(6. října 2005)

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené paní senátorky a páni senátoři, milí hosté, dovolte, abych vás přivítal na dalším jednacím dnu 7. schůze Senátu.

Návrh senátního návrhu zákona senátora Martina Mejstříka a dalších, kterým se mění zákon 140/1961 Sb., - trestní zákon - ve znění pozdějších předpisů.

Senátor Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, mediální atmosféra i atmosféra v tomto sále, která se vytvořila kolem tohoto návrhu zákona na mě působí tak, jakoby zde byl jakýsi symbolický, bylo řečeno, požadavek doby - připojit se k tomuto, po mém názoru, nešťastnému způsobu, jak se vypořádat s komunismem. Proto mám potřebu říct několik slov k navrhované novele. Abych vysvětlil těm, kdo o to stojí, svůj postoj.

Budu hlasovat proti tomuto návrhu zákona jako člověk; a právě jako člověk, který může s hrdostí dosvědčit, že se na něj vztahuje jak § 3 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, totiž jako ten, který aktivně projevoval svůj odpor proti tomuto režimu. Odpor morálně oprávněný a hodný úcty, podle dikce tohoto zákona.

A budu hlasovat proti tomuto zákonu také jako člověk; a právě jako člověk, na kterého se vztahuje § 4 toho zákona zmiňovaného, totiž jako ten, který byl komunistickým režimem perzekuován, a tudíž - opět podle dikce toho zákona - si zaslouží účast a morální zadostiučinění.

Budu proti tomu zákonu hlasovat z několika důvodů:

Jednak liberální demokracie, kterou bych byl rád, aby nám Hospodin zachovati ráčil, nepřipouští ostrakizaci jakýchkoliv politických názorů. Ústavní soud správně v roce 1992 dikci, obdobnou té dnes navrhované, zrušil jako neústavní podle naší Ústavy. Dále svoboda projevu podle čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 17 Listiny je mi posvátným statkem, s jejímž porušením, byť v dobrém úmyslu, má Evropa 20. století mimořádně hořkou zkušenost. Nelze vyhánět ďábla belzebubem. Řečeno právní teorií Spojených států - svobodu projevu lze omezit jen k odvrácení váženého a akutního ohrožení zájmů chráněných zákonem. Vždy se však vyžaduje přímý vztah mezi projevem a porušením práva. Nepostačuje jen úroveň jakési plané diskuse nebo planého poukazování na abstraktní ideologickou strukturu.

Při rozhodování o otázce, zda opravdu došlo k naplnění skutkové podstaty trestného členu podpory hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, je třeba vycházet ze zjištění, k čemu konkrétní hnutí směřuje a nejen z pouhého názvu hnutí. Název "komunismus" se může vztahovat na cokoliv - od prvé církve, přes Husity až i izraelským Kibucům.

Důvodová zpráva předkladatelů argumentuje ve prospěch doplnění názvů antidemokratických hnutí tím, že se tímto způsobem jaksi dorovnává na dikci § 261a, kterým se zakazuje a trestá tzv. osvětimská či jáchymovská lež, totiž popírání nacistických, nebo komunistických zločinů proti lidskosti. Zde jsou tyto názvy již v podobném smyslu užity. Jenže trestnost popírání pouze nacistického a komunistického genocidia je právě nešťastnou vadou tohoto ustanovení. Logicky naopak platí, že by se dikce § 261 měla v objektivní stránce dorovnat na širší rozsah základního ustanovení § 260, to znamená neopomíjet zákaz popírání a schvalování genocidia bosenského, kambodžského, rwandského atd., uznaných zřízením mezinárodních soudních tribunálů.

A konečně, dámy a pánové, bylo mi vždy blízké v mém životě, a je mi blízké dosud - zápasit s komunismem silou argumentů, silou pravdy, spravedlnosti, silou občanské angažovanosti, silou politickou. Není mi blízké bojovat proti němu jeho vlastními, tj. komunistickými prostředky - tedy potlačováním svobody projevu těch jinak smýšlejících, a to dokonce trestním zákonem. Proboha, to snad ne!

A už vůbec mi není blízké hlasovat pro něco, s čím nesouhlasím, jenom proto, že si to žádá nějaký blíže neurčený duch doby. Poprvé jsem byl u voleb až v roce 1990, neboť jsem nechtěl a nemohl za komunistického režimu hlasovat jenom proto, že se to ode mě chtělo. Nebudu tak hlasovat ani dnes. Děkuji vám za pozornost.