Ideálně názornou polemikou s autorem by bylo postupně komentovat jeho jednotlivé výroky. Problémem je, že práce sama o sobě neobsahuje ještě tak sporné momenty -- těmi je ve skutečnosti až širší kontext, do jakého je zasazena. Sama o sobě by vlastně byla jen neškodným, byť zajímavým popularizujícím referátem o práci amerického ekonoma Juliana Simona The Ultimate resource I & II (zde část předmluvy k druhé verzi v češtině ) a vybraných dalších zdrojů, kterými autor výklad J. Simona obohacuje.

Obsah této práce bych stručně shrnul do následujících tezí:

• Skeptikové, vycházející z klasického a již náležitě přežitého Malthusova populačního zákona, nepočítají s dynamikou vědeckého pokroku, nových technologií, materiálů a metod získávání energie.
• Navzdory kataklyzmatickým předpovědím (viz. studie Římského klubu z roku 1972 Limity růstu) civilizačních skeptiků se ceny klíčových surovin naopak výrazně snižují i při zohlednění parity kupní síly.
• Zásoby, jež v současnosti známe, jsou pouhým zlomkem skutečných možností, které ve skutečnosti máme k dispozici. Hranice jsou dány jen současným stavem poznání zemských zásob a aktuálními těžebními náklady. Skutečné zásoby všech surovin jsou mnohem větší -- buď ještě neobjevené, nebo za současných podmínek k těžbě nevhodné. Prakticky lze tedy říci, že "využitelné zásoby surovin jsou pro lidstvo nevyčerpatelné".
• Přírodní zdroje jsou antropomorfní pragmatický pojem, kterým vyjadřujeme, že některé suroviny, které jsou člověku dostupné, mu mohou v současnosti být ku prospěchu. Tím není vyloučeno, že se zdroji může stát i to, co za ně v současnosti považováno není (např. v minulosti jaderná paliva, polymery, nyní různé slapové elektrárny).
• Výměna zdrojů probíhá naprosto spontánně a "bezbolestně" díky tržním mechanismům a stimulaci vědecko-technického pokroku, které v důsledku zlevňují i do té doby nerentabilní zdroje a pomáhají nalézat nové.
• Publikace tedy končí tezí: "spěte klidně -- vyčerpání zdrojů nehrozí"...

V tom, čím tato publikace končí, bych zásadní problém ještě neviděl. Samo o sobě je vyvrácení hysterických varování o velmi brzkém vyčerpání dostupných zdrojů a následném energetickém kolapsu civilizace poměrně střízlivým pohledem na realitu. Všeobecně se již ví, že energeticky je lidstvo zajištěno na dlouhá staletí dopředu navíc díky jaderným palivům a v současnosti se připravuje projekt termojaderné fúze! Ekologický vědec a myslitel James Lovelock vkládá dokonce v jadernou energetiku veškeré naděje. Otázka druhotného zpracování nedostatkových surovin nebo jejich náhrady je pak od energetické bilance v zásadě odvislá. Problém je ale nutno spatřovat jinde a sice v tom, zda:

1) je tento přístup dlouhodobě udržitelný a předvídatelný tak snadno, jak se nás J. Simon, M. Hampl a CEP snaží přesvědčit?

2) je opravdu tržní mechanismus soukromé sféry za minimální asistence států způsobilý dosáhnout nejpřijatelnější varianty vývoje ekologické situace lidstva, tedy zda tržní kapitalismus správně alokuje a exploatuje dostupné přírodní zdroje ve prospěch celého lidstva?

3) není principiálně špatná snaha civilizace o bezhlavý přístup k neobnovitelným zdrojům Země jako celek a co je to vlastně "prospěch celého lidstva"?

Tyto otázky sice publikace samotná nemá ambice řešit - autor je sice zmiňuje a přiklání se na stranu klimatologických optimistů, ale činí tak jen nenápadně ve spojitosti s jím demonstrovanou "mediální asymetrií". Ta se podle něho projevuje pravidelně u témat, která věští katastrofické scénáře - tento svůj námět, že sice mezinárodní iniciativy vznikají a tyjí vždy z nějakého apokalyptického scénáře a katastrofickým vizím se vždy dostává více pozornosti, Hampl rozvíjí v druhé kapitole a využívá ho k tomu, aby zpochybnil a vysvětlil všeobecně rozšířený strach z vyčerpání přírodních zdrojů.

