"Při návštěvě jsem dceru našla ostříhanou dohola, klepající se zimou, hladovou a žíznivou. Když jsem požádala sestru o nápravu, odpověděla mi: "Mám tady čtyřicet pacientů, to se mám snad po... Mám potvrzení od lékařky, že na toto oddělení dceru předaly čistou, neostříhanou a nezavšivenou."

Ředitel však žádost matky o přeložení nereaguje a píše: "Ostříhání vlasů Vaší dcery nepokládám s ohledem na výskyt hnid v její kštici za porušení jejích práv. Na pavilónu 27 byly hnidy patrně přehlédnuty. Ústavní epidemiolog pokládá způsob léčby s ostříháním vlasů za vhodný." Chování personálu pak komentuje: "Naprosto s Vámi souhlasím ve Vaší výhradě k užívání vulgárních slov zdravotnickým personálem. Sestry byly informovány, že se tohoto chování mají vystříhat."

Po úmrtí pacientky novinářům na tiskové konferenci ředitel tvrdí: " Můj personál se o klientku důsledně, příkladně a velice obětavě pečoval. Nemám mu co vytknout. Podrobnější dohled by už k ničemu nebyl."

V kontrastu s tímto nehorázným prohlášením je popis oddělení a chování personálu matkou ve stížnosti, kterou po smrti dcery zasílá na ministerstvo zdravotnictví: "Během několika návštěv jsem viděla, jakým způsobem se ošetřující personál k péči o pacienty staví, že jsou pacienti dehydrovaní, hladoví, omámení vlivem "léků", trpí nejrůznějšími nemocemi, mnohdy jsou nazí a špinaví (též ve vlastní moči a výkalech).Nepovažuji uvedené za lékařskou péči, kterou jsem od tohoto zařízení očekávala." Toto považujete pane řediteli, že příkladnou péči o pacienty?

Ani v umístění pacientky do síťového lůžka ředitel léčebny MUDr. David nevidí problém. Je však velmi nepravděpodobné, že častý a opakovaný pobyt Věrky v síťovém lůžku vedení léčebny obhájí, včetně platnosti souhlasu její matky. Ta sice na žádost personálu s umístěním do klecového lůžka předběžně vyslovila souhlas, ale to pro opakované omezování osobní svobody pacienta nestačí.

Policie by měla kromě zanedbání zdravotní péče, také šetřit, zda nedošlo umístěním Věrky do síťového lůžka ke spáchání trestného činu omezování osobní svobody. Vedení léčebny mělo totiž podle zákona povinnost informovat soud, že pacientka je opakovaně proti své vůli omezena v kontaktu s vnějším světem a vyžádat si pro takovéto opatření jeho souhlas.

Ministr Rath slíbil, že případ prošetří a ředitele si pozve " na kobereček." Ale to nestačí. Byl zde zmařen lidský život, pošlapána lidská důstojnost. Rodina si ponese trauma do konce života. A co bude dál? Co uděláme proto, aby se tato smrt neopakovala, aby práva pacientů byla dostatečně chráněna? Jsou tu tisíce dalších pacientů v léčebnách po celé republice, jejichž práva jsou podobně porušována a kteří jsou mnohdy v léčebně jen proto, že se o ně naše společnost nechce postarat. Prohlášení pana ředitele Davida v tisku svědčí o tom, že on "svá" řešení již našel. Ptám se, kdo konečně řekne nehumánní léčbě dost a tento bezútěšný stav v oblasti psychiatrické péče začne řešit ?

Autorka je právnička a aktivistka ze Sdružení uživatelů psychiatrické péče KOLUMBUS