Dne 25. ledna 2006 ve svém vystoupení na summitu států -- členů Evroasijského ekonomického společenství (EAES) navrhl Vladimir Putin vytvořit globální infrastrukturu regionálních center pro poskytování služeb jaderněpalivovému cyklu. Podstata tohoto návrhu tkví v boji s nevyhnutelnou "energetickou chudobou".

Ve světě všeobecně sílí tendence přehodnocování palivo-energetických bilancí ve prospěch zvyšování podílu jaderného odvětví. Rozvoj jaderné energetiky je úzce spjat s problémem kontroly šíření jaderných technologií, přičemž právě úplný palivo-jaderný cyklus, jenž v sobě zahrnuje obohacování uranu, se může stát základem vytvoření jaderných zbraní. Proto je hlavním cílem iniciativy Vladimira Putina zajištění bezpečnosti v globálním kontextu.

Existence center podobného typu by umožnila odstranit z programu jednání řadu sporných otázek, například, problém rozvoje jaderné energetiky v Íránu, jelikož pod kontrolou MAAE by mohl Teherán disponovat službami spojenými s obohacováním uranu a zpracováním vyhořelého jaderného paliva, aniž by měl přístup k technologiím.

Vladimir Putin zdůraznil, že služby těchto center se mají poskytovat dle "nediskriminační" zásady, což znamená, že jakákoliv země, která nemá technologii, avšak chce rozvíjet nejlevnější energetiku, bude moci využít tohoto návrhu. Současně hlava ruského státu sdělila, že Rusko je připraveno jedno z takových center umístit na svém území.

Šéf Rosatomu (Federální agentury pro jadernou energii) Sergej Kirijenko uvedl, že pro tento účel je již vytipován vhodný průmyslový areál. Rusko je jedním z lídrů na světovém trhu jaderné energetiky, jako jediná země na světě má atomovou flotilu ledoborců, průmyslový energetický reaktor na rychlých neutronech a realizuje projekt výstavby plovoucí jaderné elektrárny. Avšak pro vůdčí roli v energetice je ještě třeba mít přesně formulovanou státní politiku, zaměřenou na rozvoj tohoto průmyslového komplexu, zdroje a kádry. Jenom při souběhu všech těchto faktorů si může Rusko nárokovat úlohu "prvního houslisty" v oblasti energetiky.

JEDINÁ ALTERNATIVA

V roce 1954 byla v ruském Obninsku spuštěna první jaderná elektrárna na světě s kapacitou 5 megawattů. Vzápětí se jaderná energetika stala jedním z nejrychleji rostoucích průmyslových odvětví nejen v SSSR, ale na celém světě. Začátkem 80. let minulého století existovalo ve světě již kolem 300 JE, jejichž souhrnná kapacita činila 2 miliony megawattů (200 gigawattů). Dodatečný impuls k rozvoji "mírového" atomu přišel v říjnu 1973, během arabsko-izraelské války Soudného dne, když 11 států Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií zavedly ropné embargo proti západním zemím.

Mnohakilometrové fronty u čerpacích stanic a strmý vzestup cen ropy způsobily zrychlení tempa rozvoje jaderné energetiky. Avšak havárie na americké JE Three Mile Island v roce 1979 zbrzdila vítězné tažení "mírového atomu". A když v roce 1986 přišla katastrofa na ukrajinské Černobylské JE, negativní vztah k výstavbě JE se jen prohloubil.

V energetice došlo k pauze, která dostala název "plynová". Předpokládalo se, že zvýšená spotřeba plynu v průmyslu poskytne vědcům možnost vypracovat nové, bezpečnější technologie JE. A obecná formule podle slov bývalého šéfa Rosatomu (Ruská agentura pro jadernou energii) Alexandra Rumjanceva zněla takto: "od jaderné energie přes plynovou pauzu -- zase k jaderné energetice".

Když byla na západní Sibiři objevena nová obrovská ložiska plynu, vypadalo to, že "plynová pauza" bude velmi dlouhá, takřka nekonečná. Avšak prudký růst spotřeby energie a následné zvýšení cen uhlovodíkových surovin -- ropy a plynu -- přinutily vrátit se k jaderné energii jako alternativnímu zdroji pokroku. Navíc, dodavatelem uhlovodíků se ukázaly být převážně státy s nestabilními režimy.

Svou roli ve změně celkové nálady sehrálo i přijetí Kjótského protokolu, omezujícího objem emisí oxidu uhličitého do ovzduší. Nehledě na skutečnost, že otázky skladování jaderného odpadu zůstávají dosud nevyřešeny, zdá se být jaderná energetika na počátku 21. století jedinou pro průmysl dostupnou alternativou ropy a plynu. "Energetická Popelka" zahájila přípravu na svůj ples...