Neodlučitelnost těchto problémů od čerpání přírodních zdrojů poněkud nediplomaticky odhalil v předmluvě k samostatnému vydání sám Václav Klaus, podle kterého je ekologická problematika nejlépe řešitelná "jasným a transparentním vymezením vlastnických práv a fungujícím cenovým systémem". V následném sborníku je takové tázání implicitně obsaženo v otázce "trvale udržitelného rozvoje". Ve své práci se jim nevyhýbá ani J. Simon, jejich spojitost zjevně považuje za samozřejmou. Kromě toho podobnou problematiku s těmito otázkami zdrojů již jednou provždy spojila právě studie Limity růstu a po nenaplnění jejích nemálo apokalyptických předpovědí její aktualizace od stejných autorů Překročení limitů (Beyond The Limits To Growth), které posunuje dosažení kritického období k roku 2100. Výslovně to například v polemice s velmi kontroverzní prací Bjørna Lomborga Skeptický environmentalista, uvádí i odborník zde "na slovo vzatý" - John P. Holdren.

K otázce č.1

Bez ohledu na další implikace čerpání všemožných přírodních zdrojů člověkem a lidskou kulturou je zajímavé zaměřit se na předpoklad jejich faktické nevyčerpatelnosti. Ten Hampl přejímá právě od Juliana Simona a oba na nevyčerpatelnosti zdrojů staví svá odvážná doporučení:

Jak máme ale přijmout tezi, že lidstvo ve skutečnosti nikdy nedosáhne na dno životně důležitých zdrojů? V této otázce vlastně spočívá síla původní práce J. Simona, který s využitím kvanta dostupných zdrojů rekapituluje všechny dosavadní varovné předpovědi o vyčerpání a následné krizi. Má jistě pravdu, když poukazuje, že skutečná cena ropy měla v historii sestupnou tendenci. Stejně lehce vyvrací Malthusův populační zákon, když demonstruje velkolepou intenzifikaci zemědělské výroby, přebytky potravin v rozvinutých zemích a současně efektivnější využití městské zástavby a uvolňování půdy. V těchto i v dalších klíčových otázkách limitů civilizace nalézá J. Simon neslučitelný rozpor mezi skutečností a na druhé straně všeobecně tradovanou mediální verzí skutečnosti, varovnými proroctvími a nákladnou proekologickou politikou nejvyspělejších států.

Jde ale ještě dále, když se neomezuje na nevyčerpatelnost jediného zdroje, což by byl vzhledem k fyzikální danosti samozřejmý nesmysl. Místo toho předpokládá "nekonečnou substituovatelnost" zdrojů, neboli že každý zdroj bude postupně nahrazen jiným, až se ten, vzhledem ke vzrůstajícím nákladům toho původního, stane atraktivnějším.

Na druhou stranu se ale J. Simon i M. Hampl dopouští stejné chyby, kterou vyčítají všem ostatním -- extrapolují současné trendy do budoucnosti. Jakkoli je jejich verze extrapolace propracovanější a fundovanější než primitivní malthusiánské apely, jde stále jen o prostý předpoklad budoucího vývoje, založeného na dosavadních událostech. I když do současnosti člověk vynalézal stále lepší a dokonalejší prostředky obživy, těžby surovin, zpracování hmot a získávání energie a stále důmyslnější nástroje, zbraně, města, dopravní prostředky atd., je snad důvod předpokládat, že nikdy nedosáhne hranic těchto zlepšení a možnosti objevení dalších převratných novinek? Takto obecně k tomu asi nelze nic bližšího říci, koneckonců mluvíme o tom, co ještě nebylo vynalezeno. Je ovšem bláhové předpokládat, že všechny odvážné projekty dojdou realizace a kýženého výsledku. Totéž platí ohledně všech zdrojů -- dá se opravdu předpokládat, že vše, co je dostupné dnes, může být v budoucnu donekonečna nahrazováno?

To, co ve skutečnosti J. Simon extrapoluje, není bezproblémový vývoj současných silných stránek lidské kultury, ale faktická determinace budoucí situací. Není jistě pravděpodobnou představou, že civilizace po prvním "hrábnutí na prázdno" zanikne. Bude se spíše muset v něčem omezit - přistoupit na produkční či spotřební kompromis. Ve skutečnosti tak nejde o nic objevnějšího, než fatalistické konstatování, že člověk jen tak nevyhyne, nakonec si vždy nějak poradí a ještě najde způsob, jak se v jiném ohledu bude "mít lépe". Nic přesnějšího totiž J. Simon tvrdit nemůže, jinak by své závěry vyvracel vlastními argumenty v jiných pasážích!

Problematické a značně zavádějící je také užívání absolutních výrazů -- nekonečný či nevyčerpatelný. Takové ambice asi autor nemá, ale šikovně tak maskuje, že nemá možnost hovořit k horizontu vzdálenějšímu, než je několik následujících generací. S takovým vědomím je také nutno k jeho závěrům přistupovat -- jako k potenciálnímu receptu, jak žít na dluh vůči generacím, které na náš současný optimismus mohou, ale také nemusejí mít stejný názor (některé možné důvody se pokouším přiblížit v jiných pasážích).

Jak varovné vize, slibující civilizační katastrofu dosažením určeného roku, tak "simonovský nekonečný optimismus" jsou dva extrémy z množiny možných budoucích scénářů. Ani jeden extrém nepřináší jednoznačné a věrohodné vademecum člověku, jak svou kulturu přizpůsobit k dosažení optimálních budoucích podmínek, spíše jen definují extrémními hodnotami rámec problému a hlavně poukazují svými chybami na to, že problém konfliktu člověka a biosféry Země je nadále třeba nahlížet v neredukované komplexitě(viz. dále).

K otázce č.2

O tom, že by snad neviditelná ruka trhu měla za reálných podmínek opravdu tak obecně jednoznačný pozitivní efekt i na veřejné statky, je dnes přesvědčeno již jen málo lidí poté, co i guru volného trhu Milton Friedman uznal nesamostatnost tohoto principu na pozadí divoce zprivatizovaných postkomunistických zemí. Jednou z výjimek je stále Václav Klaus, který sice jedním dechem dodává, že to platí za podmínky transparentního právního vymezení pravidel; ovšem již nedodává, že ještě důležitější je, aby některé oblasti zůstaly zcela pod státním patronátem a nebyly vůbec objektem volné tržní soutěže. K takovému tvrzení od prezidenta republiky nelze zůstat lhostejným! Nenacházím slov k domněnkám, že ziskem determinované podnikatelské subjekty budou sami od sebe vzájemně kooperovat při udržování životního prostředí v nedotčeném stavu. Náklady, které jsou s tím spojené, nemohou nikdy přilákat rozumného investora, protože zde nelze nikdy vydělat tolik, kolik půjde do nezištné obnovy a udržování původní biosféry.

Toto stanovisko přesto V. Klaus obhajuje i v komentáři ke knize Bjørna Lomborga Skeptický environmentalista, kde se staví za jeho tezi, že s následky ekologické devastace se nejlépe vypořádá bohatá rozvinutá ekonomika. Možná se mýlím, ale věřím, že relativně se zlepšující kvalita prostředí v rozvinutých zemích není dána ničím jiným, než přísnou protekcionistickou legislativou státu, která má s ekonomickým liberalismem pramálo společného. Tam, kde se firmy těmto omezením chtějí vyhnout, nezbývá, než produkci detašovat do rozvojových zemích, kde si s takovými problémy zatím hlavu nelámou. Směšovat bez dalšího ekonomickou vyspělost států s jejich proekologickým smýšlením, omezeními pro své producenty znečištění a snad dokonce s autocenzurou samotných producentů je klasickou chybou v logickém uvažování ekonomů, na kterou mentorsky upozorňuje třeba už Paul Samuelson ve své fundamentální Ekonomii...

Souvislost environmentálního uvědomění a proekologické legislativy je naopak třeba vidět s existencí efektivní demokracie. Volný trh je sice její neodmyslitelnou součástí, ale ve vztahu k životnímu prostředí a volným statkům stojí v opozici, kterou právě demokratická společnost (lépe, či hůře) vyvažuje. Tzv. eko-fondy jsou ve skutečnosti asi maximem, co je pro ekologii schopen samotný kapitálový trh obětovat. Bezohledným přístupem k životnímu prostředí výrobců vyprodukované tzv. negativní externality jsou za negativní považovány ve vztahu k zájmům společnosti jako celku, která zohledňuje i nárok lidí na čisté a zdravé prostředí k životu; v prostředí kapitalismu se ale naopak takové negativní externality mohou lehko stát relativně pozitivními! Nebo se opravdu chceme svěřit do rukou kapitálem poháněných společností, které svou "zelenou" nálepku propagují jen do té míry, pokud to pomáhá k dobrému renomé obchodního jména před veřejností? Přečetných příkladů jejich chronické věrolomnosti a cynického pragmatismu netřeba uvádět.

