1. Privatizace převzatého původně společenského majetku (staveb, budov, strojů a zařízení, inventáře atd.), který byl postupně zaplacen z práce našich občanů a byl jim v rámci tohoto procesu protiústavně "vyvlastněn", popř. jinak znehodnocen. Jde o ztrátu velkých hodnot, které podle odborného odhadu v cenách roku 1992 reprezentovaly nejméně 600 tis. Kčs na jednoho dospělého občana (v cenách r. 2002 už dokonce zhruba 1,350 tis. Kč);
2. Předání značného majetku Slovenské republice (vybudovaného v poválečném období na jejím území) zaplaceného prokazatelně výhradně z peněz českých občanů a to bez jejich souhlasu, bez požadavku odpovídající náhrady, a to především k okamžiku zániku ČSFR (v cenách r. 1992 nejméně 100 tis. Kčs, v cenách r. 2002 už dokonce více než 400 tis. Kč na obyvatele); jakož i navíc dalšího tzv. federálního majetku v ČR i v zahraničí (včetně "položek" předaných později) v dnešních cenách za více než 30 tis. Kč na obyvatele);
3. Promrhání značných převzatých státních finančních rezerv (asi 85 mld. Kčs) a měnového zlata (107 tun) převzatých po ČSSR, a naopak vznik a růst vysokého veřejného dluhu, který už koncem r. 2001 přesáhl 417 mld. Kč; v tom státní dluh činil 345 mld. Kč a ten do konce I. čtvrtletí 2003 vzrostl až na 429 mld. Kč. Z toho plyne, že podle těchto posledních údajů už celkový veřejný dluh překročil 500 mld. Kč, což reprezentuje asi 50 tis. Kč na obyvatele, které ještě bude muset každý z nás - i když nepřímo - dodatečně zaplatit;
4. Znehodnocení úsporných vkladů a hotovostí obyvatelstva v důsledku mimořádné inflace, a tomu neodpovídající úrokové a daňové politiky (začátkem r. 1990 obyvatelstvo ČSSR vlastnilo 278 mld. Kčs vkladů a 68 mld. Kčs v hotovosti). Tehdy by se terminovaný vklad ve výši 100 tis. Kčs při platném 4 % ročním úroku do konce roku 2002 (za 13 let) zvýšil na 168 tis. Kčs, a po zohlednění inflace by se tato reálná hodnota musela zvýšit nejméně na 670 tis. Kč. Avšak podle skutečného vývoje odpovídajících průměrných úrokových sazeb a dodatečného zdanění (od r. 1993) by jeho nominální výše koncem r. 2002 mohla dosáhnout nejvýše 245 tis. Kč. Tzn., že faktická ztráta ze znehodnocení 100 tis. Kčs úsporného vkladu činí za dané období v průměru nejméně 425 tis. Kč;
5. Znehodnocení reálné hodnoty starobních důchodů, což lze nejlépe ukázat na možném nejvyšším důchodu dosažitelném v roce 1989. Ten činil 3.600 Kčs měsíčně a odpovídal 115,3 % tehdejší průměrné měsíční hrubé mzdy. V r. 2003 přesáhne odpovídající průměrná hrubá mzda 18 tis. Kč, takže stejná hodnota nejvyššího měsíčního (staro)důchodu by měla podle téhož poměru činit 20.750 Kč. Ve skutečnosti však příslušný důchodce dostává jen 10.321 Kč. Reálně tedy dnes ztrácí 10.430 Kč, čili za pouhý jeden rok celkem 125.160 Kč.

Všechny tyto politicky zaviněné škody lze dostatečně prokázat a kvantifikovat, rozhodně spolehlivěji než byly ty "rozhodnuté" už výše uvedené. To je žalostné a žalovatelné vysvědčení. Každý z nás občanů ČR může dříve či později proto podat na stát odpovídající žalobu o náhradu škody (dnes se žaluje kde co, což např. potvrzuje známý případ požadavku vojáků základní vojenské služby). Doporučuji tedy, aby vláda v této věci vyvinula včas odpovídající zákonodárnou iniciativu, jinak by se mohla spustit lavina tisíců a statisíců osobních žalob, zvlášť pokud by se na tuto záležitost specializovala některá renomovaná právní nebo poradenská firma.

Pokládám tento problém za politicky i ekonomicky velmi závažný, určitě mně nejde o nějaké neseriosní bláznovství. Proto o něm současně hodlám informovat i Poslaneckou sněmovnu a některá naše hlavní media.

Autor je ekonom. Tato žádost byla odeslána Vládě České republiky 29. října 2003