Už na počátku devadesátých let se o transformační scénáře východoevropských zemí zajímali zahraniční ekonomové, kteří byli podstatně skeptičtější k nejrůznějším skokovým scénářům transformace postkomunistických ekonomik než ekonomové Mezinárodního měnového fondu. Patřil k nim Andy Schwartz, ekonom z prestižní americké university v Berkley, Kalifornie.

Andy Schwartz, který bohužel nedávno zemřel, chápal od začátku, že zvolený transformační scénář musí skončit vážným ekonomickým otřesem. Rozuměl fungování kapitálových trhů, ale zejména rozuměl tomu, co znamená výkon vlastnické funkce, a věděl, že ho nemůže nahradit ani rozhodování držitelů investičních kuponů, ani pseudovlastníků, kteří se dostali ke kontrole podniků přes úvěry.

Byl přesvědčen, že výsledkem takto uměle stvořených vlastnických práv nemůže být řádná péče o rozvoj podniků, ale "assets striping", vykrádání aktiv podniků, jak se tomuto jevu běžně říká v ekonomické literatuře a čemu se u nás začalo říkat "tunelování". Už v roce 1992 napsal studii "Tunel na konci světla", kde předpovídal důsledky Klausem zvolené strategie.

Patnáct let po startu liberalizace by se skutečně slušelo reflektovat minulost. Některé kroky byly odvážné a povedly se, třeba stanovení směnného kursu, jiné ne. Prezident Klaus nedávno svolal do Národního domu na Vinohradech seminář Centra pro ekonomiku a politiku, a tam pronesl silně útočnou obhajobu své politiky.

Staré čínské přísloví říká: "Máš problém? Najdi si nepřítele!" Václav Klaus ho ovládá mistrně. Použil osvědčenou figuru: nejprve si nepřítele vymyslí, pak ho bravurně potře.

V roce 1990 bylo všem zřejmé, že volná tržní ekonomika je nezbytností. Že by nepřáteli transformace byli osmašedesátníci a skupina vyvolených disidentů s Rolling Stones a Billem Gatesem, kteří hodlali stvořit osvícené ekonomické centrum, které bude s internetem v ruce a s populárními manažerskými brožurkami nás všechny moudře organizovat, není příspěvek do vážné diskuse, spíš kabaretní výstup.

Taková ambice tehdy přece neexistovala stejně jako internet, jenž tehdy byl znám pouze ve vědeckých komunitách a v armádě.

V chaotické době po zvratu existovala pochopitelně celá plejáda názorů. Vykrystalizovaly však jen dva ucelené koncepty: "globální" týmu okolo Klause, "adresný" ministra průmyslu Jana Vrby a ministra privatizace Tomáše Ježka. Klaus chtěl mít z kupónové privatizace centrální privatizační nástroj: 97 % akcií podniku na kupony, 3 % do restitučního fondu. Zaplať bůh, že mu to nevyšlo.

Tomáš Ježek prosadil možnost rozčlenění podniků na menší části a jejich privatizaci prostřednictvím projektů. Jan Vrba chtěl zachovat páteř českého průmyslu. Proto hledal pro velké podniky zahraniční investory. Říká-li prezident v rozhovoru pro Hospodářské noviny o adresně zprivatizované Škodě Mladá Boleslav, že "žádný jiný český podnik nebyl tak opečován, osvobozen od vší rzi za peníze daňových poplatníků", mate veřejnost.

Na rozdíl od naprosté většiny velkých podniků zprivatizovaných přes kupony, po nichž zůstaly stovky miliard dluhů, daňový poplatník nezaplatil za Škodovku ani korunu. Stát totiž prodal svůj podíl VW za 12 miliard korun, čímž pokryl náklady na oddlužení Škodovky před privatizací i na sanaci ekologických škod. Je vyloučeno, aby to prezident nevěděl.

Říká-li dále, že "kdo má iluze, že se takto mohlo postupovat se čtyřmi tisíci privatizovaných podniků, je buď člověk se zlým úmyslem, nebo naprostý hlupák", pak je třeba poznamenat, že to nikdy nikdo netvrdil. Vrba prosazoval adresnou privatizaci 33 velkých podniků, které tehdy vytvářely víc než 70 procent HDP.

Podniky, u nichž se mu to povedlo, jsou mimořádně úspěšné: např. Škoda VW, Barum Continental či Glavunion. Bohužel, vstup Mercedesu do výroby nákladních aut či Siemense do plzeňské Škodovky se mu už prosadit nepodařilo.

Po volbách v roce 1992 Klaus a jeho parta rozjednané smlouvy hodili pod stůl. Ministr Vrba ani neodmítal kupónovou privatizaci. Tvrdil pouze, že samotná změna vlastnictví podniky nezachrání, a tak kupónová privatizace měla být použita zejména u těch podniků, o něž v zahraničí nebude zájem. Věděl také, že pokud se "chytnou" velké podniky, ty malé budou mít odběratele.

Bez přehánění lze říci, že Vrba s Ježkem zachránili českou ekonomiku. Představa, že by se celé hospodářství ocitlo v kupónovém kolotoči, v němž aktiva podniků mizela do daňových rájů jak Krejčíř na Seychely, je doslova děsivá.

Proč s Vrbovou strategií strůjci transformace nesouhlasili? Odpověď je prostá: vstup zahraničních investorů byl politicky nepopulární. Klaus vsadil na domácí touhu po zbohatnutí, nejsilnější reálnou sílu každého převratu. Ať je tady "divoký Východ", jak říkal Dušan Tříska, vždyť je vlastně lhostejné, jak se majetková práva rozdají. Trh to časem srovná. Stačí, když vláda vycouvá z rozhodování, zavře oči a ucpe si nos.

"Vole, tady se rozdávají majetky na tisíc let", říkal prý tehdy místopředseda ODS Petr Čermák faráři Zdeňku Bártovi z Občanského hnutí v České národní radě.

To byla strategie Klausovy transformace. Politicky geniální, zvlášť když se "budování kapitalismu" prodávalo jako boj proti komunismu. Ekonomicky však šlo o debakl. Klausova privatizace nepřidělila pevně vlastnická práva. Tehdejší způsob zacházení s aktivy podniků, úvěry a finančními instrumenty by v USA v naprosté většině případů odměnili vězením.

Tým řídící transformaci zde založil podstatně jiný kapitalismus, než jaký dnes znají v USA. Léčit se budeme ještě dlouho.

Prezidentovi žádný rozumný člověk neupře, že má na společenské změně významný podíl. Stanovení směnného kurzu, prosazení liberalizačních opatření, rehabilitace významu politických stran či hladké rozdělení státu mu už zajistilo nesmazatelné místo v dějinách. Lze pochopit, proč se dosti zoufale brání proti realistickému zhodnocení devadesátých let. Pohled do zpětného zrcátka není příjemný. Ovšem po politické straně, jejímž je čestným předsedou, bychom měli takové hodnocení požadovat. Jakou máme jinak záruku, že se podobné věci nebudou opakovat?