Pakliže ale nejsou původní životní prostředí, živočišná i rostlinná diverzita a fungující ekosystémy pro někoho těžko vyčíslitelnou hodnotou per se, ale jen něčím, co je k dispozici všem -- a proto bezplatně, pak samozřejmě tento adresný apel postrádá smysl. Je ovšem tragické, když taková osoba stojí formálně v čele státu, který byl ekologicky zdevastován již minulým režimem. Naneštěstí tato problematika přesahuje na všechny kontinenty a kapitalismus vůbec.

Spojení takového teoretického "ekoterorismu" (nejde-li totiž přímo o úmysl, pak jde zcela jistě vzhledem k současnému stavu poznání o trestuhodnou nedbalost!) s předpokladem, že přírodní zdroje jsou pro současné i budoucí lidstvo prakticky nevyčerpatelné, nás pak posunuje o mnohá tisíciletí zpátky do doby, kdy byl člověk ještě neškodnou součástí přírody a nemusel si lámat hlavu s dopady své činnosti na existenci veškerého života na zemi.

Mark Twain řekl: "Svět ti nic nedluží. Byl tu před tebou". Myslím, že se to dá uplatnit i opačně -- člověk světu něco dluží... Nejen tomu minulému, kterého již dávno není nevědomou součástí, ale i tomu budoucímu, který nás bude soudit za to, co jsme nenávratně a zbytečně zničili.

K otázce č.3

Tato poslední otázka je klíčová a měla by účinně zpochybnit hlavní myšlenku probírané knihy ve stejně obecné rovině, v jaké M. Hampl obhajuje bezproblémovost odčerpávání neobnovitelných zdrojů. Pokud se mi to nepodaří, zůstane jen při vytknutí dílčích nedostatků a příležitost k účinnému oponování by opět zůstala promarněna - jak se to už (ne)podařilo Benjaminu Kurasovi v LN 10.4.

Hampl se strojeně diví, že si lámeme hlavu neobnovitelnými zdroji; my si ale děláme starosti proto, že tušíme, že nebudeme mít příležitost je všechny vytěžit! Pokud totiž lidská činnost má na klimatické změny vliv, pak je nutno se tímto tématem seriózněji zaobírat, protože i drobné klimatické odchylky mohou destabilizovat chatrnou a zhoršující se geopolitiku. Možné dopady nastínila nedávno odtajněná zpráva Pentagonu na The Guardian. I v případě, že člověk změny klimatu dosud příliš významně neovlivňuje, neměl by lehkovážně propásnout příležitost tak v pozitivním smyslu činit, protože ani předpokládané spontánní změny klimatu (narážím na předpokládaný brzký příchod cca 25. doby ledové) nejsou pro současnou civilizaci dobrou vyhlídkou. Toto téma je klíčové, proto mu věnuji trochu více prostoru.

V současnosti existuje velmi nepřehledná změť poznatků a studií o globálním oteplování, skleníkovém efektu, vývoji klimatu, změnách hladiny moří, biodiverzitě druhů a i geopolitických následcích po případných klimatických změnách. Není ale problémem najít od každé varianty dvě podobně fundované, stejně respektované i zatracované a hlavně -- zcela protichůdné! Celou ekologickou tematiku to značně relativizuje a při důslednějším pátrání činí nepřívětivou pro laickou veřejnost. Současně se ale velká část badatelů dopouští stejné chyby, jako J. Simon a jeho pokračovatelé -- prosté extrapolace ze současnosti - když na základně trochu odlišných úvah interpretují stejné výchozí parametry s opačným výsledkem. Vše nasvědčuje tomu, že velká část teoretických a speciálních studií pouze demonstruje svou naprostou neadekvátnost a svými omyly volá po kvalitativně i kvantitativně odlišném přístupu. Lidský mozek již prostě nedokáže zpracovat takovou sumu údajů, i kdyby patřil těm nejlepším. Výsledkem je pak Lawrencův postulát "efektu mávnutí motýlího křídla", který navozuje skepsi, že úplné, všeobecné a jedině platné poznání bude člověku navždy odepřeno.

