Jeden z mých učitelů, bývalý šéf izraelské vojenské rozvědky, říkával, že jít do války - to není jako požádat dívku o schůzku. Je to velmi vážné rozhodnutí, které by mělo být učiněno na základě důkladně zvážených odpovědí na ještě důkladněji zvážené otázky.

Zde jsou tedy některé těžké otázky ohledně toho, zda by Spojené státy měly bombardovat íránské jaderné instalace.

První a nejobvyklejší otázka je, zda je to skutečně první věc, kterou musíme udělat. Počínaje Hirošimou, vždy když  nějaká země získala jaderný status, Washington obrátil a spustil poplach varující před hroznými důsledky, které budou zcela jistě následovat.  Mezi lety 1945 a 1949 to byl Sovětský svaz, od nějž,  jakmile uspěl ve výrobě jaderných zbraní, se očekával pokus o dobytí světa.

V 50. letech byli za zločince označeni a tlaku vystaveni vlastní klienti Ameriky, Británie a Francie.  Mezi lety 1960 a 1993 nejprve Čína, poté Izrael (ačkoliv v omezeném rozsahu) a nakonec Indie a Pákistán byli představeni jako černá ovce, káráni, vystaveni tlaku a příležitostně také sankcím. Od té doby se hlavní obětí podivného přesvědčení Ameriky, že pouze ona sama je dostatečně dobrá a dostatečně zodpovědná, aby mohla vlastnit jaderné zbraně, stala Severní Korea.

Jak ukazuje seznam, v žádném z těchto případů se pesimistické vize neuskutečnily. Stalin, Mao, ani nikdo další se nepokusil o dobytí světa. Je ale pravda, že jak jedna země po druhé vstupovala do jaderného klubu, schopnost Washingtonu vyhrožovat jim nebo je trestat postupně klesala.

Nicméně šíření jaderných zbraní neučinilo svět znatelně horším, než jakým již byl - pokud ho nějak změnilo, tedy naopak k lepšímu. Jak dobře ukazuje Evropa, Střední Východ i Jižní Asie,  v jednom regionu po druhém zavádění jaderných zbraní sice nevedlo k bratrství a míru, ale v každém případě k ústupu od rozsáhlého válčení mezi státy.

Vzhledem k poměru sil je tvrzení, že jaderný Írán ohrozí Spojené státy, neudržitelné. Navzdory hřímání íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda se islámská republika nestane hrozbou ani pro Izrael. Ten už totiž dlouho disponuje tím, co potřebuje k odstrašení íránského útoku.

Pokud by odstrašení selhalo, Jeruzalém může rychle proměnit Teherán v radioaktivní poušť - a této skutečnosti jsou si Íránci velmi dobře vědomi. Další sousedé Íránu, Rusko, Pákistán a Indie, se mohou o sebe postarat samy. Zdá se, že jsou mnohem méně znepokojeni událostmi v Íránu než těmi, k nimž dochází tisíce mil odtud - ve Washingtonu.

Hlavními zeměmi, které pocítí vliv nukleárního Íránu, budou jistě země Perského zálivu. Ne proto, že by Teherán chtěl svrhnout bombu na Kuvajt nebo Spojené arabské emiráty; spíše se íránský režim může cítit méně omezen v zacházení se svými sousedy okolo zálivu.

Když se díky prezidentu Bushovi Irák rozpadl na kousky, Spojené státy jsou nyní jedinou zemí, která může chránit státy v zálivu - a s nimi dodávky ropy - před íránskými ambicemi. Americké ozbrojené síly tedy budou muset v regionu zůstat bez ohledu na to, jestli Írán získá jaderné zbraně, nebo ne.

Druhá otázka, která musí být položena, zní, zda bombardování íránských jaderných instalací může být provedeno s úspěchem. Izraelský útok na irácký reaktor v Osiraku v roce 1981 byl úspěšný a je často citován jako modelový případ. Jenže od té doby se samozřejmě řada věcí změnila.

Coby jediná světová supervelmoc mají Spojené státy k dispozici jednotky a zbraně daleko převyšující cokoliv, co existovalo před čtvrt stoletím. Na druhé straně je však íránský jaderný program mnohem větší, rozptýlenější, lépe chráněný a lépe maskovaný, než byl ten irácký.

