Rozhlas zakopl o práh nového tisíciletí

K této analýze přijala Rada usnesení, schválené tehdy všemi hlasy: "Rada doporučuje generálnímu řediteli (s odvolání na své usnesení 81/99), aby věnoval mimořádnou pozornost rozvoji internetu v ČRo jako nedílné součásti programových záměrů Českého rozhlasu. Současně Rada doporučuje, aby materiál "Rozvoj informačních a komunikačních technologií na počátku 3. tisíciletí a změny v poslání média veřejné služby byl zveřejněn"." Do usnesení Rady jsem tehdy navrhl formulaci, do té doby neobvyklou klauzuli zveřejnění jako výzvu k odborné diskusi. Rada se s tímto názorem ztotožnila. Diskuse ale nenastala, přestože má kritika tehdejšího vedení ČRo byla poměrně nemilosrdná.

Digitální technologie v propojení s distribucí zvuku a obrazu umožní bouřlivý rozvoj trhu s informacemi, se znalostmi, s poradenstvím. Základem obchodní výměny nebude obchod s hmotnými produkty, ale s informacemi, s daty. Základem komunikace nebude překonávání vzdáleností lidmi a přímá komunikace mezi nimi, ale komunikace prostřednictvím rozhraní informačních technologií. Digitální technologie umožní však i nové, doposud nepoznané zneužití znalostí i dat, nové rozměry kriminality, terorismu. Umožní nové rozměry špionáže, porušování soukromí a zneužívání informační převahy k ovládání jedince. Umožní nové formy vykořisťování, znejasnění sociálních standardů i přirozenosti životního cyklu, rozrušování tradičních mezilidských vztahů a společenských či rodinných vazeb. Cena profesionálních zařízení na záznam zvuku v digitální kvalitě je již dnes v řádech deseti tisíc Kč, u obrazu o řád víc.

Kde zůstala bariéra profesionálů? Kde zůstala investiční náročnost televizní reportážní techniky? Kde zůstala investiční náročnost rozhlasové techniky a jeho (v historii přirozený) monopol? Dnes, na počátku nového tisíciletí je možno říci, že klasická média - tak, jak je známe - jsou mrtva. Je to ale pravdivé tvrzení? Možná ano, možná ne. Technologie osvobodily jedince od závislosti nad (kontrolovanými a kontrolovatelnými) zdroji, distribuující informace. Nikdo už dnes nemá monopol. Na pravdu, ani na lež.

Tato slova zazněla v červnu 2001. Součástí analýzy byl požadavek zásadního navýšení rozpočtu pro oblast nových technologií a počátek restrukturalizace ČRo. Chtěl jsem namísto stávajících 8-10 milionů skokové navýšení investic na rozvoj internetu na rovnocennou částku, jakou dostává celoplošná stanice ČRo na svůj roční provoz. S přihlédnutím k tomu, aby přes tuto technologii bylo možné ověřit metody práce s multimediální informací a připravit tak programové pracovníky a redaktory na to, že si musí vystačit sami i v terénu i v kanceláři, musí si umět najít informace, zrešeršovat informace, připravit jejich multimediální podobu a odbavit ji k vysílání. Připravit editora k tomu, že musí umět posoudit kvalitu došlé informační konzervy a podle obsahu i kontextu ji zařadit do vysílání. Sdělil jsem příslušným odborníkům a vládním úředníkům, že tyto změny si vyžádají jak v Českém rozhlase, tak v České televizi obrovské náklady z hlediska stávajícího rozpočtu obou institucí na vytvoření opravdu digitálních rešeršních a archivačních center, zvuku, obrazu i textových informací, které budou obsluhovat vysoce kvalifikovaní a jednoznačně gramotní lidé. A to bude pak ten hlavní důvod pro koncepční změnu směrem k digitalizaci.

