Omyl první: Bible zakazuje homosexualitu

Je sice pravda, že v Bibli se na několika místech mluví o homosexuálním chování, ale vždy v souvislosti s "muži, kteří zanechali přirozeného styku se ženami", tedy heterosexuály, kteří se tomuto způsobu sexu oddávají jen pro zábavu; nikde se nemluví o citovém vztahu dvou mužů - nepočítáme-li větu krále Davida, adresovanou Jónatanovi (2 Sam 1,26): "Stýská se mi po tobě, můj bratře Jónatane, byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen." A ta je spíš, církevní otcové prominou, důkazem, že vřelé vztahy mezi muži existovaly i v dobách starozákonních. Navíc při podrobném studiu různých překladů Knihy knih zjistíte, že překlad těchže veršů může být diametrálně odlišný, takže i výklady se mohou různit - záleží na interpretaci. Zákaz homosexuality v Bibli je tedy spíš z kategorie "přání otcem myšlenky".

Omyl druhý: Homosexualita je léčitelná

Rozhodně není jasné, jak homosexuální orientace vzniká, kde se bere. Existuje široká škála názorů na její příčiny: od teorie genetické změny po domněnku, že je to záležitost ryze psychická. Zatím ovšem neexistuje žádná studie, která by některý z mnoha pohledů na původ této orientace definitivně a nezpochybnitelně potvrdila či vyvrátila. Už proto, že neznáme příčinu, nemůžeme homosexualitu léčit. Připouštím, že pokud bychom to věděli, mohli bychom se o to pokusit. Zastánci "léčitelnosti" homosexuality argumentují stovkami "úspěšně vyléčených". Něco jiného je vyléčení a něco jiného "vyléčení", tedy zdržení se homosexuálního chování, ať už z jakékoli příčiny.

Omyl třetí: Homosexuálů jsou čtyři procenta

Toto tak často uváděné číslo je jedním z nejoblíbenějších omylů: pochází z výzkumu, starého 56 (!) let. Na www stránkách Kinseyho institutu se uvádí: "Alfred Kinsey zjistil, že homosexuálních mužů je 10%, žen pak o něco méně. Od jeho práce (publikované v roce 1947) množství studií uvádí číslo v rozmezí 2%-15%. Tyto rozdíly v číslech mohou být přičítány hlavně rozdílům v definici homosexuality. Oněch pověstných 10% (povšimněte si, prosím, rozdílu mezi Českem a Amerikou) zahrnuje muže, kteří měli v posledních třech letech převážně homosexuální styk. Jiné výsledky zahrnují výhradně homosexuální styk, zatímco některé další obsahují širokou škálu sexuálního chování a přání." Z uvedeného vyplývá, že se prostě nedopočítáme. A ona čtyři procenta? Číslo 4,4% se vyskytuje právě ve zmíněném nejstarším výzkumu - zahrnuje pouze muže, kteří měli sexuální styk pouze s mužem a dosáhli přitom orgasmu. Navíc je tu důležité, že toto číslo hovoří o sexuálních aktivitách, nikoli o citech. A to není rozhodně totéž.

Omyl čtvrtý: Všichni homosexuálové jsou promiskuitní

Všichni katolíci kradou, všichni leváci jsou fetišisti - vnímáte nepravdivost těch vět? Jakákoli generalizace je vždy nutně nepřesná a zkreslující. Jinak řečeno: setkal-li jsem se s katolíkem, který něco ukradl, četl-li jsem o fetišistovi, píšícím levou rukou, nemohu (a nechci) tvrdit, že ti či oni jsou jen a výhradně takoví. Za tento omyl může především prezentace homosexuálů v médiích: daleko častěji, než bychom se dozvídali o gay a lesbickou organizací provozované lince důvěry, o spokojeném a spořádaném životě stejnopohlavních párů, se dočteme o bujení homosexuální prostituce, vidíme záběry "nevázaného nočního života" v klubech. Potom logicky dochází k paušalizaci chování celé komunity. Zvláštní je, že odpůrci registrovaného partnerství používají právě tento argument: Jak jinak totiž omezit případnou promiskuitu než trvalým svazkem?

Omyl pátý: Homosexualita je módní záležitost

Bylo-li by tomu tak, jednalo by se spolehlivě o nejstarší módní výstřelek v dějinách lidstva. Stopy homoerotického chování a citů jak mezi muži, tak mezi ženami můžeme vystopovat až do starověku. Koneckonců stačí vzpomenout na ostrov Lesbos a básnířku Sapfó, Caesarovy vojáky, milce papežů... Nevíme, zda Shakespeare kdy spal s mužem. Víme ale, že napsal několik sonetů, opěvujících muže, jejich lásku a lásku k nim. Nemluvě o Michelangelových dopisech, Wildově bouřlivém životě, Rimbaudovi a Verlainovi... Může se zdát, že homosexualita se stala "módou" - ale je to jen logický důsledek toho, že o těchto vztazích se konečně může veřejně mluvit a psát.

Omyl šestý: Gayové a lesby mají "svůj životní styl"

A opět jsme u paušalizace. Mají snad svůj životní styl protestanti, studenti, hudebníci, blonďáci...? Logická odpověď zní: Nikoli! Příklad "blonďáků" jsem použil záměrně. Tato skupina má totiž stejné vlastnosti, jako skupina "homosexuálové": barvu vlasů si člověk prostě nevybírá, je mu dána, blonďáci (a blondýnky) se vyskytují ve všech společenských a vzdělanostních skupinách, jsou věrní či promiskuitní... a především nemají také žádný společný "životní styl". A - mezi námi - nikdo mi ještě nedokázal vysvětlit, jak vlastně jednotný životní styl leseb a gayů vypadá. Žijí si prostě každý po svém, protože každý člověk je osobnost.

