Od 11. září, míní Brzeziński, provozují Spojené státy paranoidní zahraniční politiku. Tu shrnuje věta, často opakovaná na nejvyšších místech: "Ten, kdo není s námi, je proti nám."

Měli bychom si uvědomit, že to je věta, kterou zpopularizoval Lenin.

Dnešní hlavní americké zahraničněpolitické úsilí, "válka proti terorismu", odráží úzkou a extremistickou vizi zahraniční politiky, jakou provozuje nynější světová supervelmoc. Zadruhé, Spojené státy v současnosti nemají jasnou představu o tom, co se vlastně děje v zahraničí.

Tato slepota je obzvláště znepokojující vzhledem k tomu, že by Amerika mohla podlehnout pokušení vojensky preventivně zasáhnout proti nějaké zemi jen na základě podezření, že nějaká země vlastní zbraně hromadného ničení. Toto je totiž v současnosti americkou zahraničněpolitickou doktrínou. Avšak bez restrukturalizovaných a zefektivněných amerických výzvědných služeb Spojené státy prostě nemají k dispozici dostatečné množství informací k tomu, aby byly schopny preventivně vojensky zasahovat s jistotou.

Mohou Spojené státy poskytovat globální vedení na základě strachu a úzkostných stavů?Mohou Spojené státy zmobilizovat podporu přátel tím, že jim bude říkat: "Ten, kdo není s námi, je proti nám?"

Je zapotřebí seriózní debaty a nikoliv přednášek o "terorismu", kterého "užívají lidé, kteří věci nenávidějí", zatímco my jsme "lidé, kteří věci mají rádi" - jak to řekl jeden americký vysoký mluvčí.

Terorismus je metoda zabíjení lidí. To nemůže být nepřítel. To je, jako bychom bývali za druhé světové války tvrdili, že nejsme proti nacistům, ale jsme proti bleskové válce. Musíme se začít ptát, kdo je nepřítel a co ho motivuje k činům proti nám.

Spojené státy nyní musejí zdůraznit trvalou podstatu svých styků s Evropou, která sdílí americké hodnoty a zájmy, i když s Amerikou nesouhlasí ohledně určité konkrétní politiky.

Amerika tyto vztahy nemůže mít, pokud bude vyhrožovat a bude odsuzovat lidi, kteří s ní nesouhlasí. Sdílené hodnoty jsou transcendentní a nemohou být podřízeny taktickým požadavkům. Amerika by měla spolupracovat s Evropou a nedělit ji na fiktivní "starou" a "novou".

Spojené státy musejjí podporovat širší Evropu jako zónu míru a prosperity ve světě, aby byla nutným základem pro stabilní meznárodní systém, v němž může být americké vedení plodným způsobem realizováno. Je nutno zaangažovat i Rusko, začlenit ho do těsnějších vztahů s Evropou a s euroatlantickou komunitou. Amerika musí podporovat prohlubování demokracie a slušnosti v Rusku. Nesmí mu poskytovat jen taktickou, specifickou pomoc, která často není příliš užitečná a kompromituje vlastní americkou vizi demokracie.

Co se týče Iráku, ať už kdo válku podporoval nebo ne, selhání není možnost. Dvě podmínky musejí být splněny, má-li dojít k úspěšnému politickému řešení - zahraniční přítomnost v Iráku musí být internacionalizována a moc musí být co nejdříve předána samotným iráckým úřadům. Stabilita v regionu ovšem nakonec závisí na míru mezi Izraelci a Palestinci. Palestinský terorismus je nutno odmítnout a odsoudit, ale není možno zároveň podporovat stále brutálnější útlak, koloniální osadnictví a novou zeď.

V sázce je budoucnost demokratické země, Izraele, kterou USA podporují už více než půl století. Brzo přestane existovat možnost vytvořit dva samostatné státy.

Brzo totiž skutečnost budování těchto osad - jsou to koloniální pevnosti na kopcích s plaveckými bazény, těsně vedle brlohů v údolí, kde lidé nemají pitnou vodu a kde je 50 procent obyvatelstva nezaměstnaných - zlikviduje možnost vytvořit dva státy.

Izrael se totiž postupně stává společností, jaká existovala v Jihoafrické republice za apartheidu - menšina bude ovládat většinu v neřešitelném, trvalém konfliktu. Pokud tomu chtějí Spojené státy zabránit, budou se muset postavit na stranu mírového řešení a podporovat všechny, kdo chtějí mírové řešení.

Politická zbabělost amerického vedení v této věci je neospravedlnitelná. Izraelci stejně jako americká židovská komunita i všichni Američané chtějí umírněné, mírové řešení.

Jde o vztah mezi novými nároky na bezpečnost a mezi tradicemi amerického idealismu. Po dlouhá desetiletí hrály Spojené státy ve světě jedinečnou roli, protože na ně drtivou většinou svět pohlížel jako na zemi, která realizuje určité ideály, které byli Američané připraveni praktikovat doma a bránit v zahraničí.

Nyní poprvé je americký smysl pro idealismus ochromován pocitem zranitelnosti. Spojené státy si musejí dávat velký pozor na to, aby se nestaly sobeckou zemí, která se stará jen o sebe a podřizuje všechno ostatní na světě vlastnímu přehnanému pocitu nejistoty.