Že to dopadlo tak, jak to s převraty a revolucemi bohužel vesměs v dějinách dopadá. Šlo opravdu o politický převrat, provázený alespoň na prvý pohled řadou ideálů a vznosných myšlenek, nadějí a tužeb.

V posledních letech před převratem se nežilo zas tak špatně, ale svoboda projevu a také jasno v environmentálních otázkách opravdu citelně chyběly. Právo na informace o stavu prostředí, to byl opravdu silný požadavek, zejména na severu Čech, kde s listopadem začaly zase jako každý rok dusivé inverze. Režim slábl, což mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti. Represe za šíření výzvy "Několik vět" byly legrací ve srovnání s represemi po vystoupení Charty 77, pouhých dvanáct let před tím.

Tehdy jsem to nevnímal, ale početné skupině podnikavců nebo i zlodějů, kteří si již dost nakradli (pamatujete na přísloví: kdo nekrade, okrádá svou rodinu?), chyběla tehdy citelně i možnost legalizace podnikání i nakradeného jmění. A pragmatická vrstva hospodářských manažerů vůbec necítila potřebu nechat si za každou cenu dál poroučet od stranickostátní monopolní byrokracie. Dávno pošilhávala po jiném systému. Krotké reformy spíše předstírané nežli opravdu prováděné "pěrestrojky" (prováděli ji ostatně někdejší normalizátoři, tak jako to mohlo vypadat?) je pochopitelně nemohly uspokojit.

A tak přišel listopad. Již před ním bylo cosi ve vzduchu, počty demonstrujících a zatčených k 28. říjnu 1989 byly mimořádně vysoké a bylo zřejmé, že protestuje již nikoli jen obvyklá sorta známých opozičníků, ale i stále větší skupina z oné šedé dosud konformní masy "našich pracujících". Něco se muselo stát. Netušili jsme, že nepůjde o postupnou "kadárizaci" či dokonce "finlandizaci", ale o něco většího.

Nemohli jsme vědět, že se stane cosi, co bylo mimo naši představivost: že Sověti, jejichž mohutná vojska tu byla již dvě desetiletí, prostě hodí ručník do ringu, v němž hráli půl století a prostě střední Evropu pustí. Že nepřijdou s bratrskou pomocí svým místodržícím a prostě je ponechají jejich osudu. Že opustí své velmocenské pozice bez jediného výstřelu, zbaběle a trapně, jsouce uzbrojeni a uštváni Západem. Ale neuvěřitelné se opravdu stalo skutkem.

Zprvu jsme s něčím takovým nepočítali a ani počítat nemohli. A určitě jsme nebyli sami -- i předseda federální vlády Adamec přece jel na samém počátku prosince do Moskvy hledat podporu -- a po dvou dnech se vrátil zjevně bez ní. Pamatuji se, jak poučen událostmi v Polsku v červnu 1956, v roce 1968, v prosinci 1970, v roce 1976 a v prosinci 1981 (byla o tom již hojná literatura a já si ji z Polska vozil) jsem se stávkovými strukturami v Teplárenských závodech Praha probíral a připravoval činnosti v jednotlivých objektech podniku pro chvíli, až začne ozbrojený protiútok vojsk Ministerstva vnitra a Lidových milic.

Nemohli jsme uvěřit, že k tomu nedojde, a tak jsme se snažili zajistit fungování stávkových výborů, kontrolu nad objekty a až to začne, tak se v nich zavřít a vydržet, dokud to bude možné. Ale došlo k neuvěřitelnému. Utlačovací mašinérie po desetiletí cvičená, živená a připravovaná pro tento okamžik zbaběle selhala, kapitulovala, zchromla a začala se rychle rozpadat.

A byly nastoleny nové pořádky. Zprvu ryze přechodové, dočasné a provizorní. Z velkých ideálů a očekávání se přešlo k prozaické každodennosti.

Byla to legrace: kdekdo byl zásadově pravicový, vyrostla celá generace mládežníků, která ještě před dořeknutím otázky horlivě ujišťovala, že jsou opravdu pravičáci. Řada z nich sice do dneška již dospěla, ale od tohoto schematismu a zploštělého vidění světa se již neoprostila.

Být pravicovým bylo najednou hrozně módní -- a také povrchní. Z KSČ nastal úprk takové té kariéristické spodiny a vůbec lidí, co tam byli, aby se mohli profesionálně uplatnit. Bylo trapné to i jen sledovat. Nejlíp z toho vyšli ti, co zůstali. Těch si lze vážit, ač s nimi člověk zrovna nemusí souhlasit.

OF podivně amorfní, utopicky protistranické hnutí, začalo slábnout a stalo se obětí svým způsobem geniálního politického manévru, kdy tuctový ekonom, reálně socialistický kandidát věd pracující v ideologické sféře (Prognostický ústav ČSAV takovým pracovištěm z pohledu strany byl), povýšený na ministra financí, se propracoval až do vedení OF.

Místo debat předlistopadových disidentů tento principiální a naprosto pragmatický konformista objížděl regiony a získával podporu místních politických manažerů, s nimi dal dohromady pravicovou ODS ve chvíli, kdy opravdová politická pravice ještě postrádala sociální základnu.

