Gomel je podobné město jako Brest. Stejně široké hlavní ulice, stejně oprýskaná omítka na činžácích, stejně málo obchodů a stejně málo reklam. Na ulici u nádraží prodávají trhovkyně mléko a sušené ryby už v šest ráno, co chvíli se mě nějaká babka nenápadně ptá, jestli nechci koupit cigarety. Nechci. Chci koupit plán města, abych se dostal na Sovětskou 126.

Sovětská se táhne přes celé město, ale po dvou hodinách bloudění se dostanu tam, kam musím. První Bělorus, se kterým mluvím déle než pět minut, je Vladimír, místopředseda Běloruského republikánského svazu mládeže Gomelské oblasti. Vladimír má kancelář ve třetím patře veliké, oprýskané, sektorové budovy na Sovětské 126. Na zašedlé, původně snad oranžové stěně visí prezident Lukašenko a zubí se i z kalendáře na stole. Na přivítanou dostanu čaj a samolepku místního komsomolu s běloruskou národní hymnou. Pak mě Vladimír naloží do auta s řidičem a odveze na místo, odkud odjíždějí autobusy na tábor Družba.

Družba (meždunárodnyj lágěr slavjanskoj moloděži) se každý rok koná v zemi nikoho. Přesně tam, kde se protíná ruská, běloruská a ukrajinská hranice. Na trojhraničí stojí kýčovitý bílý sloup, kterému se říká monument Družby, a o kousek dál v lese vyroste každý červenec tábor o zhruba tisíci lidech mezi 15-25 lety. A o jejich vedoucích.

Patřím k běloruské delegaci. Bělorusové se poznají podle červenozelené vlajky a podle toho, že říkají místo Zdrávstvujtě Dobrý děň. Mají taky vlastní názvy měsíců, což by Tomáše naplnilo pocitem příbuznosti. Kromě toho se ale od Rusů a Ukrajinců ničím neliší. A jestli ano, tak mi to uniklo.

Během odpoledne přijíždějí na tábor další a další autobusy, zdobí se dřevěné podium a dělníci staví řadové latríny. Turecké. Každá delegace má svoje.

Bělorusové zatím řeší, kam mě ubytovat. Být tu Tomáš, dostaneme vlastní stan. Takhle si mě do své boule bere Nataša Nikolajevna, šéfka jednoho z běloruských oddílů. Ještě nevím, že první noc budeme spát v bouli ve dvou, druhou ve třech a na třetí se nás do ní nafutruje pět.

Večer se u pódia slavnostně zahajuje tábor. Po projevech mládežnických papalášů a zdvižení vlajek krojovanými páry přijde dvojice moderátorů a začne show, kterou si členové všech tří delegací pro tábor připravily. Všechny tři večery za sebou tu bude dlouho do noci vidět estráda, kterou by sebrané hvězdy českých televizí nebyly schopné sestavit ani za měsíc. Zásobárnou talentů je přitom jenom těch přítomných tisíc mladých lidí z tábora. Vtipům z pódia nerozumím, ale u hudebních a tanečních čísel se mi vybaví jejich česká televizní obdoba a je to na sebevraždu zahanbením. Jeden z oborů, který by mladé ruské gastarbeitery potřeboval, je český showbusiness.

Půlka popu, který zní z pódia, je u nás nevídaný pop vlastenecký. Představte si, že by se Bohuš Matuš rozezpíval o tom, jak má rád Českou republiku. Tady je Ukrajina nebo Rossija v každém druhém refrénu. Do toho barevná světla, break dance a aranžmá jako z MTV.

Show končí někdy kolem druhé, hudba ale bude z pódia dunět ještě celou noc, stejně jako v příštích dnech. A když říkám celou noc, tak nemyslím do tří.

Den 4. -- Pátek

Jste-li v tisícihlavém táboře jediný, kdo nemluví dobře rusky, a jediný z Evropské unie, stanete se kolektivní atrakcí. Každý si s vámi chce promluvit, každý se s vámi chce vyfotit a místní televize si vás natočí do zpráv. Tisíckrát opakujete, že se vám tu děsně líbí.

