Jenže je obviněna ze špionáže ve prospěch odpůrců rakouské říše, je jí znemožněno vystupovat i vrátit se do Ameriky a je na ní v podstatě v jejím venkovském sídle uvaleno domácí vězení. Klaustrofobní atmosféra filmu sílí: Destinnovou a její blízké psychicky terorizuje vysoký důstojník rakouské tajné služby.

Krejčíkův film z normalizačních sedmdesátých let byl přirozeně metaforou ostrého útlaku z husákovského okupačního období; byl to film o husákovské normalizaci, byl inspirován utlačitelským obdobím sedmdesátých a osmdesátých let, s tehdy všemocnou tajnou policií a jejími manýry a zvyklostmi téměř absolutně.

Charakteristickým dobovým řešením je i nacionalismus - proti cizímu útlaku je skutečně zřejmě možno bojovat hlavně jen zvýšeným národním cítěním a tím, že se lidé dají dohromady. Destinnové je v Krejčíkově filmu znemožněno, aby zpívala v divadlech, tak zpívá - většinou písně či árie s českou národní tematikou - na veřejných lidových shromážděních. A když po nakonec zpívá vypjatě nacionální věšteckou árii ve Smetanově Libuši, všichni diváci v hledišti povstávají - to se skutečně dělo v pražském Národním divadle až do roku 1989.

Film končí trpkým paradoxem - člověk, který Destinnové všechny trable s tajnou policií v době války zavinil, si k ní přijde po válce pro potvrzení, že se účastnil odboje a má tedy - zpeněžitelné - zásluhy o vlast... :(

Téma útlaku a národnostního odboje je v české historii téma závažné a Krejčíkův film je velmi dobrý, i když ho někteří pozorovatelé považují z formálního filmového hlediska už za trochu zastaralý. Tím však, že je Božská Ema přímo inspirována traumatickou dobou normalizace ze sedmdesátých let, dostala oslava státního svátku, připomínající význam československé a nyní české národní existence novou dimenzi - docela traumatický a traumatizující podtext. Rozhodnutí České televize věnovat repríze Krejčíkovy Emy hlavní večerní vysílací čas dne 28. října je velmi zajímavé - vlastně nás upozorňuje, že naše vnímání celého konceptu moderní české národní existence není bez problémů - že svou existenci vnímáme jako problematickou a - ano - ztraumatizovanou mnoha opakovanými údobími útlaku.

Ale tak to taky skutečně je a je asi správné na to poukazovat. Ztraumatizovanost minulým útlakem je přímou součástí našeho češství.

Česká televize se výběrem tohoto filmu pro sváteční večer myslím opravdu trefila - zasáhla v nás něco, co je důležité a přebývá to v hlubině každého z nás.