!Nenávidím prezidenta George Bushe. Tak. Řekl jsem to. Myslím, že v důsledku své politiky patří k nejhorším prezidentům v americké historii. A nenávidím ho taky z méně významných důvodů. Nenávidím nespravedlivý způsob, jímž přišel k svým hospodářským a politickým úspěchům a jeho absolutní absenci pokory (skrývané za falešnou skromností), že je tak bohatý a úspěšný. Jeho oblíbenou odpovědí, když se ho někdo zeptá na protekci - - "Zdědil jsem od svého otce polovinu jeho přátel a všechny jeho nepřátele" -- absurdním způsobem Bush junior navozuje, že se narodil s větším množstvím handicapů než výhod. Připomíná mi určitý typ člověka, jaké jsem znal na střední škole -- kluky, kteří dostali k šestnáctým narozeninám luxusní automobil a jaksi byli přesvědčeni, že si to zaslouží. Hnusí se mi, jak Bush chodí -- skrčenecky hrbí ramena a nešikovně roztahuje od boků lokty, jako teenager, který předstírá, že je "opravdovým chlapem". Je mi odporné, jak mluví -- s vytahovačnou sebejistotou, zamaskovanou pseudopopulistickým nádechem. Nemám na něm rád ani to, co mají všichni rádi -- jak trapně dává každému přezdívku -- je to způsob, jak pod falešným nátěrem kamarádství prosadit nad ostatními svou nadřazenost (dává snad někdo šéfovi přezdívku bez jeho souhlasu?) A zatímco většina lidí, kteří se s Bushem osobně znají, ho mají rádi, já podezřívám, že kdybych se s ním osobně seznámil, nenáviděl bych ho ještě víc."

Nejsem sám, pokračuje autor -- i průzkumník veřejného mínění Geoff Garin charakterizoval nenávist pociťovanou vůči Georgi Bushovi jako "nejsilnější za posledních 25 let". Přesto se však nenávist George Bushe normálně charakterizuje jako jakási duševní choroba.

Je pravda, že někteří lidé, kteří nenávidí George Bushe, se skutečně zbláznili. Mnoho levičáků bylo například svou nenávistí k Bushovi dovedeno k tomu, že odmítají přiznat, že válka proti Iráku přinesla nějaký prospěch, že osvobodila Iráčany od vlády teroru. A hledají nyní takového kandidáta na prezidenta, který nejvíce dokáže rozdmychat jejich hněv, nikoliv takového, který by získal největší množství hlasů.

Avšak i když nenávist vůči Georgi Bushovi může skončit v iracionalitě, sama o sobě iracionální není. Nenávist je logickou reakcí na události posledních několika let.

Nenávist pociťovaná vůči jeho předchůdci, Billu Clintonovi, byla do určité míry paranoidní. Konzervativci nyní ze zpětného pohledu přiznávají, že někteří lidé, kteří nenáviděli Clintona, byli do určité míry šílení. Většinou to ale jen říkají v souvislosti s tím, že lidé, kteří nenávidí Bushe, jsou prý ještě horší.

Existuje jistě určitá okrajová levicová skupina lidí, kteří nenávidí Bushe, jejichž vytváření konspiračních teorií se rovná šílenství lidí, kteří nenáviděli Clintona. Avšak mainstreamoví Demokraté neobviňují Bushe za jeho styky s rodinou bin Ládinových, zatímco lidé, kteří nenáviděli Clintona, využívali všech prostředků k tomu, aby na něho posedle vyhrabávali špínu z jeho minulosti.

Bush je daleko radikálnějším prezidentem než byl Clinton. Z čistě ideologického hlediska je tedy nenávist levičáků vůči Bushovi daleko logičtější než nenávist konzervativců vůči Clintonovi. Bush realizuje velmi radikální daňové škrty.

I když existuje množství levičácké hysterie ohledně Bushovy zahraniční politiky, není obtížné si uvědomit, proč jeho zahraniční politika tolik lidi děsí, pokračuje autor. Byl jsem a nadále jsou stoupencem útoku na Irák. Ale to, jak Bush pro tuto válku argumentoval -- jak zneužil chybného přesvědčení americké veřejnosti, že se Saddám podílel na útocích z 11. září -- připomíná podvody, k nimž došlo před španělsko-americkou válkou.

Bushova doktrína, podle níž máme právo preventivně zaútočit na jakýkoliv stát, který si vybereme, byla daleko širší než cokoliv, co potřeboval k ospravedlnění útoku na zem, která porušovala dohody o příměří po dobu delší než deset let. Levičáci možná reagují přehnaně na Bushova zahraničněpolitická rozhodnutí -- pamatujete, jak se báli, že Bush provede útok proti Sýrii? -- avšak to, jak prezident Bush proměnlivě a nepoctivě zdůvodňuje svá rozhodnutí, a jak má tendenci obviňovat všechny, kdo s ním nesouhlasí, z nevlastenectví, to všechno vyvolává množství důvodů pro podezření.