Seznamují mě s novinářkou z Minsku. Vyměňujeme si adresy a telefony, ale když se jí zeptám na e-mail, nemá ho. E-mail nemá ani Sergej Petrovič, jediný padesátiletý člen Běloruské delegace. Zve mě každou chvíli na pivo nebo na vodku a vypráví, jak bojoval v Afghánistánu. Sám od sebe začne mluvit i o politice a ptá se, jestli si myslím, že nás Sovětská armáda okupovala. Zmůžu se na to, že ve čtyřicátém pátém ne. Sergej Petrovič se rozpovídá o opozici a jestli mu rozumím dobře, tak by pověsil všechny politiky, ať už vládnou nebo ne. Tomáš by zase cítil pocit příbuznosti.

Chodím všude s Bělorusy a fandím jejich družstvům ve fotbale a v přetahování lanem. Hostí mě zadarmo, dokonce jsem dostal vlastní stravenky. Jídlo je táborové a kupodivu i má zhýčkanost je ho schopná spořádat. Tedy až na jedno zelné cosi, co nepozorovaně vyhodím v lese. Tomáš by to za mě sežral. Čím blíž je konec tábora, tím je jídla víc. Vedoucí si nandají vždycky jako první, ostatní stojí frontu. Jako host patřím k vedoucím.

Pak přijde večer. Nejzásadnější večer, který tu zažiju. Zatímco se mládež baví u pódia, šéfové svazů mládeže jsou pozváni do jednoho z velkých stanů v ruské sekci. U vchodu je přivítá zpěvem a tancem soubor v krojích, který je bude celou noc bavit. Jsem jediný Čech na táboře, a tudíž vedoucí české delegace. Aniž cokoliv tuším, dovedou mě sem. Moji běloruští přátelé dál nesmí, za Bělorusko jsou už uvnitř jiné šarže. Vedoucím svazu mládeže je tak kolem čtyřiceti, někteří jsou tu se ženami a ve stanu je pro ně připraveno neuvěřitelné.

Na stolech uvnitř stanu je všechno. A když říkám všechno, házím pod stůl všechny ty pseudorauty, na kterých jsem kdy byl doma. Tady se stoly prohýbají pod hromadami kaviáru červeného, černého, ryb, ovoce, pečeného masa nabodaného na špejlích, zmrzliny, zákusků, šampaňského, vodky a všeho, co si ještě vymyslíte. Vasilové mohoritové sedí kolem stolu, hryžou, pijí, pronášejí přípitky a nechají se obsluhovat tou krojovanou mládeží, kterou mají vychovávat. Když se tančí a vasil nemá s kým, nabídnou mu děvočku z družiny. Když se mu něčeho nedostává, nechá si to donést. Na přestávky je připravený kulturní program, pro pár papalášů se tu recituje, tančí a zpívá se stejným nasazením, jako o pár set metrů dál na pódiu. Ruští hostitelé se v čele stolu spokojeně culí.

Sedím na boku s vytřeštěnýma očima, polykám vodku po šampuskách, pronesu přípitek svou natřikrát zlámanou ruštinou a zapíjím ho plnou, protože prý je to tradice, tančím s někým, kdo se mě bojí a klopí oči, zvedám palec na všechny strany a nakonec vypadnu ze stanu, klopýtám šedivou noční mlhou a myslím na to, kde to vlastně jsem. Skrz ožralý dým v hlavě mi blýská vědomí, že demokracie tu nebude nikdy víc než nátěr, že carství a mužictví tu žije navždycky, že potom, jakou moc jsem viděl u těchhle oblastních šéfíků sajúzu moloděži, si nikdo od nás nedovede představit, co to znamenalo být Stalinem. Co to znamená být Putinem.

Bloudím lesem možná už na Ukrajině, možná už v Rusku a vím, že některé věci si v hlavě neurovnám ještě dlouho. Tomáš by se tu zbláznil

Den 5. -- Sobota

Legendární ruská pohostinnost je nezměrná. Ráno chodím po táboře a zkouším fotit, ale každý, na koho namířím objektiv, mě pozve na zapití, na zajedení, představí mi rodinu, vytáhne ty nejskrytější zásoby, vymění si se mnou adresu a pozve mě na večer. Rusové jsou taktilní, mají pořád sklon jednoho osahávat, plácat po ramenou a objímat. Je to všechno bezva, ještě víc bezva, a nakonec tak úplně bezva, že se mi začne stýskat po studených čumácích Britů.

