Požádal jsem o víza, vystál frontu na ambasádě, zaplatil 35 USD a za tři dny jsem měl razítko v pase. V Dili jsem ráno nastoupil na malý soukromý autobus a vyrazili jsme směrem k západní hranici. Seděl jsem vedle řidiče, neb jsem byl poučen. Ano, mají tam ve zvyku hrát příšernou rámusivou hudbu příšerně hlasitě, tak jsem měl možnost ty decibely vlastnoručně tlumit.

Hranici jsme museli přejít pěšky, a prohlíželi nás i naše zavazadla důkladně. Také australští vojáci si mne vyfotografovali a zapsali, inu musí tam něco dělat za těch 90 dolarů příplatků na den za nebezpečnou práci.

Za hranicemi, v městečku Atambua, mne čekalo příjemné překvapení - během dvou hodin po vstupu do Indonésie stal jsem se multi-milionářem. Vyměnil jsem si na ten měsíc US $ 400 a dostal jsem tři miliony a dvě stě tisíc rupií. Vyplatili mi to ve stotisícových bankovkách. Když jsem přijel do Kupangu, hlavního města západního Timoru, zjistil jsem, že ty bankovky jsou příliš velké hodnoty na můj druh cestování.

Banky byly zavřené, a tak jsem chodil po čínských obchodech a měnil na drobné. Penězi jsem naplnil všechny své kapsy a těch kapes jsem měl hodně, na kalhotách i na vestě. Tolik bankovek už u sebe hned tak mít nebudu.

Kupang je podobného systému jako Dili, nejsou tam sice rozbité budovy, ale špíny a hluku je tam nadbytek. Nalodil jsem se na převoz a vyrazil směrem na ostrov Flores. Řekli mi, že cesta trvá jen 16 hodin, a vskutku jsme tam po 24 hodinách dopluli.

Cestování po Indonésii je snadné i krajně nepříjemné, skrzevá tu hudbu. Koupil jsem si lístek do první třídy a tam byly dva velké amplióny, z kterých burácela buď amerikánská pahudba, nebo indonéská, ale i ta zněla podobně - žádné melodie, jen bušení elektronických bubnů. Jako přídavek jsem slyšel podobnou hudbu i z třídy turistické.

Bylo té hudby víc než dost, ale já jsem cestovatel poučený a tak si sebou vozím toaletní papír. Z něho se dají ubalit ruličky, kterými si možno ucpat uši. Když nám byl nabídnut film, doufal jsem, že si oddechnu, ale mýlil jsem se, byl to nějaký americký film, který sice neměl děj, jen se v něm hodně střílelo a i jinak se tam lidé navzájem masakrovali, a všechny ty zvukové efekty zněly také ve své zde obvyklé hlasitosti 90 decibelů.

Měl jsem chuť skočit do moře, abych z přemíry té amerikánské kultury nezešílel, ale nakonec jsem vylezl na horní palubu a u kapitánského můstku jsem příjemně a v klidu strávil tropickou noc. Východ slunce nad mořem byl nezapomenutelným zážitkem. Slunce svými paprsky čarovalo po oblacích a já viděl dva vznešené anděly tiše plující po modré obloze.

Ostrov Flores se majestátně tyčí nad mořem, v jeho siluetě dominují vysoké sopky. Přistáli jsme dopoledne a já se hned vydal autobusem do hor, do městečka Bajawa.

Nemusím snad ani dodávat, že po cestě nám také hlučně vyhrávala hudba, takže jsem chtěl několikrát za jízdy vyskočit. Za jízdenku si řekl řidič 10 000 rupií, potom ale zastavil kdesi v džungli a požadoval po nás těch tisíců dvacet. Jeden domorodec a já jsme se začali bouřit a odmítli zaplatit. Řidič si s kamarády sedl před autobus a hráli karty. Co nám zbylo než zaplatit?

Bajawa je hezké městečko pod sopkou Inerie. Ubytoval jsem se ve skrovném hotýlku a jen pro zajímavost uvádím, že účet mne trochu překvapil, za nocleh se snídaní 20 000 rupií, za jednu láhev místního piva 15 000 rupií. Vypůjčil jsem si tam motorku a podíval se po okolí. Mapy k mání nebyly, a tak jsem se snadno ztratil v divokých horách v džungli a poznal jsem místa, do kterých bych se o své vůli nevypravil. Navštívil jsem malebnou tradiční vesničku Bena, kde před chatrčemi se střechami z palmových listí tkaly ženy na svých stavech nádherné ikaty, k tomu jim hlasitě vyhrávala amerikánská hudba.

Z Bajawy jsem jel autobusem do hlavního města Flores jménem Ende. Autobusů bylo k vybrání několik, tak jsem to smluvil s řidičem, který slíbil, že hudba nebude žádná. To jsem se ovšem mýlil. Jeden mladý seminarista mne chtěl potěšit a zasunul do přehrávače na palubní desce kazetu s hudbou Mozartovou. Věděl jsem, že Malá noční hudba nám dlouho nevydrží.

Než jsme doposlechli první větu, přiblížil se místní hudební terorista a nacpal tam kazetu ... nu hádejte s čím? A tak jsme projížděli džunglí v horách a střídali Mozarta s buch buch hudbou. Byl to zajímavý hudební souboj kulturní Evropy s komerční Amerikou.

