a jež dodnes žije. Panegyrika je přitom umělecký útvar, v němž se člověk nemusí podřizovat nějaké vnucené roli, nýbrž v němž může svobodně a svébytně pochválit toho, koho má opravdu rád, koho obdivuje, byť to je shodou okolností vladař.

Moderní totality si činily nárok na mnohem více, jejich odosobněnost dosáhla monstrózních rozměrů. Byly nepřátelské k vší individualitě a originalitě, chvástaly se tmářskou vševědoucností, budovaly atmosféru všudypřítomného strachu s všemocným stranickým aparátem, který byl povýšen nad zdravý rozum, tradice, solidaritu a nad lidskost vůbec.

Může pod dozorem a se schválením něčeho takového vzniknout vůbec umění? Ptám se, zda ten, kdo se podvolil totalitě, aby mohl tvořit, a zapřel své svědomí, neustoupil do pouště, v níž žádné umění vzniknout nemůže. Já osobně nedokáži vnímat umělecké dílo, aniž bych se chtěl co nejvíc dozvědět o jeho tvůrci, o době, v níž vzniklo, o jeho kontextu a vůbec nevěřím na nějaké "čisté objekty", jimiž se má zabývat "věda o umění".

Umělecké dílo je pro mne sdělení -- a oficiální umění bývalé Československé socialistické republiky slyším jako hlas, který je krajně nepoctivé oddělit od koncentráků, politických procesů, všeobecné lži a útlaku.

Ba mám stále větší problém sledovat filmy např.s herci, kteří seděli v Národním divadle při klanění se Antichartě. Myslím, že na ně chci zapomenout a že i obecně budou zapomenuti (jen občas se třeba vynoří v nějakém společenském časopise jejich bizarní kauza). Ano, mám to lehké, žiji ve svobodné společnosti, nebyl jsem vystaven zkouškám... ale při vší skromnosti: opravdu si těch lidí nedokáži vážit, jako si také nevážím sám sebe, když někdy lžu...

Na světě je přece mnoho úžasných uměleckých děl, proč bych se tedy měl věnovat zrovna těm, jež páchnou po svinstvu? Jestliže civilizovaný svět již staletí obdivuje vzdělance a umělce, pokud se postavili mocenské zvůli ve jménu vlastního svědomí, vracel bych se tak jen zbytečně k barbarství.