Pan Žaloudek se mýlí nejen v bodě 9, jak ZDE (BL 28.8.) správně poukázal A. V. Kratochvíl, ale už v bodech 2, 3 a 4. Neví např. o studii MUDr. Ruckého, ve které je řada odkazů na vědecké publikace popírající genetickou determinovanost a tudíž neměnnost homosexuální orientace. Neví ani o nové Spitzerově studii vypracované na Columbia University, která zjišťuje, že u skupiny dvou set vyšetřovaných mužů, z nichž homosexuální cítění původně uvedlo 78 %, klesl tento podíl po absolvované terapii na pouhých 8 %. V jiné, ještě početnější skupině, kde uvádělo výlučně nebo převážně homosexuální orientaci 68 % dotazovaných, došlo ke snížení na 13 %, terapie tedy byla úspěšná ve čtyřech případech z pěti! (Pramen: IDEA-Spektrum č. 32/2002). Nejde přitom pouze o změněné chování, nýbrž o změněné vnímání sebe sama a své sexuální afinity.

Paní Čurdová si ZDE (BL 15.8.2003) vybrala jednu moji větu z loňského článku, aby na ní demonstrovala mou nekompetentnost a ideologickou zaslepenost. Ta věta zněla "Emancipací homosexuální deformace se dláždí cesta pro legalizaci kriminálních výstřelků", a podle paní Čurdové není takový názor ničím podložen. Signál k této emancipaci dala Americká psychiatrická asociace (APA) v r. 1973 vyškrtnutím příslušné diagnózy ze seznamu psychických poruch. (Jenom mimochodem, průběh tehdejšího projednávání a hlasování je velmi poučný -- z odborné otázky se stala nakonec otázka ryze politická.)

A ejhle, co letos v květnu na sympóziu APA prohlásil jeden z jeho účastníků: "Jestliže není úchylkou homosexualita, neměly by se za úchylné označovat ani jiné sexuální praktiky, jako např. sadomasochismus a pedofilie." Netrvalo tedy ani celý rok, než onen vážený psychiatr nechtě potvrdil, že ta moje kritizovaná věta nebyla jen malováním čerta na zeď. Pravda, u nás zatím nikdo s takovým požadavkem nevystoupil, ale nedělejme si iluze, že v této zemi půjde vývoj jinudy. Naopak, v naší nesrovnatelně ateističtější společnosti na sebe podobné hlasy určitě nedají čekat 30 let jako v tradičně zbožných Spojených státech.

Pro orientaci zejména dospívajících chlapců je nezbytná jednoznačná "definice normy". Z nedávného vědeckého průzkumu mezi dvanáctiletými vyplynulo, že celá čtvrtina si není svou sexuální orientací jistá. Ještě před dvaceti lety by o tom dvanáctiletého kluka ani nenapadlo uvažovat. Odkud ta dnešní nejistota? Z čeho jiného než z rozkolísaných norem, zrelativizované morálky, matení, mlžení, lží a podvodů ve jménu vědy, pokroku a politiky? Mládež, místo jednoznačného vedení, je povzbuzována k experimentování. Můžeme se pak divit, že svou sexuální identitu hledá tak tápavě?

Nicméně i v USA, které si naši liberálové rádi berou za vzor demokratických svobod, se situace začíná měnit. Podle průzkumu provedeného Gallupovým ústavem ještě letos v květnu byla homosexuální manželství přijatelná pro 54 % respondentů, kdežto v červnu už jen pro 46 % (IDEA-Spektrum 34/2003).

Panu Žaloudkovi ani paní Čurdové však jejich neinformovanost asi nelze příliš zazlívat. V současném společenském klimatu mají díla jako je studie Dr. Ruckého jen nepatrnou naději na zveřejnění. Místo diktátu strany vládne dnes diktát trhu a sex - zejména sex perverzní - je artikl, který jde na odbyt naprosto spolehlivě. Kdo si nedá tu práci, aby si zmíněné informace sám vyhledal na internetu, nemá moc příležitostí nějak se k nim dostat. Homosexualita je dnes už navíc vnímána spíše jako politikum než problém zdravotní či morální, takže větší váhu než věcná správnost argumentů má jejich politická využitelnost. Nenávistné výpady proti papeži a církvi, jichž jsme v posledních dvou měsících svědky, si nijak nezadají s komunistickou protináboženskou rétorikou let padesátých. Je to náhoda?

K všeobecnému zmatku v hodnocení homosexuality přispívá také nedostatečné rozlišování mezi homosexuální orientací a homosexuálním chováním. To první pochopitelně nelze paušálně odsuzovat, jako nelze odsuzovat nevidomé pro jejich slepotu, byť si tuto újmu třeba i způsobili sami. Jako ale chuť na sladké nikomu nedává právo rozbít výlohu cukrárny a nacpat se dortem, tak nelze tolerovat ani homosexuální (a ovšem ani heterosexuální) nevázanost. Je zajisté pokrytecké pranýřovat homosexuální praktiky a současně zavírat oči před heterosexuální promiskuitou. Tím méně však lze jedno druhým ospravedlňovat.

Pokud je někdo postižen homosexuální deviací, nemusí být proto ještě horším člověkem než ostatní, zdravě a přirozeně orientovaní občané. Těžko však bude dobrým otcem, vychovatelem, učitelem či knězem, stejně jako barvoslepý nikdy nebude dobrým malířem a hluchý zpěvákem, aniž jsou tím zpochybněny jeho ostatní kvality. Pro některá povolání a funkce proto homosexualita, při vší úctě k jejím nositelům či zastáncům, je a musí zůstat diskvalifikujícím handicapem, a jakékoli pokusy o emancipaci této "menšiny" jsou scestné a nesmyslné.

Ale který politik se to dnes odváží vyslovit nahlas?