U nás Strana zelených prochází permanentními kádrovými proměnami. Jejich aktuální zakončení má podobu předsednictví Martina Bursíka, bývalého ministra životního prostředí za KDU-ČSL. Zatím jediný volební úspěch této strany - nepočítáme-li její podíl na koalici Liberálně-sociální unie v 90. letech - představuje jeden nezávislý senátor. Ten se ovšem neproslavil zápalem pro environmentalismus, ale svou pravicovostí.

Přesto je zelená tématika přitažlivá. Žijeme v podmínkách globální komercionalizace strachu - tentokrát pod vlajkou ptačí chřipky - a zároveň v zemi, která se díky bezzubému ministerstvu životního prostředí mění na skládku zahraničního odpadu. V takové atmosféře je růst prestiže zelených přirozený. Problémem ale je, že v Česku daleko více než specializované programy zelených přitahují pozornost komplexnější programy větších stran. A tyto strany na růst zelených preferencí jistě zareagují tím, že před volbami rozmnoží své ekologické projekty. Takže více než samotná problematika životního prostředí může Straně zelených pomoci únava voličů ze čtyř hlavních parlamentních stran. Pak by Zelení mohli získat více protestních hlasů než hlasů nadšených enviromentalistů.

Nelze také zapomínat, že výzkumy volebních preferencí jsou nepřesné. Jestliže hlásí překročení hranice povinných pěti procent odevzdaných hlasů o šest desetin, pohybují se v rozmezí povolené chyby. Však také v polistopadovém Česku sociologové nikdy nedokázali předpovědět výsledek voleb - ten se od jimi vyzkoumaných preferencí a prognóz lišil o víc, než je povolená tolerance. Pak se snadno může ukázat, že i dobrá zpráva může být špatnou zprávou - když je nepravdivá. Zatáhnout do tohoto předvolebního podnikání novou agenturu není řešením. A tak nezbývá než počkat a hlasovat.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom