Věra Sokolová, (FF UK v Praze) Ano, objevilo se pár pozitivních reakcí, že tento pořad byl "úspěch se skvělými záběry" a čeští gayové a lesby by si jej prý měli vážit, neboť je "úžasné, že ČT2 takovýto pořad vysílá právě 28. září". To vede nutně k otázce, komu byl tento večer vlastně určen: gay a lesbické komunitě, která by měla děkovat, že homosexualita se objevila v hlavním vysílacím čase -- a je úplně jedno jak?

Nebo byl pro celou společnost, které chtěl tématiku homosexuality a homofobie přiblížit trochu zasvěceněji? Asi není náhoda, že těch pár nadšených hlasů nepatřilo gayům a lesbám samotným. Naopak, drtivá většina reakcí zevnitř homosexuální komunity vyzněla zásadně negativně. Není alarmující, že ti, o jejichž světě měl tento večer údajně být, se od odvysílaného mediálního obrazu "svého života" distancují? Zamysleme se ještě jednou nad tím, co jsme viděli a v čem je, podle mě, hlavní problém.

"Večery na téma" údajně mluví samy za sebe. Žádné úvodní slovo, kromě varování hlasatelky, že "pořad by mohl pohoršit", či vysvětlení koncepce a sekvence večera. Divák je hozen do vody a nechán napospas své vzdělanosti či nevědomosti o tématu s alibistickým záměrem, ať si názor každý utvoří sám.

V otázce lidských práv ale tato relativita není možná. Ne každý názor je stejně hodnotný a přijatelný a ČT jako veřejnoprávní televize má povinnost podávat komplexní a vyvážený obraz. Mediální prezentace určuje velmi významně, jak společnost -- a tedy i divák -- dané téma vnímá, přemýšlí o něm a k jakým dochází závěrům.

V tomto konkrétním případě se divák buď utopil, tj. vypnul televizi, anebo plaval -- v moři stereotypů a mýtů, které jej buď pobouřily nebo ještě více ukotvovaly pohled na homosexualitu jako jednu velkou, barevnou, a hlavně polonahou show, při které je velmi jednoduché ujistit se, že "mě" se to vlastně vůbec netýká. Jediný pořad, který podával ucelenější pohled, byl závěrečný dokument "Na jedné lodi". Bohužel místo na začátku se objevil až na samém konci, takže jeho informativní a vyvážená hodnota mezitím vyprchala.

Beze slova vysvětlení sloužila jako průvodce tématem monotónní, leč mediálně vděčná prezentace nahoty, sexuální vyzývavosti a karnevalové nálady svátku gay hrdosti. Co ale Gay Pride Day vypovídá o všedním životě homosexuálů? Je to jednodenní oslava, na kterou se sjedou lidé z celého světa právě proto, že se koná jednou za rok. Vizuální exotizace homosexuality zde lacině posloužila jako univerzální vhled do tématu. Výsledkem byla nebezpečná a nepřijatelná asociace: všichni gayové a lesby jsou posedlí sexuálním exhibicionismem, je to nedílná součást jejich sexuální orientace a tím pádem jsou morální hrozbou pro společnost.

"Zpovědi", které večer tvořily, postupně utvrzovaly představu o homosexualitě jako údělu, který si neseme jako kříž osamělým stářím. Navíc se v nich objevoval jeden stereotyp za druhým: Ota Tasinato se rád převléká do ženských šatů a jako dítě byl zneužíván pedofilním učitelem. Jiří Kuběna 17 let chodil se ženatým mužem s rodinou a přítomnost dětí v gay svazku mu přijde "bizarní". Natalie Šettnerová byla v podstatě kluk a nešťastná láska ji dovedla až k alkoholismu. Neznamená to, že takové životní osudy by se v televizi neměly objevovat. Jedná se o "hluboké lidské příběhy". Tito lidé jsou ale zajímaví jako osobnosti a ne proto, že jsou homosexuálové. Použití těchto dokumentů jako základního stavebního materiálu pro pořad o homosexualitě jen dokládá, že když se člověk přihlásí k homosexuální orientaci, stává se z ní ten nejdůležitější aspekt jeho osobnosti a způsob, kterým jej od té chvíle začínáme číst.

Tvůrci pořadu chtěli zcela nepochybně ukázat, že gayové a lesby jsou součástí společnosti jako všichni ostatní, kteří by měli mít také stejná práva a povinnosti. Paradoxně, zejména kvůli množství vizuálních i argumentačních stereotypů, včetně doprovodné koláže homosexuální karneval-heterosexistický parlament, vyzněl výsledný efekt téměř opačně.