"Totalita peňazí," "Pravda víťazí, ak máš dosť peňazí," "Utvorte koridor, ideme my, prachatí," "Do 1989: kandidáti strany. Od 2003: kandidáti peňazí." Tieto a ďalšie heslá dominovali v Bratislave deň výročia tzv. zamatovej revolúcie. Po štrnástich rokoch v bratislavských uliciach opäť demonštrovali prevažne mladí ľudia a opäť im išlo o slobodné voľby. Príčinou ich protestu bol návrh novelizácie volebného zákona, ktorý predpokladá zavedenie volebných kaucií pre politické strany.

Náš stát po r. 1989 uspokojil nebo uvažuje o uspokojení řady nejrůznějšícíh restitučních nároků z období vlády komunismu. Zejména jde o náhrady faktických nebo údajných křivd vůči

• restituentům (po 25. únoru 1948),
• katolické církvi,
• bývalé šlechtě a jejím potomkům,
• zemědělcům - bývalým členům JZD (kolektivizace),
• občanům (imigrovaným Rusům) převezeným do SSSR po r. 1945,
• obětem a bojovníkům proti komunismu,
• obětem vstupu vojsk SSSR v r. 1968,
• Němcům neodsunutým po r. 1945.

Tím ovšem vznik obdobných křivd a tedy ani odpovědnost státu a polistopadových vlád za způsobené škody nekončí. V důsledku jejich činnosti či nečinnosti bylo milionům našich občanů (včetně mně osobně) velmi mnoho "ukradeno" i po této době, což se týká zejména:

V roce 1918 byl kritizován tehdejší americký prezident Woodrow Wilson za to, že navštívil v Británii redakci "pacifistického" deníku Manchester Guardian. V roce 2003 je nyní kritizován současný americký prezident George Bush, že v předvečer své návštěvy v Británii poskytl rozhovor "bulvárnímu deníku s erotickými fotografiemi" The Sun.

Americký list Washington Post článku s titulkem "Prezident v bulvárním plátku s fotkami nahoře bez" kritizoval to, že George Bush poskytl v pondělním vydání bulvárního Murdochova deníku The Sun rozhovor. Washington Post charakterizoval list The Sun jako "bulvár, který každý den tiskne fotografie nahých žen a články, které se podobají textům, jaké vycházejí v našem vlastním listě National Enquirer.

Činitelé v Bílém domě sdělili listu Washington Post, že se prezident chtěl odměnit interviewem britskému deníku The Sun za silnou podporu vojenských akcí proti Iráku.

Proces s řidičem autobusu, kdy při havárii zahynulo 19 většinou mladých lidí, se chýlí ke konci. Rozhořčená společnost vybičovaná médii žádá tvrdý trest - naštěstí už u nás není trest smrti, jinak by ho všichni žádali. Nenávist otce jedné oběti, který na internetu nazývá řidiče vrahem, je toho výsledkem.

Vycházejí najevo trapné desinformace kolem "nejslavnější" vojačky z války v Iráku.

Ze severního pobřeží Timoru bylo na obzoru vidět několik indonéských ostrovů, které vypadaly lákavě. A tak jsem se rozhodl některé z nich navštívit. Chlapci v Liquici mi sice nabízeli možnost podívat se do Indonésie na lodičce s pašeráky, já jsem ale dal přednost způsobu návštěvy obvyklému.

Vždy jednou za čas se sejde rada moudrých, aby vyslyšela pláč nenasytného televizního molocha, který prostě nemůže při současné výši poplatku vyjít. Po chvilkovém váhání a hře svalů odsouhlasí zvýšení poplatku výměnou za větší "neformální" vliv na obsah televizního vysílání. Celá kauza kolem příjmové části rozpočtu ČT ve mně budí pocit, který jsem měl při čtení knihy Spolčení hlupců, pokud nechci rovnou odpovědným hlavám pomazaným přisuzovat zlý úmysl. Televize totiž nemá žádnou možnost zjistit, kdo by vlastně měl poplatky platit, a samozřejmě nemá ani žádnou účinnou páku na neplatiče.

Vyřiďte panu Baubínovi, ať neklame veřejnost, upozorňuje Milan Šmíd v reakci na jeho článek a pokračuje: Jeho úvaha vychází z jednoho falešného východiska - tím jest tzv. cenzovní domácnost jako základ výpočtu. O tom, že statistika počítá různé typy domácností, je možné se dočíst ZDE.