ZPÁTKY K ATOMU

V roce 2005 fungovaly v 30 zemích světa 443 jaderné elektrárny (JE) a další 24 byly ve stadiu výstavby. Z toho v USA byly 104 bloky, v Rusku 31, ve Francii 59 a v Japonsku 55. Jaderné elektrárny vyráběly celkem 16% elektrické energie -- 367,2 GW, přičemž ve Francii činí podíl jaderné energie 75% z celkové energetické bilance, V USA 20% a v Rusku 16%. Přitom v evropské části Ruska činí podíl JE na výrobě elektrické energie 29,3%, JE v tomto regionu zajišťují řádově 50% růstu poptávky po elektrické energii.

Rok 2005 se stal přelomovým co se týče jaderné energetiky. Koncem dubna vyhlásil prezident USA George W. Bush nutnost revize energetické strategie USA a označil jako základní perspektivy jadernou a vodíkovou energetiku. Předpokládá se, že v USA budou JE do r. 2020 vyrábět 30- 35% veškeré elektrické energie.

Pravda, G. W. Bush musel ve svém projevu zmínit i to, že v USA nebyl od r. 1984 uveden do provozu ani jeden blok JE a Japoncům nedávno prodaná společnost Westinghouse neměla zakázky na výstavbu JE již po více než 30 let.

Velká Británie, kde by do r. 2010 mělo dosloužit 6 ze 12 jaderných reaktorů, vyhlásila vývoj nového programu rozvoje JE. Londýn, zneklidněný vyčerpáním uhlovodíkových zdrojů Severního moře, spatřuje v jaderné energetice jednu ze základních cest řešení potenciální energetické krize.

Nejvýznamnější perspektivy se však před jadernou energetikou otevírají v Asii. Indie, která má pět JE s 15 energetickými bloky, vyhlásila svůj záměr ztrojnásobit výrobní kapacity reaktorů během nejbližších 8 let. Čína se chystá do r. 2015 uvést do provozu nejméně 32 nové bloky. Írán je připraven vybudovat do r. 2020 20 bloků po 1000 MW. Přání rozvíjet jadernou energetiku vyhlašuje Japonsko, Jižní Korea, Vietnam a Indonésie.

JADERNÉ VÝCHODISKO Z PLYNOVÉ SLEPÉ ULIČKY?

Během dlouhého období nebyla pro Rusko nutnost výstavby JE příliš akutním problémem. Ovšem do doby, nežli se "plynová pauza" ukázala být "plynovou pastí". Jak se uvádí ve Strategii rozvoje jaderné energetiky Ruska v první polovině 21. století v roce 2000, kterou vypracovalo Ministerstvo jaderné energetiky, "přesáhl podíl plynu v palivoenergetické bilanci země rámec přípustné úrovně energetické bezpečnosti. Při celkovém podílu plynové komponenty v elektroenergetice kolem 65 % dosahuje tento podíl v Evropské části Ruska 73 % i více".

Pro ruskou jadernou energetiku se rok 2005 stal svého druhu mezníkem, jenž znamenal přechod od strategie přežití ke strategii urychleného rozvoje. Za prvé, v listopadu byl spuštěn 3. blok Kalininské JE, jenž byl poprvé dostavěn s nízkou úrovní připravenosti -- dříve zakonzervovanou 35tiprocentní připraveností.

Za druhé, vůbec poprvé v soudobých postpřestavbových dějinách provedli ruští jaderní odborníci fyzický start JE v zahraničí -- byl to 1. blok Tianwanské elektrárny v Číně.

V březnu se ve Státní dumě konalo parlamentní slyšení na téma Zákonodárná podpora inovačního rozvoje jaderného průmyslu.

Symbolickým gestem pozornosti státu vůči jadernému odvětví se stalo zavedení profesního svátku -- výnosem prezidenta Vladimira Putina se 28. září, počínaje rokem 2005, slaví jako Den pracovníků jaderného průmyslu.

Koncem roku 2005 stavéli ruští jaderní odborníci celkem 8 bloků, z nichž 5 je v zahraničí. V loňském roce vyrobily jaderné elektrárny 149,4 miliard. kilowatthodin, čímž překročily ukazatele roku 2004 o téměř 5 miliard kilowatthodin. Mimochodem, v souladu s Energetickou strategií se kapacita ruských JE do roku 2020 má přiblížit k výkonu 350 miliard kilowatthodin.