Omyl sedmý: Gayové nesnášejí ženy, lesby muže

Za tento omyl může především karikování homosexuálů ve filmech, které by se dalo shrnout větou: "Božíčku, fuj, ženská!" Zeptejte se libovolné ženy, která se přátelí s gayem, libovolného muže, který má kamarádku lesbu: oba vám jistě potvrdí, že o nenávisti nemůže být ani řeč. Naopak - jistě mají mnoho společných zájmů, jinak by se totiž nepřátelili. Vrátím se k příkladu s vlasy: nenávidí se snad tmavovlasí a světlovlasí? V obecné rovině jistě ne. Možná to bude tím, že lidé si přátele nevybírají podle citové orientace, ale podle úplně jiných hledisek.

Omyl osmý: Homosexuálové chtějí uzavírat manželství

Tato věta je snad nejnebezpečnějším omylem. Nejnebezpečnějším proto, že se stává obecně používaným argumentem odpůrců registrovaného partnerství, především těch z katolických kruhů. Lesbám a gayům totiž nejde v žádném případě o to, aby jim církev (ať už jakákoli) udělila svátost manželství. Homosexuální občané žádají občanské svazky, které vlastně nemají se svazky manželskými, jak je chápe církev, nic společného. Tyto svazky nemohou žádným způsobem narušit institut rodiny jako takové - pouze by byla konečně odstraněna diskriminace homosexuálů.

Omyl devátý: Registrované partnerství není potřeba - vše se dá vyřešit smluvně

U tohoto omylu by bylo možno použít téměř označení "lež". Jistěže lze spoustu věcí ve vztahu dvou osob vyřešit smluvně. Ale právě jen ve vztahu dvou osob. Úkolem zákona registrovaném partnerství je především nezbytné řešení postavení stejnopohlavního páru směrem ke třetím osobám, tedy například ke státu (přiznání sociálních dávek při ošetřování nemohoucího partnera), zaměstnavateli (odškodné při úrazu či úmrtí partnera), policii a soudům (možnost odmítnutí výpovědi, spoluodpovědnost), bankám (získávání hypoték)... A tento výčet rozhodně není konečný.

Omyl desátý: Zákon o registrovaném partnerství se týká minima občanů

Počítejte se mnou: připustíme-li, že homosexuálů jsou ve společnosti pouze dvě procenta, činí to v České republice cca 200.000 občanů. Předpokládejme, že každá či každý z nich má čtyři blízké osoby (rodiče, prarodiče, děti, příbuzné, přátele...), kterým záleží na jejich osudu. Rázem se dostáváme na rovný jeden milion lidí, žijících v této zemi, kterých se tím či oním způsobem týká nerovná situace leseb a gayů.

Omyl jedenáctý: Gayové jsou zženštilí, lesby jsou "chlapi"

Další omyl, pocházející z filmů a literatury. Vyskytne-li se ve filmu gay, mluví šišlavým vysokým hlasem, chová se zženštile a převléká se do dámských šatů. "Typická" (filmová) lesba má asi metrák, obléká si jeansy a kostkované flanelové košile... Záliba v převlékání se do šatů opačného pohlaví (transvestismus) vůbec nesouvisí s heterosexuální nebo homosexuální orientací, stejně jako není pravda, že každý gay se cítí být ženou a každá lesba mužem. Touha být opačným pohlavím je totiž pro změnu transsexualita, opět nezávislá na orientaci. Existují skupiny leseb, věnujících se umění tance, a gayů, kteří aktivně sportují či provozují turistiku.

Omyl dvanáctý: Ve stejnopohlavním páru je jeden za chlapa a jeden za ženskou

Tato oblíbená teze je v příkrém rozporu s domnělou zženštilostí gayů a mužským chováním leseb, resp. ji přímo popírá. Navíc si v souvislosti s ní musíme položit otázku, co je vlastně mužská a ženská role v páru. Rozhodně dnes už příkré dělení úkolů neplatí ani u heterosexuálních párů: ženy se věnují mnohdy "typicky mužským" činnostem, muži zase vypomohou v domácnosti. Dělení na muže živitele a ženy udržovatelky krbu přestalo platit nejpozději na počátku 20. století. Dnes prostě u párů, které spolu žijí (bez ohledu na jejich složení) platí jediná zásada: každý dělá, co umí a co je potřeba.

Omyl třináctý: Stejnopohlavní páry nemohou vychovávat děti

Omyl z největších: stejnopohlavní páry i u nás totiž děti vychovávají. Pokud se v lesbické a gay komunitě hovoří o adopcích, jde především o možnost adoptovat dítě, jehož je partnerka či partner biologickým rodičem. Jde totiž především o práva dítěte. Představte si modelovou situaci, kdy dvě lesby bez příbuzenstva léta vychovávají dítě jedné z nich. V případě dlouhodobé nemoci či dokonce smrti biologické matky je dítě odsouzeno k pobytu v dětském domově - přestože existuje bytost, která jej miluje. A co se týče tolik proklamované potřeby mužského i ženského vzoru pro dítě, je třeba jen připomenout výše uvedenou neplatnost "typických rolí".

Říká se, že pokud chci s něčím bojovat, musím to důkladně poznat. Škoda jen, že se touto starou moudrostí neřídí i odpůrci svazků osob téhož pohlaví.