Karel Čapek do Anglických listů napsal, že vás na Angličanech překvapí, jak jsou angličtí. Na Rusech (myslím všechny tři národnosti, co se na táboře sešly) vás překvapí, jak jsou ruští. To, co jsem si představoval, se zhmotnilo v realitu a praštilo mě do hlavy jako rudá cihla. Rusové vypadají rusky, mluví rusky a žijí rusky. Pijí vodku, baví se a chovají přesně tak bezelstně, družně a krutě, jako by vylezli z literatury. Nedá se to napsat a nedá se to vysvětlit. Rusové jsou Rusové a musejí se vidět. U sebe. Ve vlastní šťávě.

Většině Rusů, se kterými mluvíte, se stýská po SSSR. Bělorusům a Ukrajincům taky.

Po čtyřech vodkách umí rusky každý.

Večer se na pódiu koná soutěž Slovanská krasavice. Každá výprava vybrala tři slečny a jako vždycky, když se někde vybírá miss, jim i tady dává v kráse na frak půlka publika. V Rusku se říká, že krásná dívka je jako bříza. Bříz je tu nespočet, hezkých holek taky. Když se Ruska povede, tak vás vzpomínky na ni nezbaví ani vodka.

Není divu, místní břízy se snaží odmalička. Rusky se podobají Slovenkám v tom, že se nosí jako královny krásy už tak od tří let. V Rusku vlastně ani neexistují děti, jsou tu jen mladé dámy a mladí pánové. Za obvyklé oblečení dvanáctileté žáby by se nemusela stydět žába dvacetiletá. Humbert Humbert z Lolity by se tu zbláznil.

Po soutěži pokračuje show a nakonec papalášové oficiálně ukončí tábor. Bělorusové slaví ještě dlouho do noci. Dostanu postupně tři odznaky, dvě vlaječky a jeden kalendář, abych na tábor nikdy nezapomněl. Nikdy na tábor nezapomenu.

Den 6. -- Neděle

Od rána se tu všichni balí a rolují stany. V poledne má být u monumentu ohromné tradiční shromáždění lidu, na loukách kolem jsou prý stejně jako loni stovky stánků a kolotočů. Táborem jdou zvěsti, že letos poprvé mají na slavnosti přijet i prezidenti všech tří zemí.

Je to pravda. Vedoucí delegace nám rozdal trička a vlaječky, budeme dělat mávací průvod.

Kvůli prezidentům jsou zatím silnice zablokované zástupy vojáků, na cestách stojí rámy detektorů kovů, muži v šedivých kvádrech si podezíravě měří procházející. Lidi ze všech tří stran hranice se za detektory řadí do zástupů, aby na prezidenty viděli aspoň z dálky, připravený je obrovský alegorický průvod a ještě početnější průvod uniformovaných a neuniformovaných milicí. Ochranka je všude, občas i před pionýry, kteří si u cesty nacvičují mávání pro Alexandra Lukašenka. Představuji si teroristického pionýra s náloží v mávátku.

Čeká se víc než dvě hodiny, tanečníci a tanečnice donekonečna opakují figury, pionýři mávají, odkudsi přišli i kostýmovaní chodci na chůdách a netrpělivě přešlapují. Pak přiletí první ze tří vrtulníků, oblétne monument, aby se pokochal tím obřím lidským mořem dole, a přistane. Za ním další, pak poslední - co prezident, to vrtulník. Nejdřív se snesou všechny na jedno místo a po půlhodině dva poodskočí, aby každý prezident mohl přijít od své země.

Putin, Lukašenko a Kučma skutečně (ti lidé z televize existují!) napochodují k Monumentu Družby, potřesou si rukama a vystoupají po schodišti. Celý alegorický průvod se roztančí a rozezpívá. Jsem naštěstí těsně za policisty, a tak vím, že jsem ještě nikdy neviděl tolik snahy, barev a krásy. Průvod trvá přes hodinu, mládí tří zemí dává prezidentům všechno, co má, a velkoplošné obrazovky ukazují tři obří znuděné tváře. Ty jediné, které může tohle všechno nedojmout. Největší vůdce z největšího stanu.