Rada se s mým názorem ztotožnila, svůj názor zveřejnila - a nestalo se nic. Ani při přípravě rozpočtu na rok 2002, ani při přípravě rozpočtu následujícího. Se zásadními úpravami rozpočtu se nepočítá ani v návrzích pro rok 2004, předběžně konzultovanými s Radou. Generálnímu řediteli to nevadí. Radě to nevadí. Poslancům generální ředitel nevadí. Vládě nevadí. Jsou rádi, že zaměstnanci rozhlasu nevytvářejí ve studiu Betlém a nezpívají revolučně odborářské koledy do éteru.

Místo jedničky - dvě nuly

O něco později - v září 2001 - se uskutečnil seminář Rady Českého rozhlasu k digitalizaci rozhlasového, ale i televizního vysílání, který jsem "binárně" provokativně nazval Jedička nebo nula, s podtitulem Český rozhlas na osudové křižovatce - na prahu digitalizace. Na závěr jsem kritizoval nepřipravenost Českého rozhlasu na digitální dobu a určil některé priority s tím spojené:

• Stávající rutinní postupy přípravy vysílání musejí doznat zásadní kvalitativní změny, neboť ke každému vysílanému pořadu musí být k dispozici informační konzerva, složená s vlastních dat i metadat. Automatickou součástí každého pořadu v digitálním archivu musí být i informace nejen o obsahu, ale i o jeho kontextu
• Nové postupy budou muset být provázeny rozsáhlými změnami organizace práce, stejně jako nutností přistupovat k informacím uvnitř i vně instituce prostřednictvím prostředků informačních technologií.
• Je nutné připravit postupně téměř všechny pracovníky na osvojení těchto technologií, minimálně na úrovni ECDL Start a obsluhy specializovaných programů.
• Vybudování školicího pracoviště a součinnost se středními i vysokými školami je nezbytností.
• Je nutno definovat těmto školám kvalifikační potřeby a zásadně přehodnotit a zkvalitnit práci s lidskými zdroji.
• Je nutno si uvědomit, že rozhlas poprvé ve své historii začíná pracovat s obrazem a psaným textem. Většina pracovníků na tento stav není připravena, rozhlasu chybějí multimediální odborníci s perspektivou růstu, jakož i interní specialisté na nové technologie ve větším množství.
• Je nezbytné zintenzívnit práce na digitalizaci archivních zdrojů ČRo a začlenění metadat tohoto archivu do informačního systému ČRo, a to co nejrychleji. Těžko lze provozovat digitální rozhlas, jestliže většina záznamů je analogová a budova ČRo na Vinohradech je plná skříní s povětšinou dnes již anonymním, či neznámým a tudíž všem nepřístupným obsahem" bez přesné a jednoznačné evidence autorských práv.

Šlo mi tehdy o to, upozornit na fakt, že uvažujeme o velmi hluboké, zásadní změně, která se dotkne vnímání médií jako takových, vnímání masmédií, která ovlivní zcela určitě chování všech lidí, kteří se s těmito médii setkají. A my jsme si nepoložili - aspoň z těch vládních ani radních materiálů jsem si to neuvědomil - my jsme si nepoložili otázku, do jaké míry a jak hluboce se změní obsah toho, co bude prezentováno jako vysílání. Rada vyjádřila s průběhem semináře souhlas. Jako součást analýzy byly v písemné příloze definovány i úkoly orgánů veřejné správy včetně parlamentu.

V následné diskusi jsem formuloval tezi, že

Prohlásil jsem tehdy, že vidím opravdu jenom jedinou cestu a téma k diskusi - jak jsou instituce Český rozhlas, případně i Česká televize připraveny, nebo jak budou připraveny. Jakými cestami a v jakém čase by měly být připraveny na takto hlubokou funkční i organizační přeměnu.

