Mohou z toho vznikat extrémy. Rakouská Strana svobodných nadále vyhrožuje, že bude vetovat vstup České republiky do EU, dokud nebudou dekrety prezidenta Beneše anulovány. Předseda Strany svobodných Herbert Haupt nedávno konstatoval v rozhovoru pro týdeník Zur Zeit, že sudetští Němci nebyli ani československými občany, byli občany rakousko-uherské monarchie. V podstatě popírá, že Československo mělo právo na existenci. Je to názor, který je hodně ovlivněný nacistickým pohledem na pařížské mírové dohody z roku 1919.

Toto jsou ony ideologické nesmysly, většinou je to čirý fašismus, jemuž Češi čelí a jemuž Havel ustupuje. Právě dnes (ve středu 15. ledna) uvedla předsedkyně německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová v interview v listě Berliner Zeitung, že Havel podle ní nezastává dostatečně vstřícné stanovisko vůči věci sudetských Němců -- jde o kauzu, která popírá, že Československo mělo kdy právo na existenci.

Kromě toho není možné oddělit současnou debatu od vyváženého a rozumného porozumění minulosti, založeného na solidním zkoumání relevantních primárních a sekundárních zdrojů. Založit svůj argument jen na tom, co se jen zdá být rozumné, nemá vůbec smysl.

Zjevně k nespravedlnostem docházelo, ale je nutno je umístit do řádného historického kontextu, nikoliv do nějakého právního či teoretického kontextu, který zachází se všemi přesuny obyvatelstva od roku 1920, jako by byly úplně stejné.

Zahrnovat události, k nimž došlo v Československu, pod hlavičku "etnického očišťování" se může zdát "normální", avšak pomíjí to dva klíčové rysy této otázky.

Zaprvé, odsun určitého obyvatelstva anebo jeho výměna může být někdy menším zlem, zejména, pokud je alternativou daleko krvavější vyhánění lidí. Z dvojí nespravedlnosti nevzniká spravedlnost, ale můžeme identifikovat situace, kdy oddělení dvou různých skupin obyvatelstva může být považováno za nutnost.

Jeff dále píše:

"Myslím, že by se také mělo zdůraznit, že všechny případy etnického očišťování v Evropě, k nimž došlo po válce, mají kořeny v Lausannské smlouvě z roku 1923, která umožnila nucenou výměnu menšin mezi Řeckem a Tureckem pod dozorem Společnosti národů."

To prostě není pravda.

K výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem a mezi Řeckem a Bulharskem došlo jako přímý důsledek selhání vojenských akcí Řecka v Anatolii a kolem Smyrny v roce 1919 a v důsledku selhání pokusů vytvořit v regionu Velké Řecko. Vzhledem k tomu, že bylo známo, jak Turci zacházejí s Armény a s Kurdy a vzhledem k rostoucímu nepřátelství mezi oběma společenstvími (které dál existuje na Kypru) bylo rozhodnuto, že výměna obyvatelstva bude nutná, aby se zabránilo daleko krvavějšímu výsledku.

S agendou Společnosti národů to nemělo nic společného -- Společnost národů se snažila jen prosazovat stabilitu a mír -- ale mělo to mnoho co společného s s nutností zabývat se komplikovaným etnickým složením Balkánu a tradičními metodami, jimiž se tam tyto problémy řeší -- totiž násilným a neregulovaným vyháněním obyvatelstva. Ano, ta výměna obyvatelstva byla traumatická a mnoho lidí trpělo či zemřelo v důsledku této výměny, ale jaká byla alternativa?

Byli jsme svědky tradičních metod etnického očišťování v bývalé Jugoslávii během devadesátých let (tehdy jich tam užívaly všechny strany) a v Kosovu v roce 1999, které nyní bylo s mlčenlivým souhlasem NATO očištěno od srbské populace. Jsou Srbové z Kosova méně nevinní než oni Albánci, kteří byli z Kosova donuceni odejít během bombardování NATO? Dostanou tito vyhnaní Srbové z Kosova nyní odškodnění od Severoatlantického společenství a jeho členských zemí?

Organizované přesuny obyvatelstva, i když jsou nucené, se tedy odlišují od násilného etnického očišťování a poskytují o něco málo lepší řešení interetnických konfliktů, než když prostě silnější strana vyžene tu slabší. Není to zdaleka dokonalé, ale lidé bývají ušetřeni na životech a životní podmínky odsunutých se zlepší. Podle mého názoru je toto nejzjevnějším rozdílem mezi oběma formami odsunu.

