Příkladů o tom, jak se kanadští byrokrati neúnavně snaží omezovat osobní svobodu je mnoho. Začátkem července t.r. zakázali dva bezpečnostní pracovníci jednomu mladému dudákovi vyhrávat na městském trhu. Kytaristé a houslisté nevadili a nevadí, ale dudy jsou prý příliš hlasité. Tento incident popsal reportér novin, který situaci zažil.

Byrokraté zodpovědní za pořádek na trhu trvají na tom, že jsou dudy pro trh nepřijatelné i když by se veřejnosti a turistům líbily a irské dívky si při nich s chutí zatancovaly. Naštěstí pro studenta, který si dudáním vydělává na cestu do Irska, poznali jiní lidé, že by jeho hra mohla být přínosem pro jejich restaurace a obchody a tedy ho pozvali hrát jinam. Skutečně se za dudákem táhli turisté a nakonec zvýšili tržbu v těch místech a dudák se už těší na cestu za oceán. Úředníkům, kteří "řídí" provoz na trhu, to je jedno, jen když se dudáka zbavili. O několik dní později pouštěla skupina mladých sportovců z auta na stejném místě velice hlasitou "techno music", ale to žádného bezpečnostního pracovníka nevzrušilo, protože v ní nikdo nedudal. Kolemjdoucí nám o tom napsali do novin.

S jiným druhem omezování občanské svobody se setkala paní 48-letá Christine Trippová. Žije u řeky Ottawy od svého dětství. Široká řeka není při průtoku městem omezena žádným betonovým korytem. Je u břehů mělká a v průzračné vodě jsou vidět na dně kameny, oblázky i písek. Břehy jsou zatravněné a kolem řeky vede cyklistická stezka i stezka pro pěší a o kus dál je "Ottawa River Parkway" neboli silnice s pěkným výhledem na řeku.

Pozemky kolem řeky (jakož i na mnoha jiných městech v Ottawě) jsou pod správou Komise hlavního města (National Capital Commision - NCC), nevoleného byrokratického orgánu.

Paní Trippová má ve svém batůžku při jízdě na kole skládací rybářský prut a rybářský lístek. Začátkem července vzala svého 11-letého vnuka Brandona a 3-letého psa Jakeho a zatímco ona s vnukem rybařila, Jake byl uvázán na dlouhém vodítku u stromu. Dříve než mohla mít ona nebo Brandon nějaký záběr, kde se vzali, tu se vzali dva strážci NCC požadovali po babičce rybářskou povolenku. Měla ji a předložila. "Nač chytáte?" "Na žížaly". "Odkud je máte?" "Z vlastní zahrady". "To je váš pes?" "Ano". "Je příliš blízko u řeky", pravil jeden strážce pořádku s metrem v ruce. "Musí být nejméně 12 stop, to je 3.6 metru, od vody".

Paní Trippová odvedla psa ke stromu kousek dál. Strážce ji upozornil, že pes nesmí vkročit do vody, převracet kameny ani vběhnout do plevele u vody. "A co lidé, co ti nesmějí?" zeptala se paní Trippová poněkud podrážděně: "Nepoškozujeme snad břehy, když na nich stojíme?" "Nesmíte vstoupit do vody, paní. Nikde s výjimkou vyhrazených pláží. Bylo by to proti nařízení". Paní Trippová nevycházela z údivu. Dostalo se jí poučení, že nesmí v řece obrátit žádný kámen, aby vnukovi ukázala raka v případě, že by pod ním byl, nesmí házet kameny do řeky ani dělat placatými kameny "žabky", nesmí si ve vodě ochladit nohy, nesmí prostě dělat nic jiného než jen se dívat. Šťastná to žena, v některém totalitním státě by se ani dívat nesměla.

Paní Trippová z toho byla velice znechucena, jak se "mikrořízení společnosti" vymyká této společnosti z rukou. Když přišla domů, vyhledala si na Internetu webovou stránku NCC a její nepřehledný seznam příkazů a zákazů, které se týkají všeho, nad čím má ve městě tato komise dohled včetně toho místa, kde se paní Trippová marně snažila o úlovek.

Kromě už zmíněných 12 stop od řeky, kam až smí pes přijít, se dověděla, že se pes nesmí napít vody ani vkročit do vody, která trvale sousedí s pozemky ve správě NCC a tedy psi nesmějí být naváděni k tomu, aby aportovali klacky házené do vody. Na to je zákon vyhlášený v r. 2002. Žádný občan nesmí ulomit kámen, větev ze stromu nebo keře, utrhnout rostlinu, květinu nebo trávu, které patří do správy NCC, ani je nesmí mít ve svém vlastnictví. Nesmí rušit žádného ptáka, jeho hnízdo a jeho vejce.