Koncem roku 2005 došlo k novému posunu -- šéfem Rosatomu byl místo velmi váženého, avšak v kremelských komnatách nedostatečně vlivného akademika RAV Alexandra Rumjanceva jmenován "politický borec" -- zplnomocněný zástupce prezidenta RF pro Povolžský federální okruh Sergej Kirijenko. Toto jmenování nebylo náhodné. Jak přiznal sám Kirijenko, na možný nástup do nové funkce ho upozornili již před rokem a poskytli mu včas možnost seznámit se se specifikou odvětví.

Názory expertů ohledně jmenování protikrizového managera Kirijenka šéfem "ruského atomu", se rozdělily. Část z nich se domnívá, že člověk z okruhu prezidenta Putina, mající velké lobbistické možnosti, pomůže realizaci nové strategie rozvoje odvětví. Jiní jsou však přesvědčeni, že "člověk zvenčí" nedokáže hluboce proniknout do podstaty problémů odvětví, a proto se nedají očekávat vážné změny. Sám Kirijenko tvrdí, že je připraven pracovat a chystá se řešit závažné úkoly od zabezpečení předstihu růstu generujících kapacit, jenž má zajistit plnění úkolu zdvojnásobení HDP, až po obrození technologického komplexu, který existoval v systému všemohoucího Ministerstva středního strojírenství SSSR. Právě toto ministerstvo mělo svého času pod křídlem realizaci sovětského jaderného projektu.

MEGATUNY PROMĚNIT V MEGAWATTY

Vyřešení všech těchto úkolů vyžaduje velké úsilí a odpovědnost. Ruský atom zůstává nadále jedním z nejperspektivnějších průmyslových odvětví. K tomu, aby bylo možno tento potenciál realizovat, je nutno překonat stagnaci i negativní postoj veřejnosti, nahromaděný za 20 let po černobylské havárii, a spustit realizaci strategických projektů.

V druhé polovině 80. let 20. st. stáhla odvětví dolů postčernobylská radiofobie. Během postpřestavbových 90. let ztratil jaderný průmysl a věda značnou část kádrů. Mnozí vědečtí pracovníci a kvalifikovaní dělníci odešli do ostatních sektorů ekonomiky, začali podnikat nebo prostě emigrovali. Důsledkem rozpadu Sovětského svazu bylo, že řada strojírenských výrobců se objevila v jiných státech, hlavně na Ukrajině. Kromě toho se snížila úroveň náročnosti vůči výrobcům a absence objednávek se negativně promítla do úrovně kvalifikace vykonavatelů.

Projevil se i nedostatek jasné politiky tehdejšího Kremlu vzhledem k atomu jako celku -- jak mírovému, tak válečnému. Bývalý šéf ministerstva jaderného průmyslu akademik Ruské akademie věd Viktor Michajlov vzpomíná, jak se ho Boris Jelcin jednou neočekávaně zeptal, není-li možno celý jaderný komplex prodat a kolik by se za něj mohlo dostat.

Jestliže jsme si vzpomněli na úlohu osobnosti v dějinách, musíme uznat Michajlovovy zásluhy: za to, že ruský jaderný průmysl v postpřestavbovém období přežil, vděčí právě jemu. Za 6 let, kdy byl ministrem, vývoz odvětví vzrostl více než třikrát - ze 700 mil. USD na 2,2 mld. Značnou část tohoto exportu představovaly a dosud představují služby v rámci programu, který obdržel název Megatuny na megawatty neboli VOU-NOU (vysoce obohacený uran -- nízkoobohacený uran)

V rámci VOU-NOU dochází k přepracování vysoce obohaceného uranu z jaderných bojových hlavic, v němž se koncentrace štěpného izotopu uranu-235 blíží k 90%, na nízkoobohacené palivo o koncentraci uranu-235, která nepřekračuje 3-5%.

Kontrakt je vypočten na 20 let, jeho cena činí 20 mld. USD. V rámci kontraktu bude přepracováno 500 tun zbrojního uranu. Přitom nízkoobohacený uran, získaný podle programu VOU-NOU, zajišťuje více než 10% elektrické energie USA.

Na naléhání V. Michajlova byla započata výstavba Tianwanské a Busherské JE a také JE Kudankulam v Indii. Tianwanská jaderná elektrárna je budována na úvěr, za podmínek pro Peking velice výhodných, které se zdají být pro ruskou ekonomiku nevýhodnými. Právě tyto zahraniční zakázky na výstavbu JE však umožnily zachovat základní personál ruského atomového odvětví a poskytnout podnikům práci. Pouze na výstavbě JE v Busheru se uplatnilo řádově 300 ruských podniků.

