"Kdepak ty ptáčku hnízdo máš..." řekla sice vesele, ale zabodla do mě zkoumavý pohled, protože hledala vysvětlení vtipu, který nechápala.

"Dobrý," zareagoval jsem, ale tvářil jsem se pořád stejně. Elišce je sedm, zajímají ji teď všechna neslušná slova a lechtivé vtipy, ale nerozumí jim.

Stála na trávníku maličká, najednou osamělá a zklamaná. Já seděl na dětské židličce pod střechou podepřenou letitými trámy, které vyhazovala sousedka, když bourala před pěti lety pradávný srub. Cihlovou podlahu nám položil Ukrajinec Jaroslav, který do naší vesničky na domažlicku utekl před mafií. Boční stěnu se dvěma starými okny udělal soused Zdeněk, který v padesátých letech prožil dva roky jako vězeň v jáchymovském koncentráku. A na protější straně přítel keramik a muzikant vytvořil krb ze všeho, co se našlo na zchátralé usedlosti. Kdysi to tu prý byla kovárna, my to už koupili jako slepičárnu. Teď tomu říkáme bar, a když je teplo, tak je v tom člověku dobře, protože ze strany do dvorku je to otevřené. V zimě sem občas navane sníh. Pod podlahou je starý členitý klenutý sklep. Je to všechno krásné, v moderním světě zcela zbytečné.

Eliška slezla na ponořenou cihlovou podlahu ke mně, sedla si mi na klín a přilnula.

"Kluci ještě říkali, že jak ten ptáček letí okolo, tak odpoví, že nepoví, protože by mu to hnízdo vybral. Ale to nemá logiku."

"Vtipy často nemají logiku," utrousil jsem pokrytecky, ale zároveň pravdivě. Vtip je léčení deprese. Včera v noci jsem se ve vesnické hospodě zeptal na baru hospodského Buráka:

"Víš, co bylo před komunismem?" Burák se zastavil s dvěma pivy v ruce.

"Co?"

"Všechno!" odpověděl jsem.

"Ty seš vůl!" zařval, odložil piva a rozřehtal se, až se prohýbal. Stalo se to vtipem večera, jako někdy před třiceti lety, když jsem to slyšel poprvé. Mě to nakonec otrávilo, protože tenhle vtip má být už třináct let mrtvý. Nemá logiku, má jen tu depresi. To, jak si Novák zavolal americkou armádu, aby mu pomohla zpátky do komunistické strany, jsem už ani nevyprávěl. To se ale začne v místní mutaci brzo vyprávět v Bagdádu.

"Budeš mě houpat?", probrala se najednou Eliška na klíně.

"Nebudu, už to umíš bezvadně sama. Budu se dívat."

"Ale když jsem byla malá, tak jsi mě vždycky houpal. Až ke střeše, aby to máma neviděla."

"Ale teď už to umíš sama."

"Tak já jdu zase za dětmi, ahoj," vyběhla a zmizela někde dole ve vesničce. Já si ubalil další cigaretu. Bylo devátého května. Dlouhá zima nezvykle rychle skočila rovnou do léta. Díky teplým nocím všechno okamžitě rozkvetlo, ale neobjevily se včely. V Praze a v Olomouci absurdně skončila druhá světová válka až dnes.

V tom letním vedru a jasných jarních barvách jsem si nerozumně otevřel lahvové pivo. Jeden český fotograf v Austrálii mi vyprávěl, že po dvou měsících v poušti se mu zdálo slovo plískanice. Z toho mi myšlenka přeskočila do blátivého listopadu a k té vojensky nedůležité šarvátce na Bílé hoře. Nezdecimovaná armáda se sice ve zmatku, ale výhodně stáhla za hradby Prahy. Den jízdy vzdálená byla mohutná maďarská armáda na koních. Stavové by byli pak nejen v hradbách, ale dokonce v přesile. Císařští, aby nezamrzli, by se museli okamžitě vydat zpět k Vídni. Jenže vznikla poraženecká panika, proč? Armáda jelenů vedená lvem vyhraje nad armádou lvů vedených jelenem, říkali Římani. Jací to byli jeleni, těch třicet stavovských direktorů? Hrabali pod sebe, své armádě oznámili platební neschopnost a obyčejného obyvatelstva se báli víc než nepřítele. Že prachy měli, se zjistilo, teprve když císařští bez odporu vyrabovali jejich domy. A nádherné české baroko vzniklo jako akt normalizačního násilí. A jezuitský vlastenec Balbín byl pedofil. A degenerovaný Ferdinand Dobrotivý byl poslední český král. A vedlejší vesnice byly už Sudety. A Češi říkají, že už nikdy žádnými klíči zvonit nebudou. A nový prezident neudělí amnestii. A vláda dělá propagandu ke vstupu mezi Marťany, protože jinak si tu Evropskou unii ani neumí představit...

"A neskočil bys pro dřevo?" probudila mě z českého snáře Kateřina. Donesla plnou mísu kuřecích stehýnek, které bude dělat na krbu. Masa není nikdy dost, protože tlupa vesnických dětí je vždy hladová.

Donesl jsem dřevo a už na nic nemyslel. To zase až večer, když jsem šel dát dětem pusu na dobrou noc.

"A jak bys chtěl umřít?" zeptala se mě Eliška už pod peřinou obložená plyšákama.

"Já nechci umřít," odpověděl jsem zcela vážně jakoby vtipem.

"Já bych chtěla umřít ve spaní. A když by moje děti měly velkou zahradu, tak bych chtěla, aby mě spálily a popel rozsypaly po zahradě. Všude by tam rostly kytky, a tak by se nemusely starat o hrob. A když by zahradu neměly, tak do země. To by bylo praktičtější."

Na Elišku dopadalo sporé světlo z předsíně, já byl zcela ve stínu, ale tentokrát neměla vůbec potřebu do mě zabodnout zkoumavý pohled. Bylo jí jasno, nešlo o vtip.

"A teď už chci spát," otočila se na bok a pravděpodobně okamžitě usnula. Já po teplé noci ještě viděl svítání, a jak jsem se popelavě motal po velké zahradě mezi rozkvetlými jabloněmi, tak jsem si od země úplně promočil boty.

20. května 2003