Nebývalo tomu tak vždycky. Během prezidentských voleb v roce 2000 psal tisk, že mezi Al Gorem a Georgem W. Bushem nejsou skoro žádné ideologické rozdíly. Bush se veřejnosti prezentoval jako "konzervativec s lidskou tváři", s "dobrým srdcem". Slíbil, že bude prezidentem "pro všechny Američany", a tak si lidi mysleli, že jeho politika bude centristická.

Namísto toho Bush vládne jako snad nejstraničtější prezident za celou moderní americkou historii. Jeho politika "konzervatismu s lidskou tváří" byla téměř úplně opuštěna. Nutí poslance své strany, aby se přidržovali té nejideologičtější pravicové linie. Dělá to tak často, že už se to ani nedostane do novin.

Když poskytly útoky z 11. září Bushovi příležitost, aby sjednotil zemi, znovu toho využil jen k prosazování jednostranné stranickopolitické agendy. Byl proti plánu zvýšit bezpečnostní opatření na letištích, protože by to prý podle něho vedlo k vytvoření určitého množství nových pracovních příležitostí pro lidi, kteří by byli v odborech. Později, když čelil odpovědnosti za selhání výzvědných služeb před 11. září, okamžitě se obrátil a začal svalovat vinu na Demokraty.

Bylo to naprosto charakteristické: Bush téměř rok bojoval proti návrhům na vytvoření ministerstva vnitřní bezpečnosti, a pak jeho poradci vypracovali takový plán na toto ministerstvo, o němž věděli, že ho Demokraté v parlamentu odmítnou, a když se to stalo, začali Demokraty kritizovat, že jsou nevlastenečtí.

To je odpovědí na otázku, proč levičáci nenávidí Bushe více než Reagana. Nejde jen o to, že je Bush více ideologicky radikálnější, ale o to, že Bushovy úspěchy znamenají rozklad politického procesu v USA. Bush se dostal do prezidentského úřadu v době, kdy většina Američanů schvalovala Clintonovu politiku a byla s ní spokojena. Bushův triumf je především důsledkem toho, že celá řada demokratických pojistek v americké politice selhala. Sdělovací prostředky se nechaly ohloupit Bushovým "konzervatismem s lidskou tváří" a řádně neinformovaly o jeho radikálním hospodářském konzervatismu.

Bushe dosud nikdo nikdy nekritizuje za to, že poté, co se dostal k moci, se obrátil o 180 procent. Levičáci nenávidí Bushe nikoliv proto, že je úspěšný, ale proto, že je jeho úspěch hluboce neférový a lze ho dokonce charakterizovat jako podvod.

Potíž je, že stejně podvodným způsobem dosáhl Bush svého společenského postavení. Dostal se na vysokou školu kvůli svému otci, přátelé jeho rodičů a političtí kamarádi ho podporovali během celé řady jeho katastrofických podnikatelských pokusů; Bush získal své prvotní bohatství tím, že prodal všechny své akcie firmy Harken těsně předtím, než jejich hodnota zkolabovala, takže začal být vyšetřován pro trestný čin insider trading -- to vyšetřování bylo ovšem odloženo; politický establishment ho z protekce protáhl primárními volbami, konzervativní soudci (jeden z nich byl jmenován do funkce Bushovým otcem) porušili své vlastní právní zásady a prosadili hlasovací práva, jaká do té doby nikdy neexistovala jen proto, aby se nepřepočítávaly na Floridě hlasy a do Bílého domu se nedostal Bushův populárnější soupeř.

Konzervativci si myslí, že levičáci nenávidí Bushe, protože je to "neotesaný Texasan". Ve skutečnosti oni ho nenávidí, protože si myslí, že není "neotesaný Texasan", ale je to rozmazlený chlapeček, který jen předstírá, že je texaský venkovan, se svou dodávkou a džínsy -- je to kamufláž, jíž zakrývá svou plutokratickou podstatu.

V devadesátých letech se konzervativcům nelíbil Clinton, protože nedodržoval jejich základní hodnoty, byl to morální relativista, který přenechal své manželce příliš mnoho moci. Nejvíc jim vadilo, že manželku podváděl a lhal.