Stejně však jedním z hlavních problémů ruského jaderného odvětví zůstává kádrový problém. Vedení podniků musí často řešit situaci, kdy nemají k plnění objednávek dostatek kvalifikované pracovní síly. Tento problém je tím aktuálnější, že JE ruské výroby jsou stále kusovým zbožím, přičemž každá z nich, mimochodem stejně jako ruské družice, je unikátní.

Tato zvláštnost ruského jaderného průmyslu představuje zvláštní výhodu, zejména v těch případech, kdy se musí rozhodovat pro nestandardní inženýrská řešení. Například při výstavbě JE v íránském Busheru bylo třeba reaktor ruské výroby "vtěsnat" do stěn budov, které dříve postavil německý Siemens. Později museli ruští odborníci vyřešit problém integrace německého zařízení do ruského projektu.

Alexandr Rumjancev, jenž komentoval spuštění třetího bloku Kalininské JE v roce 2005, řekl, že v něm bylo realizováno přes 500 inovačních řešení, počínaje palivovými tvely nového typu a konče automatickým systémem řízení JE.

Avšak jedinečnost inženýrských řešení JE ruské výroby na pozadí nedostatku kádrů se může stát nevýhodou v případě, dojde-li k výstavbě značného počtu takových specifických bloků současně, navíc v různých zemích. Situaci s kádry pro jaderný průmysl ovlivnily i priority abiturientů vysokých škol v posledních letech, kdy se zájem o přírodní vědy a inženýrské profese prudce snížil a o takové odbornosti, jako je ekonomika, management a právo, naopak vzrostl.

Před několika lety se ruští jaderní odborníci začali tomuto problému vážně věnovat. Výrobce jaderného paliva, korporace TVEL, poskytuje nejlepším studentům Moskevské inženýrsko-fyzikální fakulty, kteří studují obory, o něž má korporace prioritní zájem, stipendia v rozsahu 6 -- 10 minimálních platů. Řada podniků společnosti Rosatom podporuje projekt Dětská jaderná akademie. V rámci činnosti akademie se žáci z různých měst Ruska a zemí SNS setkávají s experty v oblasti jaderné energetiky a účastní se konkurzů spojených s jadernou tematikou. V roce 2005 se například vítězem konkurzu v různých nominacích staly práce na téma: Příčiny zbrzdění uvedení do života jaderné energetiky, Jaderná energetika a společnost - Humanitární problémy civilizace, Cesty vytvoření univerzálního systému řízení a ochrany pro jaderné energetické reaktory a jiné.

KDY DOJDE URAN?

Dalším problémem, který musí řešit ruští jaderní odborníci, je palivo. Moderní jaderná energetika Ruska potřebuje ročně 3 tisíce tun přírodního uranu a započte-li se vývoz paliva - 10 tisíc tun. Přibližně polovina využívaného uranu se prozatím čerpá ze zásob, které zbyly z dob SSSR. Do roku 2010 se spotřeba může zvýšit až na 13 tisíc tun a do roku 2020 -- na 16-18 tisíc tun.

Po rozpadu SSSR zůstala hlavní ložiska uranu za hranicemi Ruska - v Kazachstánu, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu. Podle údajů MAAE mají v Rusku existující ložiska uranu při ceně těžby dle spotových cen pod 80 USD za 1 kg potenciál okolo 240 tisíc tun.

Tato prozkoumaná naleziště, spolu se skladovými zásobami, mohou vystačit na 80-90 let provozu JE Ruska při jejich celkové dnešní kapacitě 20 gigawattů. Podle názoru akademika Rumjanceva nelze údaje MAAE považovat za konečné, jelikož rozsáhlá území v místech možného výskytu uranu nebyla doposud prozkoumána. A investování do průzkumů může zajistit přírůstek zásob této suroviny. Na druhé straně může tento přírůstek sotva radikálně vyřešit problém nedostatku uranu ruského původu dokonce pro vlastní rozvoj ruského jaderného komplexu.

Korporace TVEL se aktivně zabývá řešením daného problému. Nyní jsou ve stadiu zkušebně průmyslového provozu dva nové podniky pro těžbu uranu -- akciová společnost uzavřeného typu DALUR v Kurganské oblasti a akciová společnost otevřeného typu Chiagda v Buantovském okrese Burjatska. Tyto podniky se mají vbrzku spojit s Priargunským výrobním důlně-chemickým sdružením, které nyní těží převážnou část ruského uranu.

