Jenže pod tímto názvem se ve skutečnosti skrývá několik různých ideologických přístupů, z nichž každý lze samozřejmě prezentovat ve vyhraněné podobě (např. právě zastánci mystické ženské přirozenosti versus radikální kulturní konstruktivisté) a pak je v této vyhraněné podobě spojit do něčeho, co ve skutečnosti žádná/žádný feministka/feminista v dané formě nezastává -- vyvrátit takto vymyšleného nepřítele je pak opravdu otázka elementární znalosti logiky.

Přesto lze mluvit o feminismu obecně, ve kterém se uplatňují oba zmiňované přístupy. Není nutné to ale hned interpretovat jako logický spor ve smyslu vyloučeného třetího -- že je to tedy buď tak, nebo tak, jiná možnost neexistuje. Formální logika klasického typu není jediná logika, která "má logiku". Můžeme se pokusit dívat na věc dialekticky -- vidět v pojmech "přirozené" a "kulturní" toliko dvě vzájemně propojené fáze procesu, jehož konkrétní podoba se ustavuje historicky.

"Chápu požadavek rovnoprávnosti, ale nechápu požadavek pozitivní diskriminace a snahu zvrátit rozhodnutí přírody, které vede někdy až do takových absurdit, jako je diskriminace mužů nucením močit vsedě," píše Michal Mašín a prozrazuje tím klasický nešvar mnohých odpůrců nejrůznějších "nepřirozených" ideologií. Jistěže existují nějaké přirozené předpoklady k něčemu, jsou ale vždy kulturně zprostředkovány, a to způsobem, kdy mezi oním přírodním předpokladem a jeho konkrétní realizací rozhodně neexistuje přímý, lineární vztah. Zůstanu-li u Mašínova absurdního příkladu: potřeba močit je nesporně přirozená -- ale to, zda u toho sedíme nebo stojíme je stejně tak nesporně věcí určitého návyku: dá se to dělat tak i tak, fyziologický účel bude vždy naplněn stejně dobře. Záleží mj. na tom, jaké jsou k mání toalety...

Vážněji: žena je určitě na rozdíl od muže biologicky disponována k tomu, aby porodila a odkojila dítě. Z toho ale rozhodně nevyplývá, že mu musí vařit, prát, psát s ním domácí úkoly, vyzvedávat ho ze školky, chodit s ním k lékaři... Hranice mezi přirozeným a kulturním je tu vždy těžko určitelná a nic přirozeného v čisté podobě neexistuje. I porod je součástí nějaké kultury (můžete rodit doma, v nemocnici, s manželem i bez něj, v leže, ve stoje...). "Opravdu přirozené" není nic, přirozené jsou jen možnosti, potence; vše skutečné, aktuální se ustavuje historicky, má to svou tradici a své dějiny, jež jsou stejně tak dějinami trvání jako dějinami změny.

Důvod, proč lze najednou kritizovat potlačování "přirozeného" ženského prvku ve společnosti i reprodukci genderových schémat výchovou a vzděláním, je prostě ten, že pokaždé se zaměřujeme na jiný aspekt problému. Dávat holčičkám panenky totiž zpravidla neznamená jen to, že se po holčice chce, aby v budoucnu nosila a porodila dítě. Chce se tím často po ní právě i to, aby prala, vařila atd. atp. Kritika potlačování ženského prvku pak zase míří na to, že dotyčná kulturní schémata prokazatelně upřednostňují určité vlastnosti a způsoby chování, aniž by k tomu vždy existoval opravdu dobrý důvod -- např. aniž by se prokázalo, že je to opravdu "přirozené", jak tvrdí mnozí zastánci oněch schémat. Slovo "přirozené" pro ně prostě znamená "nezměnitelné" -- jenže co všechno se do té škatulky spolu s tím minimem opravdu nezměnitelného vejde? Přirozená může být stejně tak dobře spousta jiných věcí.

Každý, kdo ztotožňuje tradiční s přirozeným, opomíjí jednu věc: každá tradice se původně zrodila jako změna -- má své zakladatele, své kodexy, svoji paměť. Není pak změna samotná něco přirozeného? "Přirozenost" je soubor natolik neurčitých a spoustu forem své realizace umožňujících předpokladů, že jediný možný způsob, jak se této přirozenosti opravdu přibližovat, je uznat a umět využívat různé kulturní vzorce. Prohlášení jednoho vzorce za jediný správný pak není cestou k přirozenosti, ale právě naopak od ní -- uzavírá nám totiž spoustu jiných možností, které jsou nám přirozeně dány.