Hovoříte o "spravedlnosti vítězů". Myslím, že většina lidí, bez ohledu na své politické názory, by souhlasila, že druhá světová válka v Evropě byla válkou spravedlivou, vedenou proti expanzionistickému a genocidnímu nacistickému Německu. Německo vedlo vyhlazovací válku, v níž zahynuly desítky milionů lidí a většina obětí byli Slované.

Ano, je to trochu zjednodušený pohled, který ignoruje britské mnichovanství, evropské váhání a evropskou kolaboraci, americké odklady a alianci Západu se Stalinovou sovětskou diktaturou, nicméně tento pohled je nosný.

Britské, americké a sovětské vládě bylo jasné, že součástí každého mírového narovnání ve východní Evropě bude muset být řešení otázky menšin a že bude nutno zamezit tomu, aby později začali Němci jednat jako pátá kolona. Vzhledem k tomu, že mnoho milionů etnických Němců už uprchlo na západ před pomstou od postupující sovětské armády, dlouho předtím, než se spojenci v létě 1945 sešli k jednání v Postupimi, zdálo se, že přesuny obyvatelstva jsou nejlogičtějším řešením.

Bylo odsunuto asi 12 -- 14 milionů Němců (a nebo už sami předtím utekli). V každé zemi byla situace trochu odlišná stejně jako byly odlišné použité metody.

Konec konců, která spojenecká země by byla tehdy ochotna poskytnout Německu "měkký mír", poté, co byla objevena síť nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů? Nikdo v Postupimi neměl iluze o tom, že v důsledku dalších přesunů německého obyvatelstva vznikne další utrpení. Ten názor se změnil teprve po pomalém vzniku nepřátelství mezi Východem a Západem, od roku 1946, kdy obě strany začaly využívat bývalých nacistů proti svým novým protivníkům.

Takže zatímco se může dnes zdát, že byl násilný odsun sudetských Němců neospravedlnitelný, tehdy to tak nevypadalo. Pro Čechoslováky byla zrada sudetských Němců v roce 1938 (v Británii se zrada stále ještě trestá trestem smrti), vyhnání 200 000 Čechů ze Sudet po Mnichovu, německé plány přesunout všechny Čechy po vítězném ukončení války na východ, zničení Lidic v roce 1942 a vražedný protektorátní režim v Čechách a na Moravě dostatečným ospravedlněním pro odsun a všechny spojenecké mocnosti s tím souhlasily.

Nechat je tam, kde byli, na strategicky důležitém pohraničním území, bylo nemyslitelné, a poskytnout jim určitou míru regionální autonomie, což požadovali někteří sudetoněmečtí exulanti v Londýně, to by bylo považováno za odměnění jejich činů v roce 1938, a tak to bylo také nepřijatelné.

Situace se změnila v důsledku vzniklého právního rámce. "Divoký odsun" a útoky na sudetské Němce, k nimž docházelo v létě 1945, byly na žádost Spojenců zastaveny a byly vypracovány plány na organizovaný odsun pod mezinárodním dohledem.

Vzhledem k tomu, že v létě roku 1945 neexistoval žádný německý stát, sudetoněmecké organizace už dlouho argumentují, že není postupimská dohoda závazná. Jenže během posledních tří let všichni signatáři, Británie, USA i Rusko, veřejně znovu potvrdily, že za touto dohodou stále stojí.

Jeff dále napsal:

"Němci nebyli vyhnáni za to, že by se byli všichni z nich dopustili zrady proti československému státu. Byli odsunuti z etnických důvodů."

Opět je skutečnost zase složitější. Samozřejmě, že měl odsun Němců nacionalistický podtext. Dekret, který odepřel sudetským Němcům československé občanství, byl vyhlášen na bojišti bitvy na Bílé hoře, kde byla v roce 1620 poražena česká protestantská šlechta "germánskými" katolickými jednotkami.

Ale to není všechno. Těmto Němcům bylo odepřeno československé občanství proto, že v letech 1938-1939 přijali německé občanství. A většina sudetských Němců nadšeně podporovala nacisty: mnoho z nich bojovalo v německé armádě a pracovalo v protektorátní státní správě.

Československá vláda v exilu připravovala odsun Němců na základě jejich individuální viny, ale tomu zamezilo britské ministerstvo zahraničních věcí, které argumentovalo, že lepším řešením je "kolektivní vina", protože tak bude možno odsunout více Němců z celého regionu. Přesto vznikly tribunály, které zkoumaly individuální případy a ti sudetští Němci, kteří mohli dokázat, že československému státu zachovali během války svou loajalitu, směli v zemi zůstat. Bylo to mnoho tisíc lidí.