Problémem je (zde souhlasím s M Hamplem), že sdělovací prostředky si vybírají skandální a katastrofické scénáře, aniž zohledňují jejich vědeckou relevanci, nebo alespoň početní míru jejich akceptace vědeckou veřejností. Materie se pak výrazně politizuje a tím se zpětně celá diskredituje. Jednotlivé studie jsou pak přejímány v odlišném smyslu, než jaký skutečně mají -- předpoklady navrhovaného scénáře se veřejnosti předkládají jako dané fakty (např. zásadní míra globálního oteplování vlivem člověka, náhlé stoupání hladin oceánů, příchod doby ledové apod.) a zapomíná se pak na to, že celá studie vlastně stojí na zatím neprověřených předpokladech a má tedy jen spekulativní charakter! Některé studie pak na tuto hysterii reagují předpověďmi, vycházejícími z jediného (sic!) parametru (např. koncentrace oxidu uhličitého, resp. globální zvýšení teploty) a docházejí k odstrašujícím, ale neobjektivním a hrubě nepravdivým výsledkům (zvýšená koncentrace o. uhličitého urychlí růst rostlin, které jej snad i znovu pohltí, resp. vlivem vzrůstající teploty dojde k vyhynutí milionu druhů živočichů).

V současné době se totiž s příslušnou jistotou ještě neví, co způsobuje střídaní ledových a meziledových dob a informace o jejich historii jsou neúplné a nejednoznačné. Přitom jde z našeho pohledu o zásadní informaci o tom, čemu máme vlastně změny klimatu (které v současnosti prokazatelně zaznamenáváme) připisovat. Stejně tak nevíme, jak přesně v důsledku klima ovlivní skleníkový efekt, protože i oteplení může paradoxně následně vést k příchodu doby ledové. Na vliv klimatu mají totiž vliv mnohé faktory -- koncentrace organismy produkovaných skleníkových plynů (významným skleníkovým plynem je přitom i vodní pára!), parametry oběhu Země kolem Slunce, albedo zemského povrchu, cirkulační mořské proudy s rozdílnou teplotou vod a možná i jiné, dosud neznámé. V každém případě zatím současná věda při syntéze všech vlivů do kredibilního modelu selhávala i za přispění nejvýkonnějších počítačových simulací.

V současnosti jsou naděje a patřičné prostředky vkládány do nejvýkonnějšího superpočítače v současnosti -- japonského The Earth Simulator, který se svým stabilním výkonem 36TFlops zatím drží výpočetní primát a má potenciál simulovat dostatečně přesný model ze všech dynamických klimatotvorných procesů na několik let dopředu. Jeho kapacity například využívá mezinárodní projekt CLIVAR, který se na tento záměr specializuje. Teprve dostatečně přesná simulace s maximem vstupních informací a s ověřenou validitou v delších časových úsecích může vyloučit všechny dosavadní lidské omyly a odpovědět na otázku, jak se ve skutečnosti bude pozemské klima za různých člověkem ovlivnitelných podmínek vyvíjet. Přirozeně musí být simulátor postaven na jiném principu, než dosavadní studie "na objednávku", kdy výsledek posudku prakticky znal zadavatel předem.

Abych však tyto poznatky opět uvedl do souvislosti s naším tématem -- teprve až bude mít lidstvo k dispozici dostatečně objektivní a přesný multidisciplinární nástroj predikce globálních dopadů, může si dovolit vyhlašovat, které zdroje je možno beztrestně čerpat do nekonečna, jak je možno získávat energii, kolik lesních ploch je možno zničit, kam až je možno nechat dojít desertifikaci a pozitivně moderovat klima k zachování současného stavu, pokud hrozí i přes omezení veškerého lidského vlivu výrazná změna.

Do té doby platí, že prakticky nevíme nic a pokud má někdo pravdu, není beztoho schopen prosadit na mezivládní úrovni, natož proti všudypřítomnému kapitálu a jeho specifickým zájmům. Zatímco obecně je lidská kultura o několik řádů rychlejší než evoluce přírodní, což ji vůči civilizaci činí bezbrannou, rychlost, s jakou se může projevit změna klimatu, by mohla být překvapující i pro člověka. Lokální klimatické výkyvy se projevují v rámci glaciálů (tzv. stadiály a interstadiály) a paleografické výzkumy nasvědčují tomu, že zásadní změny přicházejí někdy i v rámci 20 let. Klimatologové hovoří o reostatech a spínačích -- některé činnosti mají na biosféru jen mírný kvalitativní vliv v určitém parametru (lokální teplota, znečištění, odlesnění atd.), ovšem jiné mohou působit po dosažení kritické hranice jako spínač, které zásadně změní stabilní mechanismy klimatu a způsobí radikální a v důsledcích nepředvídatelnou změnu. Nedávný proekologický varovný film Den poté takovou funkci spínače demonstroval, byť v poněkud hyperbolickém hollywoodském hávu.