Píše se listopad roku 2003 a já vím, že v Českém rozhlase díky neschopnosti a laxnosti jeho vedení a zdánlivému nedostatku financí jsou pouze dva ostrůvky pozitivní deviace - jeden v redakci Radiožurnálu a druhý v internetové redakci. Oba živoří a musejí svou činnost plánovat velmi opatrně. Zbytek firmy, včetně oddělení techniky beznadějně zaspal. Redaktoři se stále ještě neměli možnost seznámit a naučit se pracovat s digitálními technologiemi, archiv stále není plně digitalizován a podřízen datovému skladu s databázovou strukturou. Přechod na bezpapírovou, multimediální redakci není ani v plenkách, neboť se zanedbalo téměř vše - od dimenzování pracovních stanic po nákup skenerů, až po to hlavní - napojení Českého rozhlasu na páteřní síť akademického internetu, CESNET2. Místo toho se utrácejí peníze koncesionářů za drahé, pomalé a tudíž pro budoucí práci nevhodné komerční připojení k síti Telecomu, o páteřním propojení všech redakcí gigabitovou sítí si může prozatím Český rozhlas nechat zdát. Přitom bez informační dálnice se pokrok do kamenných budov rádia ani televize nedostane.

Už tři roky poslouchám neuvěřitelné pohádky ředitele Kasíka i předsedy Rady Seemana o nedostatku peněz, a i když navrhuji úspory v řádech desítek milionů korun, vedení rozhlasu i Rada jsou hluché či jen dělají, že neslyší. Je to tak pohodlnější pro všechny. Pro Radu ČRo, v níž po odchodu radního Scheuflera nesedí bohužel jediný odborník koncepční rozvoj a na informatiku a která se nechce pouštět do konfliktů, pro vedení ČRo, kde nesedí jediný odborník na koncepční rozvoj a informatiku (s výjimkou údržbářů stávající sítě a studií) a které se bojí změn, pro redaktory, neboť se po nich nechce víc práce za stejné peníze. Dělnická třída nepatřila nikdy k nejprogresivnějším skupinám ve společnosti... Jen posluchač rádia veřejné služby mohl mít už daleko více, než má dnes. Ale ten to neví. Naštěstí. Český rozhlas už mohl být tou jedničkou na high-tech trhu českých médií. Ale ten to vědět nechce a jeho generální ředitel pouze nostalgicky vzpomíná, jaké to bylo v rádiu Alfa. Než zkrachovalo.

Zrnící inteligence

Česká televize promarnila rebelií svých zaměstnanců a následky destabilizace dva roky, ve kterých mohla udělat mnoho pro uchování původního náskoku z roku 2001. Tehdy v zákulisí televize (narozdíl od rozhlasu) pracoval profesionální mezioborový analytický tým, mající povědomost o koncepčních krocích i nutné restrukturalizaci. S nástupem Špidlovy vlády se pozornost odvedla směrem, který byl určován dryáčnickým ministrem televizní kultury a intenzivní práce na nové koncepci zastavila. Místo toho se začalo intrikovat, jaké bude složení Rady RRTV i Rady ČT. Místo pragmatické technokratické dohody inženýrů a ekonomů o proevropském trendu a nutnosti začlenit miliardové investice pro státní podporu digitálního multiplexu do priorit vládního prohlášení mi ministr financí po debatě s makroekonomy vzkázal, že "na to nejsou prachy" a že neví, proč by multiplex měla provozovat veřejnoprávní instituce, když nepsanou koaliční dohodou se stal outsourcing. Má poznámka o tom, že ideální by bylo ousourcovat vládu, zůstala bez odpovědi... A pak přišla povodeň a peníze opravdu nebyly. Jen osm miliard spolklo metro - zatopené díky šlendriánu a trestuhodnému zanedbání krizového managementu odpovědnými představiteli vedení DP a primátorem města Prahy. Nový ředitel České televize měl vyřešit rozpočtovou kvadraturu kruhu a jeho podřízení mu házeli a doteď házjí pod nohy jeden klacek za druhým. Píše se rok 2003, v Británii má BBC naprosto drtivou technologickou převahu a je lídrem trhu, sousední Německo se úporně digitalizuje za pochodu, termín vypnutí analogového vysílání v mnoha zemích světa se blíží, americká federální regulační komise FCC přikázala všem výrobcům televizí, že od července 2007 musejí mít veškeré modely televizních přijímačů zabudovaný digitální setup-box.