Když sleduji volební preference jednotlivých stran, vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě. Komunisté se zase derou k moci! Čtrnáct let po sametové revoluci a následovníci strany, která během čtyřiceti let zpustošila zemi a uvrhla ji do izolace, z níž se vzpamatovává jen velmi pomalu, se opět začínají vyhřívat na výsluní.

Jenže...

Postupnou fúzi Českého rozhlasu, České televize a České tiskové kanceláře jsem navrhoval jako strategické rozhodnutí v nastupující digitálně mediální době už v roce 2001, když jsem pro Radu Českého rozhlasu připravoval analýzu s dlouhým, ale věcným názvem Rozvoj informačních a komunikačních technologií na počátku třetího tisíciletí a změny v poslání média veřejné služby . Za tři roky se nestalo téměř nic. Až doteď. Mediální komise nyní udělala klíčový krok do budoucnosti. Na poslancích teď závisí, jestli najdou odvahu k činu a změní dosavadní tápání a bezradnost v koncepční systémovou změnu.

Už celou řadu let rozvíjí britská veřejnoprávní rozhlasová, televizní a nyní i internetová společnost systematicky své internetové stránky - nyní čítají desetitisíce samostatných serverů a mají stamiliony uživatelů. Ve Spojených státech se - zejména v důsledku nezávislých informací společnosti BBC o válkách v Iráku a v Afghánistánu - staly vedle internetových stránek deníku Guardian stránky BBC předním zahraničním informačním zdrojem, kam se uchylují Američané pro informace, které nenajdou ve vlastní zemi. Domácí rozhlasové a televizní vysílání doplňuje společnost BBC nyní i zahraničním televizním a rozhlasovým vysíláním. Televizní pořady jsou většinou k dispozici na síti i uživatelům internetu, totéž platí nejen o simultánním živém vysílání domácích rozhlasových stanic, ale i o archivech jednotlivých pořadů. Upozorňujeme v této souvislosti například na archiv pořadů rozhlasové stanice BBC Radio Four.

Stálá komise pro sdělovací prostředky na svém zasedání v České televizi doporučila přerušit projednávání zákona o koncesionářských poplatcích a přijala na návrh Ivana Langera (ODS) usnesení, jímž plénu PSP ČR doporučuje zřídit skupinu poslanců, která by společně se zástupci Rady ČT a Rady ČRo připravila koncepci sloučení Českého rozhlasu a České televize do jednoho subjektu a navrhla tzv. jednosložkový model financování na základě koncesionářských poplatků. Projekt sloučení rozhlasu a televize má být připraven do 28. 2. 2004, projekt financování ČT bez komerčních vlivů (tj. bez reklamy) do 31. 1. 2004. Zákon o České televizi by podle rozhodnutí mediální komise plénum Poslanecké sněmovny nemělo zamítnout, nýbrž přerušit jeho projednávání a dopracovat. V pracovní skupině, která by měla koncepci sloučení obou médií veřejné služby připravit, by mělo být 5 poslanců (z každého klubu jeden) a po jednom zástupci z Rady ČT a Rady ČRo. Informaci přinesl jako první internetový server Česká média.

Předseda Rady ČT Jan Mrzena také není proti diskusi o případném spojení ČT s ČRo, nicméně je to podle něj dlouhodobá a komplikovaná záležitost. Dnešní jednání Mrzena podle ČTK považuje za pozitivně zlomové v přístupu k financování veřejnoprávních médií. Zasedání komise zpestřil výstup Michala Pavlaty z Rady ČRo, který vyhlásil smrt reklamě ve veřejnoprávních médiích. Tuto perličku zaznamenala ČTK. Koncesionářské poplatky v ČT tvoří dnes 65 procent příjmů.

Studio Febio na zákaldě avíza úspor zvažuje ukončení dlouholeté spolupráce s Českou televizí. Mediálního gesta Fero Feniče si všimla ČTK ve své monotematické "zprávě". Feničovo jednání přitom vyznívá značně zoufalecky a postrádá logiku jinou, než logiku výhrůžky managementu ČT a poslancům, protože tvorba Febia nejspíše televizi Nova či Prima zajímat nebude...

S pochybnostmi lze hodnotit rozhodnutí parlamentní komise odebrat veřejnému rozhlasu a televizi právo prodávat ve svém vysílání určité množství reklamy. Obecně se usuzuje, že v menších evropských zemích je právo prodávat malé množství reklamy ve veřejných sdělovacích prostředcích nutné, neboť malý počet obyvatel zemi prostě neumožňuje, aby se v ní na koncesionářských poplatcích vybralo dostatečné množství peněz tak, aby to stačilo financovat skutečně profesionální, dobrý veřejný rozhlas a televizi.