Měli bychom tedy postupovat nanejvýš odpovědně a především opatrně, protože o všem, co v současnosti děláme, nám hrozí krizové scénáře, mnohdy bohužel vzájemně protichůdné. Rozhodně to ale neznamená, že se z této kolektivní nevědomosti a neodpovědnosti dá konstituovat benevolentní princip laissez faire a knížecí rady od těch, kteří nepřinášejí sebemenší fundovanost a ani nenesou žádnou odpovědnost, mají nulovou hodnotu.

Až do příchodu energeticky a zdrojově náročné lidské kultury byla zemská biosféra velmi efektivním systémem, který vystačil se slunečním zářením a reziduálním zemským teplem jako s jedinými vnějšími zdroji energie. Člověk naproti tomu relativně velice rychle spotřebovává odpadní produkty biosféry (uhlí, ropu, zemní plyny, vápence, pískovce, guano atd.), které se vytvářely po celé geologické éry a nalézá i další zdroje jinak latentní energie. Že mu z mnoha dílčích důvodů nemůže příroda efektivně čelit, je samozřejmý fakt. Že však člověk nepociťuje tuto asymetrii jako problém, je bohužel nebezpečná nevědomost sobeckého druhu, jehož vnitrodruhová kompetice přerostla všechny divoké sny pomyslného demiurga. Biolog Oskar Heinroth považoval žertem "zběsilé pracovní tempo západní civilizace" za perverzní důsledek evolučního procesu. Mě ale smích na mysl nepřichází, když sleduji agitační apely, které horují za "ekonomický růst", aniž by někoho napadlo, že se vydává neudržitelnou cestou kulturní závislosti na strmě stoupající "životní úrovni".

Přitom je zajímavé se podívat, co současné (a většině těch předchozích) životní úrovni chybí. Není to ani tak absolutní nepřítomnost sofistikovaných spotřebních statků, pokročilých technických či lékařských postupů nebo jiných již samozřejmých výdobytků civilizace. Ti zámožnější byli takřka v každé epoše zabezpečeni a dokud smrt nevyrovnala jejich postavení s nejubožejším chudákem, tak také dostatečně spokojeni. To, co se ve skutečnosti snažíme ekonomickým růstem dohnat, je propastný rozdíl mezi chudými a bohatými tohoto světa. Jenže ten se tím naopak ne-li prohlubuje, tak alespoň konzervuje -- to je asi podstata kumulace kapitálu. Pro současné chápání ekonomů to ale představuje výchozí princip, který pohání celý hospodářský proces, protože relativní spokojenost s dosaženým blahobytem by díky snížené poptávce zablokovala tento univerzální hnací potenciál -- nedosažitelnou touhu po blahobytu. Jediným argumentem pro hospodářský růst je pro mě právo na život těch, kteří se díky rodičovské abstinenci nikdy nenarodí, ačkoli by je skomírající Země ještě na chvíli unesla. To je ale otázka až příliš etická, kterou by se dnes nechtěl nikdo příliš zatěžovat. Namísto primitivního růstu bychom mohli pilovat to, co již máme -- svobodným a bezbariérovým mezinárodním trhem. Místo toho jen pokračujeme ve slepé zvířecké touze po množení a vzájemné početní a makroekonomické silové převaze. Na rozdíl od ostatních biologických druhů jsme však překročili všechny patřičné meze a můžeme růst již jen na úkor ostatního života.

Tato vzletná pasáž nebyla samoúčelná - polemizovala s 6. kapitolou publikace M. Hampla a měla za cíl uvést na pravou míru jeden jeho zásadní omyl -- čerpání neobnovitelných zdrojů už totiž dávno není záležitost lokální, ale dokonale globální!

Závěrem bych snad ještě práci M. Hampla vytknul neoriginálnost námětu. Ne snad proto, že by práce neměla žádnou hodnotu, ale hlavně proto, že tuto skutečnost víceméně zatajuje, když nepřiznává původnější Simonově práci The Ultimate Resource II odpovídající pramennou relevanci. Dále také poněkud tendenční a mnohdy jednostranné použití zdrojů a s tím související nedostatečné označení pramenů v textu, které mnohdy působí jako autorská licence, ačkoli to je jen zbožné přání (např. strana 36-38). Nepatřičné je rovněž opakování metodologických chyb, což jsem komentoval výše. Stručnost práce je sice atraktivní a informace jsou řádně nahuštěny bez "hluchých" pasáží, ale závažnosti a podceněným dopadům tématu tato redukce rozhodně nesluší.