Pak prezidenti odletí, a národ se od monumentu přesune ke stánkům. Je v nich jen jídlo a pití. Kolotočáři na vedlejší louce mají autodrom i strašidelný zámek a jsou -- můj ty bože -- z Brna. Kdyby neměli tolik práce, pozvali by mě na kafe. Kdyby tu byl Tomáš, jel by s nimi do Ruska.

V domluvenou hodinu se scházíme s Bělorusy na táboře a odjíždíme do Gomelu. Tam se loučím a dobíhám vlak do Brestu. Jízdenka je skoro o polovinu levnější než ta z Brestu do Gomelu a teprve ve vlaku pochopím proč. Jedu tou nejnižší lůžkovou třídou, nic jako kupé tu neexistuje a se mnou cestuje pár důchodců a atletický oddíl. Žádné špalíky se nedají použít a staví se každou chvíli. Přesto se o svoje věci nebojím.

Den 7. -- Pondělí

Nejhezčí milostné dobrodružství v životě se dá prožít za deset hodin. Napsané by se ale ztratilo, a tak těch deset hodin přeskočím a vystoupím v Brestu. Koupím si plánek a jdu na druhou stranu města než je centrum a pevnost, protože si namlouvám, že za ten půlden mezi vlakem a vlakem uvidím, jak žijí Bělorusové.

Na druhém konci města je hřbitov. Tam moc živých Bělorusů není, ale my funerální maniaci si hřbitov nenecháme ujít nikde. Zvlášť když jsou v Bělorusku hřbitovy tak jiné. Už jste někdy viděli pravoslavné kříže z trubek?

Na většině hrobů je tu fotka nebo podobizna umřelého. Třeba reliéf tváře. Překvapí mě spousta dětských hrobů, krátké intervaly mezi letopočty na hrobech dospělých a množství kytek -- jsou všude. Kolem čerstvých hrobů se kupí hromady věnců, některé jsou černé, ale všechny výrazné. V Bělorusku se umírá dřív, ale s větší kytkoslávou.

Pokud jde o živé Bělorusy, tak je Bělorusko něco jako zanedbanější Slovensko. Vedlejší městské ulice občas nejsou dlážděné a leckterá omítka pamatuje největší slávu Sovětského svazu. Na druhou stranu tu nepotkáte podnikatelské baroko. Všude jsou billboardy oslavující 60 let osvobození země s usmívajícím se rudoarmějcem. Rudých hvězd, rudých nápisů a rudé barvy si tu člověk užije dost, stejně jako těch ohromných placatých policajtských čepic. Na druhou stranu si připadá mnohem bezpečněji, protože se nezdá pravděpodobné, že by si vás před těmi čepicemi někdo troufl okrást.

Ve stáncích mají PepsiColu, ale nepotkal jsem jediného McDonalda. Obchody jsou chudší než u nás, noviny v neděli a v pondělí nevycházejí. Všechno je levné, i když podle počtu a cifer na bankovkách to tak nevypadá.

Ti, co jsou tu doma, v téhle zemi kupodivu žijí stejně normálně jako my u nás. Domov je vždycky samozřejmý.

Odbavení při odjezdu je stejně bez problémů jako kontrola při vstupu. Hodná paní, která pomohla Tomášovi, je na nádraží i tentokrát, vyplní mi celní prohlášení a radí, kde mám zaplatit 5600 běloruských rublů (asi 70 korun), za které Lukašenko pouští cizince ze země. Abych mu to vrátil, provážím do Polska pánovi, který mě polsky ukecal, karton cigaret. Jeden karton smíte, a když jich pán rozdělí po vlaku víc, vydělá na tom asi docela slušně. Nasyslil jsem dárky domů a na noc si koupil místní jablečnou limonádu. Až po cestě zjistím, že i v ní je šest procent alkoholu, a tak se mi celou noc spí opravdu dobře.

Den 8 -- Úterý

V šest ráno dorazí vlak na Hlavní nádraží v Praze. Dovážím krosnu na kolej a volám Tomášovi. Měl zánět okostice a kdyby zůstal v Bělorusku, tak mu snad uhnila čelist. Jedu do práce. Nejsem schopný pořádně odpovědět na jedinou otázku a vím, že nic, co jsem zažil, nebudu umět ani napsat. Celý den si všímám věcí, které normálně nevnímám. Cizina je rozrušení smyslu pro všednost.