Velkým potěšením bylo strávit několik dnů ve vesničce Moni, pod sopkou Keli Mutu. V kráteru jsou tři jezírka a každé má jinou barvu vody. Také jsem se vypravil v neděli časně zrána na mši do místního kostelíku a potěšilo mne, že tam lidé nádherně zpívali.

Flores je sopečný a hornatý ostrov, který nabízí mnoho přírodních krás. Byl by to ráj na zemi, nebýt té pitomé hudby a lenivých lidí, přesněji řečeno mužů. Ženy tam pracují hodně, v rýžových polích, nosí vodu, vaří a starají se o rodinu. Muži nejčastěji hrají na návsi karty. Inu patriarchální společnost!

Z Flores jsem se vydal na ostrov Sumba, zase tím špinavým převozem. Tentokráte jsem byl moudřejší, koupil jsem si ten nejlevnější lístek a cestu strávil mezi ženami na spodní palubě. Ženy totiž, stejně jako já, neholdují hudbě co jde proti lidem. Ještě asi nepochopily hloubku soudobé západní kultury.

Na Sumbu jsme připluli pozdě v noci a jak jsem zjistil ráno, krajina kolem hlavního města Waingapu připomíná okolí Adelaidy - suché a holé kopečky. Vydal jsem se autobusem na západ, do městečka Waikabubak, opět hudba, já si tentokrát sedl rovnou za řidiče, kterému jsem několikrát slíbil, že ho uškrtím pokud ten rámus neztlumí. Mojí spojenkyní v tom byla jedna půvabná domorodka, která mi vysvětlila, že místní muži pokud nejsou hlupáci tak jsou blázni. Mluvila docela slušně anglicky.

Zážitků na ostrově Sumba jsem měl nepřeberně. Vypůjčil jsem si opět motorku a vydal se do terénu navštívit tradiční vesničky. Ty jsou kouzelné, na pohled. Tradiční chýše se střechami z palmových větví, často zanedbané a u těch nejzanedbanějších stojí nová talířová anténa na příjem satelitní televize. Lidé sedí uvnitř a celý den s úžasem čumí hollywoodské vidění světa. Možná tam zpívají i ptáci, pokud je nepřehlušuje... nu hádejte co? Mapy tam také nejsou a tak jsem se ztratil v divokém terénu.

Později jsem se dočetl, že tato místa se doporučují pouze zkušeným závodníkům na terénních motorkách. Já to projel na malém prskoletu. Ten však v jednom zapadlém místě odmítl nastartovat, takže po všelijakých snahách jsem musel to vozidlo naložit na kolem projíždějící autobus. Velkým štěstím bylo, že ten autobus byl v tak dezolátním stavu, že se tam nehrála muzika. Po návratu do Waikabubak chtěl po mně řidič 150 tisíc rupií za svezení, já mu ale slíbil jen 50 tisíc, což bylo víc než dost. Popsat jak jsme tu situaci vyřešili by zabralo příliš času, přenechám to tedy vaší fantazii.

Měl jsem v plánu jet lodí ze Sumby na ostrov Sabu a potom na Rote, jenže představa té hudby na převozu mne tak poděsila, že jsem si raději koupil letenku a přes Flores odletěl zpět do Kupangu. Druhý den jsem jel na ostrov Rote, v přístavu na mne čekala moje stará známá - ta rezavá a špinavá ferinka. Rote má jen nízké kopce a není příliš zajímavý. V městečku Nemberala jsem strávil několik dnů odpočinku mezi surfaři, byli to příjemní lidé. Také koupání v moři bylo skvělé. Vesnička uprostřed palmového háje byla překvapivě čistá, lidé přátelští.

Potom už následoval návrat do Kupangu a cesta autobusíkem zpět do Dili. Na východních ostrovech Indonésie jsem viděl mnoho přírodních krás, potkal spoustu dotěrných lidí a užil si hudby. Měl jsem v úmyslu natáčet jejich tradiční zpěvy, přijel jsem však už pozdě, tradice jsou nenávratně ztraceny. Poznal jsem tak z vlastní zkušenosti jak soudobá západní zábavní industrie pomocí rozhlasu a televize nemilosrdně ničí křehké tradice starých kultur. Náladu mi později spravila návštěva Báli, kde silná kultura hindustánská statečně odolává. Balinézani mají smysl pro krásu, výtvarnou i zvukovou.

Procházel jsem se po Ubudu a kochal se pohledem na staré chrámy, sledoval jejich staré tance, naslouchal představením gamelanu a kecaku. Rozmlouval s malíři, kteří pilně pracují na svých plátnech. Sice i tam pouliční prodavači otravují, ale jen v silně turistických místech. Bali je jedno z nejkrásnějších míst, která jsem na světě navštívil.

Jsem rád, že mi bylo dopřáno tyto ostrovy navštívit. Na mapě i při pohledu z dálky vypadají lákavě, realita je však jiná než bylo moje romantické očekávání. Moderní svět se globalizuje a je mi záhadou, proč se mnohem rychleji šíří všelijaké nešvary než věci dobré, kterých náš západní svět také může hodně nabídnout. Mne už na cestování po Indonésii přešla chuť, případným návštěvníkům však doporučuji -- vezměte si sebou špunty do uší, budete je potřebovat.