Už na jaře se situace mění. Objevuje se volání po lustracích. Koncem roku 1990 se Občanské fórum začalo rozpadat a do popředí se drala jeho radikální část, pochopitelně s antikomunistickou rétorikou na rtech. Absolventi Večerní univerzity marxismu-leninismu začali učit disidenty, jak se má bojovat proti komunismu.

Naprosto standardní průběh mocenského zvratu. Ponížení vyvolané minulým režimem bylo příliš cenným politickým kapitálem, než aby ho někdo nechal ležet ladem. Václav Klaus úspěšně prodával svou ekonomickou reformu jako boj proti komunismu, a dlouho si nikdo nevšiml, kdože se to stává podnikatelskou elitou.

Když se Český deník probudil, zbyly mu jen oči pro pláč. Po volbách v roce 1992 byl s férovým přístupem ke komunistům amen. KSČM, ačkoliv prošla druhými demokratickými volbami, dostala nálepku nedemokratické strany. V parlamentu ostrouhala, žádné místo na ni nezbylo. Princip férové politické soutěže dostal pořádnou ťafku. Tenkrát to ovšem nikoho netrápilo.

Jenže bez komunistických hlasů se rozhádaným koalicím těžko žilo. A tak se rozvinul dosti pokrytecký zákulisní obchod -- navenek se hřímalo proti nedemokratické KSČM, ve skrytu běžely kšefty. Média to vesměs ponechávala bez povšimnutí.

Určitým reformním proudům v KSČM izolace vadila, ale nikomu se krok podobný tomu, který komunistické strany provedly na Slovensku, v Polsku nebo v Maďarsku, kdy se přejmenovaly a staly se fakticky sociálními demokraciemi, nepodařilo udělat. Kdo zkusil KSČM reformovat, ztroskotal.

Miroslav Grebeníček roli KSČM jako politického pária přijal a rozhodl se z ní udělat výhodu. Pochopil, a nebylo to tak těžké, že se svou voličskou základnou pro něj nemá cenu soutěžit se sociální demokracií. Život ukázal, že transformace má svoje poražené, a že existuje část veřejnosti, zejména té starší, která nemá důvěru v Německo, a proto ani k Evropské unii a k NATO. Obsadil politický kvadrant, který nezastávala žádná jiná politická strana, a který si, v roli opoziční strany, klidně obsadit dovolit mohl.

Výsledky se dostavily. V roce 1997, kdy za chyby Klausovy transformační politiky začala země platit daň, pozvolna končilo opojení, v němž k získání masové podpory stačilo nadávat na komunisty. Ani ostrá antikomunistická kampaň v roce 1998 nestačila Václavu Klausovi k volebnímu vítězství. Naopak, neúspěšný pokus v součinnosti s ČSSD překreslit politické hřiště těžce otřásl jeho pozicí.

Naděje se přelily k sociální demokracii. Řízení státu však zanechá na každé politické straně šrámy. Nebyla náhoda, že KSČM začal mít nejlepší volební výsledky v těch okresech, v nichž byla největší nezaměstnanost. ČSSD nedokázala, a ani nemohla, naplnit naděje lidí, kterým transformace podstatným způsobem zhoršila životní podmínky.

S tím Grebeníček počítal. Stylizoval KSČM jako protestní stranu, která ostře kritizovala průběh transformace. Nemusel předkládat žádné realistické alternativy, stačilo mu hřímat na tribunách, obhajovat "výdobytky socialismu" a KSČM rostly preference. Pravicové politické strany a naprostá většina médií to opět veřejnosti prodávaly jako nebezpečí návratu do totalitních časů.

Začal se vytvářet bludný kruh: síla médií i antikomunistické naladění části ČSSD jí bránily uvažovat o spolupráci s KSČM, ačkoliv pravicové strany se nikdy podpory KSČm nezřekly, viz například volba prezidenta, kdy Václav Klaus byl zvolen nade vší pochybnost také několika hlasy poslanců a senátorů KSČM.

Levice byla rozštěpená a pravice neměla sílu zformovat vládu. Politický systém se neustále ocital v patu. Prosazovat jakýkoliv politický kurs se stalo obtížnější než dřív.

Krizi, kterou ČSSD procházela po volbách 2002, se prezident Klaus zřejmě pokusil využít k naplnění svého snu: vytvoření dvoustranického systému. Tentokrát z ODS a z KSČM jako dvou nejsilnějších politických stran. Aby legitimizoval svoji volbu prezidentem mimo jiné i komunistickými hlasy, pronesl už dříve několik projevů, v nichž vzal komunistickou minulost země jakž takž na milost. To bylo správné. Ovšem pokus v politické krizi utopit Stanislava Grosse i jeho stranu jako štěně byl riskantní.

Nikdo nepochybuje o tom, že prezident Klaus je velký politický hráč. Bohužel -- či bohudík - jeho velké hry jen málokdy dopadnou podle předpokladů, viz například fiasko kupónové privatizace. Mimochodem, nedávno se objevil odhad, že cena za zpackanou transformaci je přibližné 1000 miliard Kč, víc, než celý roční rozpočet státu.

Zde rozehrál hru, kterou vehnal ČSSD do kouta a de facto ji přinutil ke spolupráci s KSČM. Sociální demokracie pochopila, že si musí otevřít vyjednávací prostor tím, že se nebude zříkat podpory KSČM, jinak nemůže koaliční krizi vyřešit. Ukázalo se to jako správný krok, kterému najednou nebyla schopna zabránit ani média.

Na jedné straně rehabilitace minulosti prezidentem Klausem, na druhé přehnané strašení nástupem totality vedlo k tomu, že se lidé KSČM přestávají bát. Političtí analytici ještě před pár měsíci odhadovali, že spolupráce levicových stran přichází v úvahu až po volbách 2010. Ukazuje se, že pohyb veřejného mínění je mnohem rychlejší.

K pohybu došlo i uvnitř KSČM. Grebeníčkova strategie protestu provedla KSČM nejhoršími roky. Ovšem s touto strategií se KSČM může vzdát naděje, že její členové kdy usednou do vládních křesel. Ve vládě může jen stěží sedět strana, která bude prosazovat změnu základní orientace státu, tedy členství v NATO a v Evropské unii.

Grebeníček na odchodu před změnou kurzu důrazně varoval. Nové vedení KSČM má však nepochybně ambicióznější cíle, než jsou zabezpečená křesla v opozičních lavicích.

Máme se takové vyhlídky bát? Neřekl bych. Komunistům by se nikdy nepodařilo ovládnout Československo, kdybychom nespadli do sovětské sféry vlivu. Mezinárodní situace dnes podobné nebezpečí vylučuje. A kdo sledoval politické debaty v Parlamentu a nenechal se odradit tím, že připomínky pronášeli komunisté, musel uznat, že jejich poslanci patřili mezi ty kvalifikovanější.

Politický analytik by se měl vystříhat hraní na prognostika. Jedno je však jasné: Ať v současnosti politici říkají, co chtějí, v České republice se zcela mění rozdání karet. Končí doba, v němž KSČM měla nulový koaliční potenciál. Pokud najde odvahu převzít zodpovědnost a přestat točit Grebeníčkův opoziční mlýnek, může to vést k přirozeným vládním koalicím s podporou v Parlamentu a ke zvěcnění politické debaty v naší zemi.