Kromě toho má Rusko zájem na vytěžení nalezišť uranu na území sousedních členských států SNS. Podle údajů MAAE se v Kazachstánu nachází téměř 1 milion tun uranu, což je 20% světových zásob. Z iniciativy prezidentů Vladimira Putina a Nursultana Nazarbajeva byl založen společný kazachstánsko-rusko-kyrgyzský podnik Zarečnoje, v němž mají ruský Techsnabexport a kazašský Kazatomprom po 49% akcií. Dá se předpokládat, že těžba uranu dosáhne 500 tun ročně, a v roce 2010 po dosažení projektové kapacity -- 1 tisíc tun.

Na mimořádném summitu Euroasijského ekonomického společenství, který se konal v Sankt Petěrburgu, byl po jednání Vladimira Putina s uz beckým prezidentem Islamem Karimovem podepsán protokol mezi Techsnabexportem a Navoijským důlně-hutnickým kombinátem o společném průzkumu a těžbě uranu.

Zvláštní zájem pro Rosatom představuje Ukrajina, kde se kromě uranových nalezišť vyskytuje také zirkonium -- hlavní konstrukční látka pro výrobu prvků JE vylučujících teplo.

Záruka nepřerušovaných dodávek uranu je pro ruské jaderné odvětví důležitá nejen z hlediska zabezpečení vnitřní spotřeby, ale i z hlediska rozšíření jeho účasti na světovém trhu s jaderným palivem. K dnešnímu dni kontroluje TVEL asi 17 % tohoto trhu a dodává palivo pro reaktory ve 13 zemích světa. Před nedávnem byly hlavními odběrateli tohoto paliva země, kde pracují JE postavené ještě Sovětským svazem. Avšak TVEL se snaží zakotvit na jiných trzích a již nabízí nové palivo, které je uzpůsobeno pro reaktory západního typu (v ruských reaktorech se využívají šestihranné palivové kazety a v západních čtyřhranné). Jeden ze závodů TVEL v kooperaci s francouzsko-německým koncernem Framatome ANP (a předtím se Siemensem) již od poloviny 90. let vyrábí kazety ze západním designem, které se používají v reaktorech v Německu, Holandsku, Švédsku a Švýcarsku. Proto jsou bezporuchové dodávky uranu zárukou energetické bezpečnosti nejen Ruska, ale i jiných zemí.

Mimochodem, nové technologie přípravy paliva umožňují snížit nynější napětí vyvolané potenciálním nedostatkem uranu na trhu. Jde o to, že nové druhy paliva jsou dimenzovány na mnohem delší dobu použití (5-6 let místo minulých 3-4 let), a tudíž vyžadují menší množství uranu.

Takové prodloužení doby použití paliva nepochybně snižuje celkovou poptávku po tvelech, jelikož umožňuje provádět výměnu paliva v reaktorech 1,5x méně často. "Možné snížení objemu dodávek paliva na jednu JE, které tímto vznikne, bude dostatečně kompenzováno zvýšením počtu objednávek zdokonaleného paliva", přesvědčuje viceprezident TVELa Anton Badenkov.

URYCHLENÍ RYCHLÝCH NEUTRONŮ

Jednou ze strategických cest řešení problému zajištění paliva pro jadernou energetiku na delší dobu je přechod k rychlým reaktorům, v nichž lze využít v přírodě značně rozšířený izotop uranu-238. Dnešní epelné reaktory využívají především izotop uran-235, jehož obsah v přírodním uranu tvoří 0,712 %.

Přechod na rychlé reaktory (reaktory s rychlými neutrony typu BN) umožní prodloužit využívání uranu v energetice nejméně stokrát. Kromě toho lze v rychlých reaktorech zužitkovat zbrojní plutonium, čímž se vyřeší problém jeho skladování.

Ve světě bylo na vývoj reaktoru tohoto typu vynaloženo více než 10 mld. USD, ale ani jeden rychlý reaktor se nestal fungujícím průmyslovým objektem. V Japonsku byl rychlý reaktor v provozu jeden rok, francouzský Fénix a posléze i Superfénix bylo třeba zastavit.

Rusko má k dnešnímu dni jako jediné fungující průmyslový rychlý reaktor -- BN-600 (Belojarská JE na Uralu), který byl uveden do provozu v r. 1980. Kromě toho mají ruští jaderní odborníci další zdařilý příklad práce rychlého reaktoru, který zůstal po Sovětském svazu - v r. 1972 bylo v kazašském městě Ševčenko (dnes Aktau) uvedeno do provozu zařízení BN-350, které bylo v provozu cca 30 let.