Jiným důležitým faktorem, který měli poslanci vzít v úvahu, byla potřeba konkurence - televize Nova a Prima by neměly mít monopolní přístup k trhu reklamy: mohlo by to znamenat, že si budou plně určovat její ceny prostřednictvím kartelové dohody. Nehrozilo asi nebezpečí, že by kartelovou dohodu uzavřela s Novou a Primou i Česká televize.

Např. ve Velké Británii sice televizní a rozhlasové stanice veřejnoprávní společnosti BBC neprodávají žádnou reklamu, avšak země má přibližně šestkrát větší počet obyvatel než Česká republika a její obyvatelstvo má také daleko větší kupní sílu. BBC nemusí v britském kontextu fungovat jako konkurenční síla na trhu televizní reklamy, protože si při prodeji televizní reklamy navzájem tvrdě konkuruje 16 samostatných komerčních regionálních stanic.

Finanční prostředky, která má v ČR k dispozici Česká televize, byly - v mezinárodním kontextu - vždycky nesmírně malé. Jiná věc je, že nad nimi nebyla řádná veřejná kontrola a zdrojů ČT zneužívali a dosud často zneužívají tamější zaměstnanci k prosazování vlastních zájmů. Správným řešením by bylo Českou televizi otevřít, zprůhlednit a zprofesionalizovat a pak jí poskytnout skutečně profesionální míru financování, včetně určitého procenta reklamy. Uznávám ovšem, že takové řešení není asi v českém prostředí realistické. Nicméně rozhodnutí odebrat veřejnému rozhlasu a televizi právo prodávat reklamu mohou cynikové docela přesvědčivě interpretovat jako - úspěšný - pokus (ODS) postupně zlikvidovat rozhlas a televizi veřejné služby v ČR suchou cestou. Tak budou mnozí pravděpodobně interpretovat i návrh sloučit rozhlas a televizi veřejné služby: toto řešení je však zejména vzhledem k digitální budoucnosti médií bezpochyby rozumné, i když jistě bude složité.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Ovšem POZOR! - o milostných aférách českých hereček se v ní nedočtete, a ani neobsahuje žádné kuchařské recepty! A není v knize ani zmínka o starém seriálu televize BBC Červený trpaslík!! Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.

Alex M. Dunne se ptá, kde lidi byli, když padla berlínská zeď.

Nebyl jsem tou dobou v Berlíně a navštívil jsem to město až o několik let později, ale před pádem komunismu jsem docela často a dlouho cestoval po střední Evropě, po Jugoslávii a po bývalém Sovětském svazu. Byl jsem svědkem dostatečného množství života v tomto regionu na to, abych si uvědomil, že většina toho, co se psalo v novinách na Západě o těchto zemích, o nesnesitelných podmínkách, o útlaku a o každodenním životě lidí v "Říši zla" byl naprostý nesmysl.

Ten článek Martina D. Browna je dobrý a chce se mi brečet, píše Sergej Magid. Vzpomínám na revoluci v Rusku v letech 1987-1990, když jsem ještě tam byl zúčastnil jsem se jí. Málokdo o této revoluci v Čechách ví (spíš o ní nikdo neví). Protože jsou teď tu jsou samí "noví Rusové" a z našinců už nikdo do Česka nejezdí. Vzpomínám na tu obrovskou radost a na euforii, které propukla, když jsme uviděli v televizi pád berlínské zdi. Téměř spontánně už šla po Suvorovské třídě v Petrohradě obrovská demonstrace pod vedením radikálné-antikomunistické organizace "Demokratický svaz". Viděli jsme, že s komunismem je opravdu amen. Vzpomínali jsme na ty bezejmenné sovětské vojáky, kteří byli popraveni komunisty v Berlině 7. června roku 1953, když odmítli střílet na Němce. Bylo jich víc než 20 a všichni zůstali v propadlišti dějin bez jmen a bez hrobů. Vzpomínali jsme i na ty sovětské vojáky v okupovaném Československu, kteří se pokusili kusili v letech 1968-1969 projít z Československa do Rakouska. Jednoho jsem znal. Jmenoval se Viktor. Doošel až na Šumavu a tam byl polapen československou pohraniční hlídkou a byl předán na pospas sovětským úřadům. Skončil v lágru v Mordovii. Pak emigroval do Kanady. Ten Brown má úplnou pravdu: žili jsme lidsky v nelidských podmínkách, a vzdorovali komunistům, jak se dalo. Proto na tom pádu berlínské zdi je možná tak trochu i náš podíl. Teď' už nemá žádný smysl zápasit s různými mýty o tom, že v "Říši zla" žili samí d'áblové. Nikdy a nikde jsem neviděl takový vývoj demokratického smýšlení, jak v době pádu berlínské zdi v ruském Petrohradě.

