Návrh byl, podle očekávání, zamítnut. Nicméně problém interrupcí byl otevřen a autoři se ani netají, že právě toho chtěli dosáhnout. Ovšem druhou stranou mince je pozice, ze které se tato diskuse vede.

Problém umělého přerušení těhotenství patří v moderní společnosti k těm nejsložitějším a také k těm, které jsou kontroverzní. Sama otázka potratu je stará jako lidstvo samo a je samozřejmé, že pohled na jeho provádění se mění s proměnami lidské společnosti. Pryč je doba středověku. (a jeho církevní zákonodárství dokonce umožňovalo přerušení těhotenství, protože se věřilo, že žena je jenom nádobou, ve které uzrává sémě mužovo a je tedy nutná určitá doba, po které teprve sestupuje duše do těla). Jenom metody se změnily a jsou méně drastické. Tatam je naštěstí doba andělíčkářek, silných ran do břicha či pletacích jehlic.

Moderní doba má antikoncepci, rodinnou výchovu, plánované rodičovství, ale také lidská práva. A tak se postupem času stalo z umělého přerušení těhotenství politikum. Politikum, které čas od času skloňují zástupci všech politických stran napříč spektrem a většinou se vehementně ohánějí "lidským" právem na život a jeho ochranou již před narozením. Otázkou je, kdy vlastně vzniká lidský život. Zda je to v době, kdy splyne spermie s vajíčkem (biologický přístup) nebo v době, kdy již jde o společenskou bytost se všemi odpovídajícími charakteristikami (sociální přístup).

Zastánci prvního názoru obvykle pocházejí z řad křesťanských demokratů či z nevládního hnutí Pro život (ProLife). Za zmaření lidského života již považují jakékoli zabránění těhotenství, potrat je dle nich vraždou, je nemorální a nelidský. Politicky pak využívají argumenty o nenaplněných třídách prvňáčků či o poklesu populační křivky a postupném vymírání národa. A v tom si notují i s daleko radikálnějšími zastánci přežití bílé rasy...

Zbytek politického spektra buď prosazuje liberální názor, který dává ženě možnost svobodně se rozhodnout nebo " je jim to takzvaně jedno" -- ať si žena dělá, co chce. Obvykle to říkají muži a tváří se, že jich se rozhodnutí mít rodinu netýká (Uhdeová, mag. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 1- 2. červen 2003).

V řadě argumentů a pseudoargumentů pro a proti bohužel zanikají další. Jenom namátkou např. právo na důstojný život. Bude nechtěné dítě svoji rodinou skutečně milováno, jsou všichni rodiče dostatečně silní, aby vychovávali a starali se o tělesně či mentálně postižené dítě? Statistiky ukazují stoupající křivky agresivity v rodinách, není dost případů týraných dětí, není dost případů znásilnění, incestů atd. Existuje řada důvodů pro umělé přerušení těhotenství, ať již je hledáme v oblasti sociální, ekonomické, psychické, zdravotní atd. Rodičovství, a tady úmyslně hovořím o rodičovství, významně mění životy lidí a zasahuje do všech jeho sfér a ne všichni jsou na tuto roli včas a dobře připraveni. Rodiče musí se svou rodičovskou roli souhlasit a musí za ní převzít odpovědnost.

Díky zavedení rodinné výchovy ve školách, informovanosti, přístupu k antikoncepci se ženy odklánění od možnosti interrupce jako řešení nechtěného těhotenství.A pokud takto vzniklou situaci řeší, pak je to pro většinu z nich rozhodnutí bolestné a přistupují k němu až jako ke krajnímu řešení, ze kterého by neměl být vynecháván partner. Vždyť i v podmínkách dnešního vyspělého zdravotnictví může jít o zásah, který způsobí neplodnost nebo trvalé duševní trauma.

Postoj k umělému přerušení těhotenství je subjektivním rozhodnutím, kdy každý z nás zvažuje své hodnoty a morální principy. Přijetím rodičovství přijímáme rozhodnutí o svém potomku, zavazujeme se k převzetí a plnění rodičovských práv a již k výše uvedené zodpovědnosti.

Z debaty na téma umělého přerušení těhotenství ale vypadly i další argumenty, jako jsou alternativní možnosti k potratům (utajené porody, pro-populační opatření, systémy náhradní rodinné péče atd.), větší informovanost veřejnosti o možných dopadech a o již několikrát zmiňovaném převzetí zodpovědnosti za vznikající život.

A tak uvidíme, v jakém duchu se ponese parlamentní debata k zákonu. Nepochybuji, že bude v prvním čtení zamítnut, ale může otevřít některé výše zmíněné otázky (právo na důstojný život) na seriozním základě. Nikoliv jenom jako truc mužským kolegům, kteří tento zákon předkládají. Je ale také možné, že argumentace se ponese v duchu aktivních prolifistů, kteří aktivizují svou činnost v celé Evropě (snad jako poslední pokus probudit alespoň nějaký zájem o křesťanství mezi mladými lidmi) a kteří se celé společnosti snaží vnutit svůj pohled na věc a své stanovisko. Ve jménu svého Boha a ve jménu svého pojetí té pravé Lásky. Neuznává-li někdo tohoto Boha a tuto lásku, má smůlu. Křesťané si na pomoc Lásce berou Zákon. A přitom už neplatí, že co nechceš aby druzí činili tobě, nečiň ty jim.

Chce se mi říci - Bůh zaplať, že žiji v této zemi a v tomto století. Zde, jak doufám, žádná instituce - ani církev - nemá a nebude mít právo ovlivňovat moje a partnerovo osobní rozhodnutí o osudu našich budoucích potomků. Protože jenom racionalitou chování celé společnosti se s předloženého návrhu nestane píseň věčně zelená, ale nudná odrhovačka na tři doby.

Autorka je poslankyní Parlamentu ČR za ČSSD