Bushův osobní život je pro členy levicové meritokracie urážlivý úplně stejnou měrou. Jak mohou nabádat tito lidé své děti, že se musí dobře učit a přinášet ze školy samé jedničky, když tenhleten president prošel se čtyřkami a ještě se tím vytahuje! A místo toho, aby začal od píky a vydělal si své bohatství sám, shromáždil majetek prostřednictvím protekce a kamarádšoftů? Celý Bushův život je protikladem vůči americkému meritokratickému ideálu.

Ale nejvíc americké levici vadí, že jejich názor na Bushe není slyšen na veřejnosti. Nejde o to, že nikdo Bushe nekritizuje, ale o to, že určitý druh kritiky byl vyloučen z hlavních sdělovacích prostředků. Poté, co se Bush dostal k moci, americká média se rozhodla, že už nemá cenu dál psát o tom volebním prezidentském fiasku. Takže bylo v pořádku - po určité době - kritizovat Bushovu politiku, ale média si zakázala zpochybňovat Bushovu legitimitu jako prezidenta.

Tak, jak si mainstreamoví Demokraté a levičáci zakázali zpochybňovat Bushovo právo být prezidentem, taky přestali zpochybňovat jeho inteligenci. Hledáte-li články, zabývající se Bushovou inteligencí, zjistíte něco podivného. Myšlenka, že je Bush blbec, se vyskytuje v článcích často, ale vždycky jen v takovém kontextu, že je odmítána. I když se často píše, že si mnoho lidí myslí, že je Bush hlupák, málokdy najdete někoho, kdo to v Americe řekne veřejně. Konzervativci se posmívají: Když je Bush takový pitomec, jak to, že pořád vyhrává? Levičáci se rozhodli, že poukazovat na to, že je Bush blb, není strategické: "Nezískáte volební hlasy, když budete poukazovat na to, že je vaše strana inteligentnější než voliči," argumentoval nedávno jeden čelný Demokrat.

Možná Bushovy omezené intelektuální schopnosti nejsou handicapem pro jeho politické úspěchy. A možná, že poukazovat na to, že není zrovna moc chytrý, skutečně je politicky kontraproduktivní. Jenže ať je tomu jakkoliv, potíž je, že je pravda, že Bush opravdu není zrovna inteligentní. (Anebo, přesněji, jeho intelektuální zvídavost je tak minimální, že důsledek je stejný.) V případech, kdy se Bush -- výjimečně -- pokusí improvizovat a odpovědět na otázku, na kterou není předem připraven, vždycky se naprosto trapně zakoktá. Občas tak Bush omylem docela zásadně změní americkou zahraniční politiku. I když jeho poradci předstírají, že je to prezident, který přesně ví, co dělá, občas jim unikne pravda. V červenci přiznal v časopise Vanity Fair Richard Perle, že když se poprvé seznámil s Bush, "Bush nevěděl skoro nic [o ničem]."

Bushovi konzervativní stoupenci přitom vytvářejí kult jeho osobnosti. Něco z toho dělá Bush sám, například když inscenoval své přistání na letadlové lodi, což byl bezostyšný pokus přetáhnout obdiv veřejnosti vůči americké armádě na sebe samého. A to je prosím muž, který se během války ve Vietnamu schoval v protekčním armádním místě a pak se odmítl dostavit na poslední rok své povinné vojenské služby. Bushovi stoupenci vytvořili celý průmysl hagiografického kýče. Dělají z Bushe Winstona Churchilla. Nedávný pseudodokumentární film "DC 9/11" se z něho zas snažil vytvořit Clinta Eastwooda.

Trvalé přežívání tohoto absurdně hrdinského mýtu o Bushovi je právě to, co činí jeho intelektuální omezenost tak rozčilující. Být dnes intelektuálem levičákem znamená, že musíte mít pocit, že jste byli přeneseni do jakéhosi alternativního vesmíru, ve kterém je zcela zjevný blbec uctíván jako morální a strategický gigant. Ptáte se tedy, proč je Bush považován za velkého člověka, proč je proboha vůbec považován za sympatického člověka? Říkáte si, je tu snad něco, čemu nerozumím? Jako levicový intelektuál máte ve zvyku o sobě často pochybovat. Ale pak dojdete k názoru, že není nic, čemu byste nemohli rozumět. Dospějete k názoru, že Bush JE pitomec, jemuž chybí jakékoliv morální hranice při jeho úsilí získat pro sebe stranickopolitické výhody, že je to člověk, který není loajální žádným principům kromě principu, že musí pomáhat bohatým, že není obtížen žádnou inteligentnější úvahou ohledně toho, co je americkým národním zájmem, a že je to člověk, který, když učiní někdy správné rozhodnutí, udělá to téměř omylem.

Tak, to se mi ulehčilo, uzavírá autor.