Ale bohužel, jak to obvykle chodí v Rusku, zvítězili nakonec konzervativci a xenofobní nacionalisté. Paradoxní na tom je právě to, že komunistická strana SSSR byla vždycky pravicová a nacionalistická. To všechno sotva v Čechách někdo může pochopit. My jsme právě bojovali za levý směr, za který jsme považovali ústavní ideály Američana Jeffersona. Právě stejnou ústavu jsme chtěli v Rusku. A domnívali jsme se, že pád berlínské zdi to nám přiblíží. Hrozně jsme se zmýlili.

Pád "komunismu" v Československu nebyl náhlou událostí. Předcházel mu po celou řadu let docela soustředěný demokratizační boj českých a slovenských disidentů, členů Charty 77. Je možno spekulovat o tom, zda jejich úsilí nakonec mělo vůbec nějaký význam pro pád "komunismu" -- v Čechách jsou určovány vnitropolitické poměry téměř vždycky konstelací mezinárodněpolitických sil, na něž Češi nemívají skoro žádný vliv. Ať už je tomu jakkoliv, sledoval jsem už dlouho před pádem "komunismu" pečlivě vnitropolitickou československou situaci, která se sice ještě v roce 1988, kdy jsem se po letech mohl po nabytí britského pasu podívat znovu do Prahy (předtím jsem tam raději nejezdil, neboť mnou Stb strašila mé pražské přátele a kamarády a vyhrožovala jim, že jsem prý "agentem CIA") , zdála úplně stejná jako v sedmdesátých letech, kdy jsem se z Prahy vystěhoval do Británie.

Přátelé z Prahy zklamaně píší, že v Československu i za Gorbačovovy éry zůstává všechno při starém. Listujeme-li však československými oficiálními novinami a časopisy z poslední doby, zjišťujeme, že to není tak docela pravda. V porovnání se sedmdesátými lety a první polovinou osmdesátých let, kdy československý tisk zněl neúprosně ideologickou řečí, dochází přece jen k jistému pohybu.

Reportáž Jana Čulíka z cesty do Prahy v prosinci 1988. Vyšla na jaře roku 1989 v čtvrtletníku Obrys.

Brzo po Novém roce 1989 nabyla situace v Československu značné dramatičnosti. 2. ledna 1989 oznámili mluvčí Charty 77 a dalších československých nezávislých skupin ONV v Praze 1 a československé veřejnosti, že se v neděli 15. ledna 1989 ve 14 hodin sejdou na Václavském náměstí v Praze ke krátké vzpomínce na Jana Palacha. Zároveň československé nezávislé iniciativy informovaly československou veřejnost, že se v sobotu dne 21. ledna 1989 po celý den bude konat vzpomínková slavnost u Palachova hrobu na hřbitově ve Všetatech, kam v sedmdesátých letech státní bezpečnost přesunula jeho pozůstatky z pražského vinohradského hřbitova.

Z knihy Povaha dnešní krize, East publishing, 1998, ISBN 80-7219-006-7, jejíž internetové vydání připravujeme k vydání v Knihovně Britských listů

Z přibližně 6000 čtenářů Britských listů přispělo v říjnu 2003 na jejich provoz celkovou částkou 4902,60 Kč 15 osob.

Finanční příspěvek na provoz Britských listů vás nic nemusí stát - Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Kdyby Britským listům věnoval každý čtenář pouhou korunu denně, mohl by si časopis např. financovat právníka a analyzovat kauzy, jimž se v současnosti nemůže věnovat.

Apelujeme na všechny čtenáře, aby si na provoz BL finančně přispěli. S minimálním rozpočtem je velmi obtížné udržet veřejnoprávní službu Britských listů. Všichni spolupracovníci BL pracují pro časopis zadarmo, mnozí s podstatným nasazením, po své normální práci.

Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Veškeré informace o tom, jak jsou darované peníze využívány, pravidelně zveřejňujeme. V současnosti především postupně hradíme účetní firmě výdaje za vypracování finančních zpráv za léta 2001 a 2002.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2. Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.