Právě rychlým reaktorům bude nyní věnována největší pozornost. V r. 2010 končí životnost BN-600. Dalším krokem v rozvoji tohoto směru je reaktor BN-800. S jeho výstavbou bylo započato opět na Belojarské JE v r. 1984, ale v 90. letech byla výstavba pro nedostatek prostředků zmražena. Práce na tomto reaktoru jsou provedeny na úrovni 10-12%. Dnes je pro realizaci tohoto projektu zapotřebí 46 mld. rublů v současných cenách (řádově 1,6 mld. USD). V r. 2006 se z federálního rozpočtu předpokládá vyčlenit na dostavbu reaktoru pouhou 1 mld. rublů. Za tohoto tempa bude BN-600 uveden do provozu nejdříve v r. 2040, zatím co ruští jaderní odborníci již plánují perspektivní rozměrný průmyslový reaktor BN-1800.

Nový šéf Rosatomu (Ruská agentura pro jadernou energii) Sergej Kirijenko, když navštívil Belojarskou JE, prohlásil, že tempo uvádění BN-800 do provozu musí být urychleno: "Musíme nejpozději v r. 2025 dosáhnout dokončení výstavby a spuštění velkého rychlého komerčního reaktoru (s BN-1800 -- pozn. redakce), aby bylo možno na něm plnit úkoly, spojené v první řadě s prvky uzavřeného palivového cyklu".

GAZPROM: NA CESTĚ K MULTIENERGETICKÉ SPOLEČNOSTI

Nejzávažnějším problémem ruských jaderných odborníků v dané etapě zůstává zdroj financování programu urychleného rozvoje. V rozpočtu se na to s dodatečnými zdroji nepočítá. Otázka, zda je Rosatom schopen rozvíjet se za využití vnitřních zdrojů, zůstává předmětem ostrého sporu ruských jaderných odborníků s poslanci federálního shromáždění.

V dnešní době jsou tarify za elektrickou energii, kterou dodávají ruské jaderné elektrárny, téměř o 25% nižší než tarify za elektřinu, vyráběnou ve vodních nebo tepelných elektrárnách. Pro vnitřní rozvoj jsou tyto prostředky nedostatečné. Podle slov vedoucího departmentu jaderné energetiky Rosatomu Valerije Račkova "deficit investic do odvětví v r. 2004 činil 5 miliard rublů a v r. 2005 dosahuje 15 miliard rublů". Dnes má ruská jaderná energetika čtyři nedobudované zakonzervované jaderné bloky, do jejichž výstavby již byly vloženy 2 mld. USD. K jejich dostavbě je zapotřebí 1,3 mld. USD.

Na atomovém trhu se však již objevil nový mocný hráč -- Gazprom, který v pravém smyslu slova před očima provádí přechod od čistě plynárenské společnosti ke společnosti multienergetické a do jehož sféry zájmů spadá kromě plynu jak ropa, tak i jaderná energetika. Přitom politika Gazpromu spočívá v koordinaci zájmů skupiny z různých odvětví energetiky a ve vytváření kumulativního efektu.

V říjnu 2004 získal Gazprombank 54% akcií generálního dodavatele při výstavbě atomových objektů v zahraničí -- společnosti Atomstrojexport, která byla před půl druhým rokem zprivatizována holdingem OMZ. Většinovým majitelem holdingu byl donedávna nynější ministr ekonomiky Gruzie Kacha Bendukidze.

Během doslova půl druhého roku (od jara 2003 do podzimu 2004) došlo k řadě událostí, nepříjemných pro ruské jaderné odborníky. Začala se zdržovat výstavba JE v Busheru, kromě toho Atomstrojexport prohrál tendr na výstavbu JE ve Finsku (kontrakt obdrželo konsorcium společností Framatome (Francie) a Siemens (Německo).

Prohra ve Finsku byla pro ruské atomové odborníky tím trapnější, že jedna ze dvou v zemi fungujících JE byla postavena ještě Sovětským svazem a Finové na její fungování žádné stížnosti neměli. Příčin prohry tendru (nebereme-li v úvahu zuřivé lobbování projektu ze strany Francouzů i Němců) bylo několik, ale za základní experti považují za prvé výměnu vedení Atomstrojexportu poté, co společnost koupil Kacha Bendukidze, a neexistenci potřebných státních záruk, a za druhé to, že v Rusku neexistoval blok, který by mohl konkurovat s francouzským. Konsorcium Framatome ANP a Siemens přišlo na tendr s blokem o výkonu 1,6 tis. MW, zatím co se ruští jaderní odborníci představili s blokem o výkonu 1 tis. MW.

Prohra ve Finsku zaměřila pozornost na nezbytnost vyvíjet urychleným tempem výkonnější ruské JE. Všech pět bloků, které Rusko nyní buduje v zahraničí (v Číně, Indii a Íránu), jsou bloky o výkonu 1000 MW. Předpokládá se, že "ruská odpověď Francouzům" -- blok o výkonu 1500 MW -- bude hotov v r. 2007.