Co dělat nyní?

V politické historii vzdělaní čtenáři pochopí, na koho narážím v titulku. Digitální vysílání veřejné služby je zásadní změnou v chápání mnohých, pro které je obyčejný počítač black boxem a monitor si pletou s televizí. Kroky, které čekají média veřejné služby na cestě k fúzi, nebudou jednoduché a ani bezbolestné. Jsou ale nutné, protože od 1. 5. 2004 se stane Česko součástí Evropy a v oblasti digitalizace médií má Česká republika co dohánět. V oblasti nového chápání médií pro 21. století je Česká republika v bodě nula a pokud koncepční rozhodnutí, definující následné desítekmiliardové investice budou stejně zmatečná a zmanipulovaná, jako byly ty rozhodnutí, která definovaly mediální prostor komerční služby, na konci mohou opět poslanci řešit arbitráže.

Mediální komise Poslanecké sněmovny nyní konečně prolomila dosavadní parlamentní taktizování, krátkodeché vydírání a koncepční neschopnost v přístupu k médiím veřejné služby. Co bylo impulsem, nevím. Podstatné je, že Pandořina skříňka byla otevřena a vize rozvoje médií veřejné služby je konečně nastíněna.

Nyní závisí na složitém procesu neoficiálních i oficiálních jednání ve Sněmovně, aby správné rozhodnutí bylo správně provedeno až do stádia realizace, aby neutrpělo stranickými zájmy ani lobbyismem zastánců likvidace médií veřejné služby... Já pevně věřím, že rozhodovací racionalita zvítězí a v úvahu budou brány i tyto teze:

• Podmínky univerzální služby
  Je nutno vymezit jednoznačné priority státu v této oblasti jako podmínky státu pro udělení každé licence.
  Je tedy nutno věnovat zvýšenou pozornost státem definovanému obsahu univerzální služby a vymezení přesných pravidel pro tuto službu .
  Jde o podíl otevřených kanálů či částí programů v nich v každém, i komerčním multiplexu, podíl nezakódovaných vzdělávacích pořadů, zpravodajství a publicistiky, podíl reklamy v jednotlivých časech vysílání i pro média komerční služby jako součást služby univerzální.
• Dvě hřiště, dvě hry
  Prostor médií veřejné služby a médií komerčních jsou dva nezávislé, svými cíli i cestami k nim vedoucími odlišné světy. Symbióza mezi nimi je prakticky nemožná, soutěžení nesmyslné.
  Pokud je cílem médií komerční služby zisk z reklamních příjmů (odvozený od indexu CPT a tím maximalizace sledovanosti), tak použité prostředky útočí na emoce a pudy, jazyk i témata jsou definovány "majoritním" a "průměrným" divákem. Vazby jsou povrchní a manipulace nutí médium zaujímat populistické pozice v hodnocení témat, zpracování i nasazení. Oproti tomu intelektuální náročnost, divácká segmentace, regionalismus a menšinové žánry, spolu s daleko vyššími nároky na vzdělávací složky programu omezují mediální manipulace a nutí médium k vytváření daleko křehčí, racionalitou podmíněné "komunitní" vazby diváka a média.
  Co jedna televize může, to druhá ne. Proto je nutné tyto dva světy oddělit a definovat roli, pravidla i ekonomické chování každému z nich zvlášť.
  Za podmínek spolufinancování vysílání z reklamy a od toho faktu odvozeného hodnocení - dle mediálních "koláčů" sledovanosti - jsou média veřejné služby odsouzena k zániku už jen proto, že na rozdíl od médií služby komerční mají zákonem, nikoliv trhem nastavené požadavky veřejnosti - výrobní a vysílací povinnosti, jdoucí mnohdy proti reklamním kritériím... Mnohdy ekonomicky vyčerpávající a svazující formáty jsou přitom organickou součástí kultury státu a existence mnohých oblastí kultury je bez médií veřejné služby nemyslitelná. Stejně tak je bez médií veřejné služby nemyslitelná i státní propagace (turistický ruch, kultura, věda ap.).
• Terminologie
  V době konvergencí regulovaných a neregulovaných technologií a navzájem se propojujících systémů šíření, uchovávání a distribuce informací nemá smysl definovat médiím komerční služby příliš technologicky detailní, nerealizovatelná či naopak vágní pravidla. Je nutné nově vymezit základní termíny, od nichž se odvíjejí povinnosti či platby. Inspiraci nabízí ixtá verze zákoan o elektronických komunikacích, která ukazuje, kterak lze nesrozumitelnost dovést na hranici strategie. Vzhledem k tomu, že zákon připravuje expert na všechno (autor ví, proč to říkám), můžeme se dočkat dalších verzí, nejen té poslední ZDE.
  Je nutno například říci, co je a zda je ještě účelné používat termín vysílání .
  Je jím jakýkoliv modulovaný signál šířený všesměrově ve všech typech sítí, nebo jen audio a videosignál? Je šíření on-demand videosignálu tedy ještě vysíláním? Má být šíření audio či videosignálu prostřednictvím neregulované datové sítě vysíláním? Může být šifrovaný signál vysíláním?
  Stejně tak je nutné definovat přijímač.
  Je přijímačem pouze samostatné jednoúčelové fyzické zařízení - televize či rádio, nebo i videokarta (dekodér signálu) v počítači, mobilním "telefonu" (mobilním přijímači multimediální informace a komunikace) či (nedejbože) dokonce v inteligentním kuchyňském robotovi, nabízejícím pouze speciální "teleshoping" - postupy vaření a recepty v závislosti na automatickou či naprogramovanou objednávku potravin?
  Je radiopřijímačem jakékoliv zařízení pro příjem všesměrového audiosignálu v reálném čase? Jak se bude určovat reálný čas, jestliže v různých typech sítí dochází k různým prodlevám a desynchronizaci signálů?
  Kde začíná a kde končí jurisdikce konkrétního státu vůči provozovateli "vysílače"? Lze vymáhat povinnosti za zákona ve virtuálním prostoru současného či budoucího internetu, nerespektujícího teritoriální omezení na straně šíření i příjmu signálu či informace?
  Od čeho tedy odvinout povinnost platit poplatek? Od technického zařízení - přijímače, nebo od osoby - formou "daně z hlavy"? Za co? Jednorázově či periodicky? Má být tedy koncesionářský poplatek povinnou asignací daně, zahrnutou do daňové povinnosti každého občana, evidovanou a vymáhanou berním úřadem ve prospěch zákonem stanovených subjektů? Může provozovat veřejnou službu hrazenou dle zákona i jiný než zákonem stanovený subjekt ? Má být poplatek paušální či progresivní dle výše příjmu?
  Je on-line multimediální hra pro tři hráče, připojené k datové síti vysíláním? A co tatáž hra, ale pro deset tisíc hráčů? Bez zamyšlení nad limitními stavy těchto definic - zároveň v kontextu bouřlivě se vyvíjející evropské mediální, telekomunikační a datové legislativy - nemá smyslu budovat žádná další pravidla, neb terminologická nepřesnost by vedla ke zmatenosti předpisu a nevymahatelnosti práva. Příliš úzká, technologicky podmíněná definice by vytvářela nerovnost subjektů i technologií před zákonem, deformaci trhu a možnou neústavnost.