Ze všeho nejdůležitější je však skutečnost, že životně důležitý prvek překvapení bude chybět. Izraelský útok vděčil za velkou část svého úspěchu tomu, že přišel jako blesk z čistého nebe. V protikladu k tomu Washington zveřejňoval své záměry celé měsíce, ne-li léta. Chirurgicky přesný letecký útok naváděnou municí může zničit některé vitální instalace a vrhnout program zpět - nebo také nemusí.

Možná ještě více znepokojující než každý z těchto důsledků je možnost, že útočníci, kteří se budou snažit zasáhnout maskované cíle údajně ukryté hluboko v podzemí, nebudou vědět, zda uspěli, nebo ne. Výsledkem může být nutnost bombardovat mnohem déle než několik dnů, jež, jak tvrdí Pentagon, si operace vyžádá.

Čím déle však nálety potrvají, tím je pravděpodobnější, že dojde ke ztrátám v podobě sestřelených letadel, zabitých či zajatých pilotů (samozřejmě ukazovaných v televizi) a tak podobně.  Vzpomeňte si - v případě Vietnamu, Afgánistánu a Iráku se také neočekávalo, že válka potrvá léta.

Třetí otázka, kterou by měl Washington zvážit, je možná íránská odpověď na bombardování jaderných instalací. V podstatě jsou tu tři možnosti: Teherán může zvýšit pomoc iráckým povstalcům, udeřit na státy zálivu a Izrael, nebo vyslat teroristy, aby páchali sabotáže po celém světě.

Z vojenského hlediska se všechna tato opatření, zejména obě poslední, jeví jako symbolická a postrádající schopnost narušit americké operace. Na druhé straně zbývá prozkoumat, co udělají s veřejným míněním, na jehož podpoře prodlužované tažení závisí.

Nakonec, ale nikoliv na posledním místě, Bushova administrativa se před rozhodnutím bombardovat íránské jaderné instalace  musí starostlivě tázat, zda zpravodajské informace, na nichž je rozhodování založeno, jsou spolehlivé. Ti z nás, kdo sledovali zprávy o vývoji íránského jaderného programu, vědí, že varování amerických a dalších zpravodajských služeb, že Teherán bude mít bombu za tři až pět let, se stále opakuje - již déle než 15 let.

Po 15 let zpravodajské služby fatálně selhávaly. A k tomuto masivnímu přehánění  skutečných záměrů a kapacit Íránu je třeba přidat pohádky o údajných zbraních hromadného ničení v arsenálu Saddáma Husajna, jimiž tytéž zpravodajské služby krmily svět.

Ústřední zpravodajská služba, Služba obranného zpravodajství, Agentura pro národní bezpečnost a zbytek americké zpravodajské komunity možná vědí, kde jsou umístěny íránské jaderné instalace. Ale možná, že to nevědí. Možná vědí, jak jsou tyto instalace vzájemně propojeny, která je nejdůležitější, a jak mohou být zasaženy a zničeny. Nebo to nevědí.

Pokud minulé záznamy skýtají nějaký náznak, zpravodajské služby možná dokonce nevědí, jak říci, jestli o íránských jaderných instalacích mají dostatek informací - nebo jestli lžou svým nadřízeným, nebo se samy obelhávají. Každý, kdo věří jedinému slovu které říkají - nebo jen používá "informace" které poskytují jako podklad pro rozhodování - musí být nepříčetný.

To jsou tedy ony otázky. Ať už se George W. Bush, Donald Rumsfeld a Condoleeza Ricová rozhodnou udělat cokoliv, musejí si rychle ve své hlavě udělat pořádek. Pokud se jim to nepodaří, riskují, že útok na program, který je již v pokročilém stádiu dokončení,  způsobí únik radiace a velké ztráty nejen v Íránu, ale také v některých sousedních zemích. Lze si snadno představit, co by takový scénář způsobil Americe udržující v regionu svou přítomnost.

Možná, že můj učitel se nakonec pletl. Rozhodnout o tom, zda bombardovat Írán, nebo ne, je tak trochu jako pozvat dívku na schůzku: Víte, čím začnete, ale nikdy nevíte, jak se celá věc skončí.

Creveldův článek v angličtině naleznete ZDE