Přičemž stavět tyto bloky jž bude stát.

V roce 2005 odkoupil Gazprombank od Kachy Bendukidzeho rovněž holding OMZ, v jehož majetku byl podnik Ižorské závody -- v Rusku jediný výrobce úplného cyklu zařízení pro jaderné reaktory. Holdingu OMZ patří rovněž tři závody v Česku, mezi nimž je i Škoda-Jaderné strojírenství.

Jednou z nejdiskutovanějších myšlenek je idea "náhrady plynu": jestliže se podaří uspokojit vnitroruskou poptávku po energii generujícími kapacitami nových vodních a jaderných elektráren, pak by bylo možno uvolněné objemy plynu s daleko větším finančním efektem realizovat na zahraničních trzích. Jedna JE uvolní z tepelné energetiky 2,5 mld. m3 plynu ročně. Vezmeme-li na zřetel, že životnost elektrárny je řádově 40 let, pak jedna JE umožní uvolnit cca 100 mld. m3 plynu, který se na zahraničním trhu nyní prodává 3 -- 7 násobně dráž než na vnitřním.

Kromě toho je cena jaderného paliva na vnitřním ruském trhu třikrát nižší, než je světová cena. Při zvyšování domácích cen paliva vzroste cena elektrické energie, získávané z tepelných elektráren, čtyřikrát, zatím co u JE to bude 1,5 krát.

Důležité je rovněž konstatovat, že zatím co jsou pro tepelné elektrárny výdaje na investiční výstavbu, palivo a provozní náklady v poměru 20:70:10%, pak pro jaderné elektrárny činí tento poměr 70:20:10%.

Proto jsou pro Gazprom zdroje, vložené do atomové energetiky, nejen diversifikací investic, nýbrž i perspektivou zajištění stabilního rozvoje jeho základního byznysu -- těžby plynu a obchodování s ním.

PLOVOUCÍ JE -- NADĚJE JADERNÝCH ODBORNÍKŮ A OBAVY ZELENÝCH

Využití jaderné energetiky umožní vyřešit další závažný problém -- rozvoj severních regionů země. Přitom mají ruští jaderní odborníci vlastní unikátní zkušenosti z provozu elektráren v složitých klimatických podmínkách. Nejsevernější ruská JE je umístěna na Čukotce a již přibližně 30 let zásobuje elektrickou energií město Bilibino s cca desetitisícovým obyvatelstvem.

K zajištění elektrické energie pro regiony na Severu a Dálném východě předložili jaderní odborníci projekt "plovoucí JE", která bude postavena na základě reaktorového bloku, používaného v jaderných ponorkách a na jaderných ledoborcích. Takováto JE se nemůže samostatně přemisťovat, je odvlečena k nějakému přístavu a tam funguje po projektovanou dobu. Přitom není reaktor třeba znovu plnit palivem po několik let. Palivo tohoto druhu nyní vyrábí TVEL pro jaderné ledoborce, které nemají ve světě obdoby.

V Rusku je již vypracován projekt "plovoucí JE" o výkonu 77 MW. "Plovoucí JE" je nákladní člun o délce více než 130 m a výtlaku 21 tis. t a je vysoká asi jako desetipodlažní budova. Výstavba elektrárny bude prováděna v městě Severodvinsk v Archangelské oblasti. Pro nedostatek finančních zdrojů (takováto JE stojí více než 200 mil. USD) ruští jaderní odborníci zásadně souhlasili s účastí Číny na projektu, která navrhla vázaný úvěr ve výši až 85 mil. USD za velmi výhodných podmínek. Předpokládá se, že trup lodi bude postaven v Číně a vlastní reaktor i veškerá "nádivka" elektrárny budou ruské. Zájem o "plovoucí JE" již projevila Jižní Korea.

Ruští jaderní odborníci jsou přesvědčeni, že tento projekt má i dobré vývozní perspektivy jakožto zařízení pro úpravu slané vody na sladkou do regionů jihovýchodní Asie, Afriky atd. Podle odhadu MAAE bude objem trhu demineralizačních služeb do r. 2015 řádově 12 mld. USD. Výkon demineralizačního zařízení ruské "plovoucí JE" je 240 tis. m3 mořské vody denně.