  Já osobně se domnívám, že by neměl být problém ukončit dlouhotrvající pokrytectví a z toho vyplývající terminologická zmatení a přejmenovat do budoucích zákonů koncesionářský poplatek na asignovanou daň z hlavy ve prospěch SLUŽBY.
  Službou nemyslím instituci a dovedu si představit, že výrobou veřejnoprávních pořadů pro instituci veřejné služby se budou zabývat i jiné subjekty. Stejně tak si dovedu představit soutěž o program veřejné služby i v instituci soukromé služby.
• Instituce veřejné služby
  Rozvoj multimediálního sektoru veřejné služby je nutno organizovat především jako sloučení tří současných veřejnoprávních mediálních institucí - ČTK, ČT a ČRo - do jednoho "programového" komplexu "České mutimediální" s koordinací programové nabídky, zpravodajství i publicistiky, s jednotným využitím informačních zdrojů včetně stávajících informací a zdrojů České tiskové kanceláře a jejich dceřinných firem, aby bylo možné vzájemné sdílení analytických, rešeršních a vývojových kapacit, jakož i domácích a zahraničních zpravodajů či výsledků jejich práce, možnost distribuování informací všemi způsoby a nosiči.
  K tomu je nutno vytvořit komplex veřejnoprávní "České vysílací" jako vysílacího subjektu, provozujícího vysílací multiplex a "České vydavatelské" jako výrobce a distributora informačních bloků ve všech podobách ze všech dat a metadat, které budou k dispozici. Základní poslání tohoto komplexu subjektů bude šíření (vyvážených, objektivních, ... ble ble ble) informací, propagace kultury, vzdělanosti, jazyka a identity České republiky s cílem čelit konkurenci multinacionálních multimediálních koncernů na území České republiky.
• Státní mediální archiv
  Je nezbytné vzhledem k specifice činnosti vyčlenit stávající státní a veřejnoprávní mediální archivy, archiv ČT a archiv ČRo do centrálního multimediálního archivu se statutem obdobným Národnímu filmovému archivu, se samostatným rozpočtem definovaným ze zákona a zákonem určeným úkolem pečovat, digitalizovat a rozšiřovat fondy, s prioritním určením pro média veřejné služby, studium a vědu.
  V té souvislosti je nutno doporučit dostatečné rozpočtové prostředky vázané ke kompetencím ministerstev školství a kultury na spolufinancování těchto priorit.
• Státní koordinační mediální rada
  Každý model jakékoliv rady je kompromisem mezi nezávislostí a odpovědností. Dohled vlastníků - občanů nad komplexem médií veřejné služby v plném rozsahu jejich činností musí reflektovat složitost problematiky, zájmů a vztahů a musí zároveň umožňovat účinné a jednoznačné definování úkolů jednotlivým médiím, jejich programovou, organizační a provozní koordinaci, kontrolu. Musí být vybavena pravomocemi vedoucími k nápravě, mít relativní jistotu neodvolatelnosti a statut veřejného činitele. Musí mít pravomoci vlastníka s výjimkou prodeje majetku a práv nad určitou hodnotu, u kterých je nutná kontrasignace zvláštní instituce státu. Jelikož vlastníky těchto institucí je a měla by zůstat z principu veřejnost - občané, reprezentovaní státem, měl by způsob obsazování křesel v tomto orgánu být reprezentativní a odpovídat různým pohledům na jedno a totéž téma. Divácká část Rady by měla být volena zastupitelskými sbory ze zástupců politických stran, regionů, národnostních menšin a organizací neziskového sektoru, profesní část volena pracovníky organizací resortu kultury, tvůrčími svazy a organizacemi zaměstnanců médií veřejné služby, provozní část jmenována vládou ze zástupců resortu kultury, ministerstva financí, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a specialistů státu na autorské právo, řízení, finance a provozní ekonomiku.
  Vzhledem k tomu, že konvergence médií probíhá překotně a prolíná křížově mnoha stávajícími kompetencemi státních institucí (oblast školství, kultury, rodiny, menšin, informatiky, telekomunikací, ochrany osobních údajů, dopravy, vnitra, místního rozvoje, průmyslu...) je na nutné překonat složením Rady a jejími kompetencemi stávající resortismus, vnášející neefektivitu do veškerých dosavadních meziresortních orgánů státu.
• Digitalizace
  Bez státní investice do technického zázemí digitalizace není možno uvažovat o masivním zavedení digitálních technologií. Vlastnictví a provozování vysílacího multiplexu (přenosové trasy) může umožnit médiím veřejné služby nemalé příjmy, vyrovnávající nepravidelnost výběru koncesionářských poplatků a umožňující médiím veřejné služby financování některých náročných projektů z výnosu pronájmu dočasně nevyužité části multiplexu komerčním stanicím. Investice do budování multiplexu mohou být vstupní investicí státu do náročného procesu, který v nejbližší době média veřejné služby čeká... Mohou poskytnout jistotu a umožnit realizaci i strategických projektů.
• Daň z daně
  Skandinávský model, dávající médiím veřejné služby procentuální podíl z výnosů komerční reklamy v médiích komerční služby přerozdělením ze zákona, je nejstabilnějším uspořádáním, vnášející do financování veřejné služby přímou úměrnost vůči trhu. Nehrozí tak marginalizace veřejné služby ani kartelová dohoda, která je jednou ze zásadních strašáků odpůrců systémové změny ve financování veřejného vysílání. Ještě ideálnější by bylo, pokud toto procento z komerční reklamy by bylo pevně dáno zákonem, bylo by asignováo mimo státní rozpočet a umožňovalo by tak strategické plánování. Financování by pak stálo na třech pilířích:

  • 25% daň z rekalmy - vazba na trh
  • paušální daň "z hlavy" - spotřeba statku, náhrada koncesionářských poplatků
  • variabilní výnos z komerční činnosti spojené s hospodařením (výroba pořadů a datového zázemí pro komerční média, vydavatelství, nakladatelství, merchandising, datamining, informační služby, prodej licencí, pronájem zařízení, nevyužitého majetku a prostor, autorská práva)

Pokora před budoucností

Pokud nejsme anarchisté, musíme akceptovat fakt, že stát má své pravomoci odvozené od demokratických mechanismů, vyplývajících z legitimní vůle a rozhodnutí občanů a přenášejících výkon činností na své zástupce - poslance. Je na nich, aby nerozhodovali pouze operativně či náhodně, ale aby vzali v úvahu strategický a nevratný dopad, jaký budou mít jejich rozhodnutí na podobu společnosti. Digitální technologie staví nás všechny před výzvy a křižovatky, které nabízejí srovnání pouze s takovými mezníky ve vývoji společnosti, jakými bylo budování železnice, elektrifikace, budování veřejného osvětlení či regulace řek. Dopad bouřlivého rozvoje digitálních technologií na chování a vývoj společnosti se přitom dá odhadnout hůře, než tomu bylo s v případě vynálezu knihtisku či telegrafu. Změny sociálních struktur, chování jedinců i celé společnosti, změny mechanismů a institucí správy státu i změny způsobů šíření znalostí a informací nás staví před budoucnost, která může být jak humanistická, tak i děsivě totalitní. Je na nás občanech a našich zástupcích, kteří jsou nám odpovědní ze svého rozhodování, kterou cestou se vydáme. Jestli to bude cesta diktátu privátních zájmů, nebo cesta společenského pokroku a sdílení znalostí ku prospěchu všech. Média veřejné služby a celý sektor veřejných (univerzálních) služeb v tom budou hrát úlohu klíčovou.

Mediální komise udělala klíčový krok do budoucnosti. Na poslancích teď závisí, jestli najdou odvahu k činu a změní dosavadní tápání a bezradnost v koncpční systémovou změnu.

Ten čas nastal.