Neokonzervativismus má svůj původ v deziluzi levicových intelektuálů v sedmdesátých letech. Na veřejnosti se neokonzervativismus však projevuje jen občas. Není to "hnutí", je to "přesvědčení", které se projevuje jen tu a tam, nesystematicky, a jeho význam můžeme zahlédnout jen ze zpětného pohledu.

Z tohoto hlediska lze říci: historickým úkolem a politickým účelem neokonzervatismu je přimět americkou Republikánskou stranu a americký konzervatismus obecně, aby -- proti své vůli -- přijaly novou verzi konzervativní politiky, vhodnou k vládnutí v moderní demokracii. A tato nová konzervativní politika je čistě amerického původu. V Evropě žádný neokonzervatismus neexistuje a většina evropských konzervativců se vůči jeho legitimitě staví nesmírně skepticky. To, že je konzervatismus o tolik zdravější v USA než v Evropě, je jistě zásluhou neokonzervatismu, avšak Evropané odmítají z Ameriky přijímat jakákoliv politická poučení.

Neokonzervatismus je první typicky charakteristickou variantou amerického konzervatismu. Je plný naděje a hledí optimisticky do budoucnosti. Neokonzervativní politika, která zasahuje daleko za tradiční politickou a finanční základnu, způsobila, že je většině amerických voličů samotná myšlenka politického konzervatismu nyní daleko přijatelnější než kdykoliv předtím. Právě neokonzervativní veřejná politika, nikoliv tradiční republikánská politika, vede k populárním republikánským prezidentům.

Nejviditelnější součástí neokonzervativní politiky je snižování daní, aby se stimuloval hospodářský růst. Neokonzervativci vědí, že demokracie je pro politické myslitele přijatelným zřízením teprve dvě století. Předtím se demokracie vždy považovala za hluboce nestabilní, turbulentní režim, v němž chudí neustále bojovali s bohatými v ničivém třídním boji. Teprve vyhlídka na hospodářský růst, při němž všichni prosperují, i když nikoliv rovnou měrou a nikoliv všichni zároveň, poskytla moderním demokraciím jejich legitimitu a stabilitu.

Protože neokonzervativci prosazují hospodářský růst, jsou ochotni pro něj i silně riskovat. Neokonzervativci nechtějí velký rozpočtový deficit, ale vědí, že někdy je nutno nést břemeno rozpočtového deficitu, protože to vyžadují politikové i požadavky hospodářského růstu. Neokonzervatismus předpokládá, že jak se postupně mezi obyvatelstvem rozšíří blahobyt, zbaví se rovnostářských iluzí a bude ohledně základních principů hospodářského rozpočtu rozumnější.

Co se týče role státu, neokonzervativcům se nelíbí koncentrace služeb v sociálním státě a hledají alternativní způsoby, jak poskytovat tyto služby. Nedomnívají se však spolu s Hayekem, že je stát "cesta do otroctví". Lidé vždycky dávali přednost silnému státu před slabým státem, i když nechtějí, aby jim stát zasahoval do vlastních záležitostí.

Neokonzervativcům vadí na moderní Americe systematický úpadek demokratické kultury a pokles k stále hlubším úrovním vulgárnosti. To je spojuje s tradičními konzervativci. Vzniká tedy aliance mezi neokonzervativci a náboženskými tradicionalisty. Shodují se v otázkách týkajících se kvality vzdělání, vztahů mezi církví a státem, regulace pornografie a tak dále, což by podle nich měl dělat stát.

Sdělovací prostředky se hodně věnují v poslední době vlivu neokonzervativců na zahraniční politiku. To je překvapivé, neboť neexistuje v oblasti zahraniční politiky žádná neokonzervativní ideologie, jen určitá řada postojů, založených na historických zkušenostech. Zaprvé, vlastenectví je podle neokonzervativců přirozený a zdravý cit a státní i soukromé instituce by ho měly podporovat. Zadruhé, světovláda prostřednictvím globálních organizací je strašlivá myšlenka, protože může vést k světové tyranii. Zatřetí, státníci by měli umět rozlišovat mezi tím, kdo je přítel a kdo je nepřítel.

Pro supervelmoc není "národní zájem" pojmem zeměpisným. Malý národ zastává možná názor, že jeho národní zájem začíná a končí u jeho hranic, takže jeho zahraniční politika je vždycky v defenzívě. Velký národ má širší zájmy. A velké národy, jejichž totožnost je ideologická, jako to bylo v případě někdejšího Sovětského svazu a jak je to v případě dnešních Spojených států, budou vždycky pociťovat povinnost hájit demokratické státy před útokem od nedemokratických sil. Proto dnes hájí Spojené státy Izrael.

Obrovskou vojenskou nadřazenost USA celému ostatnímu světu nikdo neplánoval. Do velké míry vznikla, protože Američané měli smůlu. Během padesáti let od ukončení druhé světové války se musely Spojené státy účastnit množství válek. Proto jejich vojenské výdaje rostly více méně v souladu s jejich hospodářským růstem, zatímco evropské demokracie zbrojení omezovaly a investovaly ušetřené peníze do sociálních programů.

A najednou z toho vzniklo, že se Spojené státy staly jedinečně mocnými. S mocí přichází odpovědnost: je prostě faktem, že máte-li takovou moc, jakou nyní mají USA, buď si sami naleznou příležitosti jí využívat, anebo "je svět nalezne pro nás".

Starší, tradiční složky Republikánské strany se jen obtížně vyrovnávají s touto novou realitou v zahraniční politice, avšak shodou okolností se cítí současný americký prezident a jeho vláda v tomto novém politickém prostředí zcela doma, i když je jasné, že ani oni tuto svou roli předem neočekávali. V důsledku toho došlo k podstatnému oživení neokonzervatismu.