Kromě finančních obtíží musí ruští jaderní odborníci při realizaci projektu "plovoucí JE" překonávat i odpor ekologů, kteří jsou nejvíce znepokojeni možným rozmístěním takovýchto elektráren v regionech s nebezpečím vzniku tsunami -- na Kamčatce, Dálném východě a v jihovýchodní Asii. Kromě toho se "plovoucí JE" mohou stát objektem zvýšené pozornosti teroristů, které přiláká možnost jaderného teroristického útoku nebo rozkrádání paliva.

V Rosatomu tato prohlášení ekologů nazývají "lží a klamem" a ujišťují, že konečné rozhodnutí o umístění "plovoucí JE" bude přijato až po pečlivé analýze předpokládaného umístění JE s ohledem na přírodní faktory v regionu. Obavy ohledně teroristického útoku na "plovoucí JE" jsou podle názoru vedoucího správy jaderné a radiační bezpečnosti Rosatomu A. Agapova prostě nesmyslné: "I kdybychom připustili, že se nějaké teroristické organizace budou chtít prodrat na podobnou jadernou elektrárnu, pak maximum, co mohou učinit, je poškodit fyzikální bariéru ochrany. Až k samotné plovoucí JE se nikdy nedostanou."

Je charakteristické, že do seznamu stížností ekologů na "plovoucí JE" nespadá nebezpečí radioaktivní kontaminace nebo havárie samotného reaktoru. Jde o to, že po katastrofě v Černobylu byly do zajištění bezpečnosti ruských reaktorů vloženy obrovské prostředky a technologickou i finanční pomoc poskytovaly i další státy. K dnešnímu dni patří Rusko, společně s Německem a Japonskem, mezi tři státy, které mají nejvyšší úroveň bezpečnosti JE na světě.

MINISTERSTVO STŘEDNÍHO STROJÍRENSTVÍ: RENESANCE "MÍROVÉHO ATOMU"?

Kromě úsilí, směřujícího k vlastnímu rozvoji jaderného průmyslu, projevuje Rusko zájem a účastní se realizace mezinárodních projektů.

Jejich spektrum je dostatečně široké. Kupříkladu, úspěšně se rozvíjí rusko-americký Program převádění výzkumných reaktorů na palivo se sníženým obohacením (Reduced Enrichment for Research and Test Reactors, RETR), jehož cílem je snížení teroristické hrozby. RETR financuje americká strana a realizací se zabývá TVEL. V rámci tohoto programu TVEL již vyvezl k přepracování do Ruska více než 120 kg vysoce obohaceného paliva z reaktorů v Srbsku a Černé Hoře, Rumunsku, Bulharsku, Libanonu, Uzbekistánu a Lotyšsku. Na podzim roku 2005 bylo úspěšně vyměněno palivo ve výzkumném reaktoru Vrabec, který pracuje na Technické univerzitě v Praze. Palivo s 36tiprocentním obohacením uranu bylo nahrazeno 19,7 procentním.

Dalším globálním programem, jehož se účastní ruští jaderní odborníci, je projektování a výstavba termojaderného reaktoru ITER, který bude postaven ve Francii. Centrum zpracování výzkumných údajů ITER bude dislokováno v Japonsku. Účastníky projektu propojí unikátní vysokorychlostní úsek internetu, jehož rozsah do roku 2013 bude činit 1 terrabit za sekundu. Ještě jeden mezinárodní projekt, jehož iniciátorem je Rusko, byl vyhlášen během inaugurace prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva začátkem ledna 2206. Jde o obnovení kooperačních vazeb podniků bývalého Ministerstva středního strojírenství SSSR. Hlavní výrobní a vědecké kapacity ministerstva jsou soustředěny v Rusku, ale naleziště uranu se nacházejí v Kazachstánu, zatím co na Ukrajině, v jejích východních částech, leží tradiční velkokapacitní hutnické a strojírenské podniky, jako např. Charkovský závod Turboatom -- výrobce turbin pro jaderné reaktory.

Podniky, které se po rozpadu Sovětského svazu ocitly v různých zemích, ačkoliv ještě nedávno byly součástí jednotného výrobního cyklu, lze teoreticky propojit znovu za nových podmínek, jelikož nyní se může jednat pouze o mezinárodní projekty.

V zásadě je Rusko schopno samo zvládnout výrobu unikátních turbin, kupovat uran od jiných zemí a podobně. Ale z hlediska efektivnosti je pro Rusko, Ukrajinu a Kazachstán výhodnější nalézt společný jazyk a pochopení a začít rozvíjet společné projekty v jaderné energetice a pracovat na trzích třetích zemí. Taková spolupráce je o to aktuálnější, že "jaderný věk" v energetice bude určitě trvat déle, než trvala nadvláda plynu.

Psáno pro únorovou revue Rusko v globální politice