Takže etnická příslušnost nebyla jediným faktorem při odsunu, i když byla faktorem ústředním. Nepopírám, že v ohnisku odsunu byl český nacionalismus, ale to byl jeden z několika důvodů. Jeff dále píše:

"Martin argumentuje, že mnoho potomků odsunutých Němců by se rádo vrátilo zpět do Čech. O tom pochybuji. Kolik zaměstnaných Němců sudetského původu by chtělo nyní emigrovat do polorozvinuté země, jejímž jazykem, jak předpokládám, vůbec nehovoří?"

To je také nepřesný závěr.

Mnoho sudetských Němců mělo dvojjazyčné vychování, stejně jako mnoho Čechů. Koncem devatenáctého století bylo pro Čechy téměř nemožné získat zaměstnání či byt, pokud nemluvili alespoň trochu německy. Velký počet Čechů také žil a pracovat v hlavním městě mocnářství Vídni a toto obyvatelstvo bylo v roce 1946 navráceno do Československa.

Dodnes hovoří mnoho Čechů německy jako druhým jazykem. A kromě toho mnoho sudetských Němců nepovažuje Sudety za cizí zemi, ale za starou a nedělitelnou součást samotného Německa.

A co míníte tím, že charakterizujete Českou republiku jako "polorozvinutou zemi"? Byl jste tam někdy?

Ano, mnoho oblastí trpí zanedbáním a nouzí, ale je nesmysl charakterizovat ČR jako "polorozvinutou zemi". Česká republika má architekturu, scenérii, jídlo a pití, které patří k nejlepším v Evropě -- má vysoce kvalifikované a gramotné pracovní síly a vysoce rozvinutou kulturu. Spousta Němců tu zemi už nyní navštěvuje a bezpochyby si tam mnoho dalších Němců bude kupovat nemovitosti, jestliže ČR vstoupí do EU.

Zmiňujete se také o článku od Jacksony Preecové z London School of Economics:

"Etnické očišťování a normativní transformace mezinárodní společnosti

http://www.ippu.purdue.edu/failed_states/2000/papers/jacksonpreece.html a konstatujete:

"Povšiml jsem si, že Preecová cituje dobové články v tisku na podporu německých tvrzení o vraždění a utrpení v obrovském měřítku, k němuž docházelo během odsunu. Jsou to tvrzení, která Martin Brown a většina Čechů bagatelizují jako výmysly. Je to zjevně kontroverzní téma a nemám na věc názor. Celkově se však esej Preecové zdá být informativní a její autorka neprosazuje žádnou zjevnou agendu."

Preecová je možná odbornicí na mezinárodní právo, ale není to historik, a tak jsou v jejím článku chyby.

Zjevně nemá ani tušení o kontextu, v němž k odsunům z Československa docházelo, ani o debatě, která zuří na toto téma už padesát let. Některé její citace jsou chybné a Preecová činí zásadní chybu, když tvrdí, že odsun vnutili západním Spojencům Čechoslováci a Poláci -- to je teze, která se neustále objevuje v sudetoněmecké interpretaci historie.

Západní tisk skutečně otiskl v roce 1945 celou řadu článků o situaci ve střední Evropě a právem odhalil šokující případy brutality a vraždění. Avšak tyto články byly součástí organizované propagandistické kampaně, kterou vyvolali sudetští Němci na Západě, jako Wenzel Jaksch -- s pomocí západních politiků a novinářů. Pomáhal jim při tom také Fredrick Voight, bývalý středoevropský korespondent listu Manchester Guardian. Jaksch to přiznává zcela otevřeně ve své autobiografii, která poprvé vyšla téměř před padesáti lety.

A co se týče počtu osob, které zemřely, vypočítat takovéto údaje není nikdy lehké -- jak jsme viděli v debatě ohledně počtu civilních mrtvých v Afghánistánu.

Situace v Československu v roce 1945 byla velmi chaotická. Je pravda, že bylo po ukončení války svévolně usmrceno mnoho tisíc Němců, ale neexistují vůbec žádné důkazy na podporu sudetoněmeckých tvrzení, že zahynulo 250 000 osob. Česko-německá komise historiků hovoří o 20 000 -- 30 000 mrtvých. I oni uznávají, že není možné přesně určit, kdo by.i tito mrtví a zda je usmrtili Češi, sovětští vojáci, anebo zda tito lidé spáchali sebevraždu.

Kdybyste si přečetl mou diskusi s Evou Hahnovou -- která je napolo Češka a napolo Němka, uprchla v roce 1968 do Londýna a dlouhá léta pracovala pro sudetoněmecké organizace v Mnichově až do doby, kdy ji nedávno vyhodili z práce za to, že zpochybnila přístup sudetských Němců k historii -- věděli byste už většinu toho, co jsem tu nyní napsal.

Debata Martina Browna a Evy Hahnové o odsunu je (v angličtině) zde a zde.