Žádný občan nesmí házet kamením nebo zakládat oheň, také nesmí vypouštět rakety, pálit ze střelných zbraní, vzduchovými pistolemi, vzduchovkami, světlicemi, ani vypouštět torpéda - s výjimkou oblastí vyhrazených k tomu účelu Komisí hlavního města. Reportér Kelly Egan, který o situaci podal zprávu ostatním občanům, si také otevřel webovou stránku a žasnul - že by snad uvažovala NCC o založení raketové střelnice na svých pozemcích?

Ale pokračujme v duchaplnostech ottawské NCC: "Žádná osoba se nesmí koupat ve vodě na pozemcích NCC s výjimkou koupání povoleného Komisí a žádná osoba nesmí použít pozemků Komise k tomu, aby se koupala ve vodě, která není ve správě NCC s výjimkou míst k tomu určených".

Zákazům ale zdaleka není konec. Tak třeba "nesmí žádná osoba hrát karty, vrhat kostky neb hrát jiné hry založené na náhodě a nesmí takové hry na pozemcích NCC ani rozkládat... Žádná osoba nesmí hrát kopanou, golf, tenis, basebal ani americký fotbal s výjimkou míst k tomu určených. Žádná osoba nesmí pořádat piknik s výjimkou míst pro piknik vyhrazených..."

Paní Trippová má 4 děti a pracuje jako ilustrátorka. Kroutí hlavou a od toho incidentu se k němu neustále vrací. Celé generace házely do řeky kameny, plavaly v ní, prozkoumávaly její břehy, chodily se svými psy kolem vody. Ptá se, co se týká průmyslového znečišťování řeky, co městské stoky povrchové dešťové vody, které přinášejí do řeky spoustu znečištění. Kde jsou nějací "inspektoři", kteří by zastrašovali "velké hráče"? Na březích řeky Ottawy nestojí zástupy bosých poutníků číhajících na příležitost vstoupit do vody, ani davy tatínků s dětmi a taškami oblázků na dělání "žabek", které by zákaz vstupovat do vody mohly odůvodnit.

Mluvčí NCC pravila, že zóna u vody, do které psi nesmějí, byla vyhlášena proto, že psi rušili divoká zvířata, patrně želvy, která používají břehy jako útočiště a také ničili původní vegetaci. Co se týká plavání, je to záležitost bezpečnosti. Mluvčí Eva Schacherlová řekla, že v některých místech teče řeka velice rychle a to by mohlo ohrožovat plavce. Lidé se utopili v řece u ostrova Bate blízko místa, kde paní Trippová rybařila. NCC požaduje, aby lidé používali zdravého rozumu než by se odvážili rizika a vody se napili.

Paní Trippová se snaží brát věci s humorem a říká, že Jake si několikrát namočil svoje tlapky v řece a je tedy vlastně uprchlíkem před zákonem.

Zatímco tedy občané jako paní Trippová berou věci s humorem, strážci v NCC vymýšlejí další nařízení ve prospěch bezpečnosti občanů. Na podzim občas potkáváme občany s košíky v zeleném pásu kolem Ottawy, který je také ve správě NCC (jako je všechno to, co nepatří soukromým osobám nebo firmám). Košíky svědčí o tom, že se nepotkáváme s rodilými Kanaďany nýbrž s bývalými Čechy, Slováky, Poláky, Němci, Ukrajinci a jinými přistěhovalci, kteří se nebojí "divokých" hub a neohrnují nad nimi nos. Houbaři - to bude tedy zřejmě další skupina lidí, proti nimž vyšle NCC inspektory veřejného pořádku a ti budou ukazovat na zákaz (na kterém se snad už pracuje), že "žádný občan nebude trhat, vylamovat nebo vyřezávat žádné plodnice vyšších hub, které rostou na pozemcích spravovaných NCC, ať mají v podhoubí lupeny nebo trubičky a žádný občan nebude mít ve svém vlastnictví žádnou z uvedených ani neuvedených hub a to ani jejich části jako klobouky neboli hlavy ani třeně neboli nohy".

Až příště dostanu dopis nebo e-mail od známých z České republiky a ti mi zase budou závidět, v jak svobodné zemi žijeme, asi přikývnu - a budu si myslet svoje - je to jistější. A budu-li se chtít podívat, co žije pod kamenem v řece, budu muset na návštěvu do Česka, pokud se ovšem už i tam nerozšířila kanadská svoboda. Od doby, kdy se koupalo na Kníničské, Pastvinské i Oravské přehradě nebo v řece Moravě, kdekoliv se člověk dostal k vodě, uplynulo několik desítek let a kdožví, jaké to tam je dnes.

Před desítkami let jsme si mohl každý ochladit nohy ve vodě horského potoka a dokonce se podívat, jaká žoužel žije pod kamením, jestliže jsme byli utrmáceni hledáním hub v lese. Možná bychom i na dudy mohli hrát.

Přitom jsme si stěžovali na nedostatek svobody.