Byla to pravicovost jako příslib do budoucna. Její politická reprezentace vznikla v době, kdy ještě neměla koho zastupovat, a pak si velmi rychle vytvořila svou sociální základnu v průběhu ekonomické transformace. Zprvu to byla pravicovost jako perspektiva zbohatnutí a statusového vzestupu, jako příslib budoucího vzestupu a zbohatnutí. Skutečným programem té partaje byl prostý záměr zmocnit se vedoucích pozic k provedení ekonomicko -- sociálního manévru, kterým si teprve vytvoří svou základnu, své skutečné a trvalé opodstatnění. A to se podařilo v "ekonomické transformaci" pod vedením onoho nyní již nikoli tuctového inženýra ekonomie a jeho brachů.

Transformace není přesný výraz. Šlo o rozchvácení národního majetku, po desetiletí a staletí shromažďovaného a reálným socialismem promrhaného jen zčásti. Bylo pořád co nabízet hluboko pod cenou zahraničním dravcům, kteří rychle ucítili snadnou kořist. Bylo co rozkrást, vytunelovat, vyvézt za hranice a takto bohulibě "zprivatizovat".

Měli jsme v Čechách z minula dost dobře vycvičených podvodníků a podnikavců, kteří vyvinuli řadu chytrých metod, jak z ničeho, jen s drzým čelem vydělat stamiliony a jak si rozebrat prosperující podniky a z těch neprosperujících vyzobat rozinky a ostatek hodit na stát, ať se postará. Byla to éra bílých koní a překvapivě vznikajících magnátů typu pana Koženého.

Probíhalo to bezostyšně, bez rozlišování špinavých a čistých peněz, byrokracie se činila, korupce musela dosahovat závratných částek, politici dobře věděli, proč "utíkají před právníky" -- bylo nutno bez ohledu na metody a čistotu postupů provést jakousi zrychlenou karikaturu prvotní akumulace kapitálu. Vždyť v základu většiny velkých majetků je beztak zpravidla pěkná špinavost, ne-li zločin, tak co. No a tak se to povedlo -- ekonomicky i sociálně (třídně) konstitutivní manévr rychle proběhl.

Systém, který vznikl, nazvěme pracovně českým reálným kapitalismem. Funguje jistě zajímavě a podnětně. Jen se to často víc podobá jihoamerickému kapitalismu, než třeba systému fungujícímu v Německu či Rakousku. Zejména zvyšující se třídní a majetkové rozdíly jsou zde takové, že pokračování tohoto trendu může v budoucnu přivodit destabilizaci celého společenského pořádku.

Stabilizující střední vrstvy a drobní podnikatelé jsou - zdá se - spíše trpěnou skupinou, na níž především (samozřejmě vedle zaměstnanců, důchodců, a dalších znevýhodněných vrstev či skupin) dopadají úsporné balíčky a reforma veřejných financí.

Státní byrokracie, zbavena stranické politické věrchušky, vyměnila stranické legitimace, konsolidovala se a nyní pěkně vládne, ovládá a ukázňuje sotva vzniknuvší občanskou společnost.

Její tlak, její nadutost a mocenská zpupnost dosáhly takových rozměrů, že se našly obce, zakazující státním úředníkům pod pokutou předem nedohodnutý vstup do svého územního obvodu. Je to spíše jen vtip, právně to neobstojí, ale výstižně tato epizoda ukazuje na aktuální stav věcí.

Bytnící státní, krajská i obecní byrokracie, dále posílená nepovedenou reformou veřejné správy, je konstantou, jež tu je aby, zajistila kontinuitu výkonu moci.

Ministři a vlády přicházejí a odcházejí, stejně tak poslanci, senátoři, hejtmani a starostové. Byrokracie však zůstává a aktuální politické vedení mívá jen minimální vliv na výkon její agendy. Tato byrokracie pod tlakem silných ekonomických subjektů zpravidla selhává v ochraně veřejných zájmů, jež jsou jí svěřeny.

Kolikrát (stejně jako politici) trapně a trestuhodně kolaboruje s nadnárodními firmami a jejich tuzemskými pomahači (pro takové "domorodce" ve službách cizích zájmů existuje zvláštní historický termín: kompradoři). A tak se například veřejné parky v hlavním městě stávají staveništěm komerčních center a polyfunkčních komplexů a takové Skansky či Carrefourové (a další a další) si mnou ruce. To jsou kšefty!

Ale to je jen jeden konkrétní příklad prorůstání a propojování zájmů politických špiček (volených zástupců lidu, zastupujících však fakticky především své vlastní partajní a osobní-kariérní zájmy, zájmy různých podnikatelských skupin a oblbující voliče vždy znovu, aby byli zvoleni), korumpovatelné a korumpované byrokracie -- se silnými tuzemskými i zahraničními obchodními zájmy.

Tohle je bohužel opravdu podstatný rys dneška. Dneška, který je plodem 17. listopadu 1989, ať se nám to líbí, nebo ne. Je to absurdní, ale pokud by člověk přišel mezi davy cinkající klíči na náměstích v oněch pohnutých dnech a začal vysvětlovat, detaily toho, co nastane, určitě by byl vypískán a vytlačen, možná i inzultován jako zřejmý policejní provokatér. Přitom by mluvil jen čistou pravdu.

Je to tak skoro vždy: převraty a revoluce se dělají s ideály i iluzemi. Pak nastane doba, kdy se to politicky vytříbí a skutečným vítězem a dědicem převratu se zpravidla stává někdo, koho bychom ani nečekali, někdo, kdo se převracení poměrů ani neúčastnil, ale kdo jeho výsledků dokonale a zcela reálně využije. A tak skutečnými dědici a vlastníky výsledků francouzské revoluce se stali státní byrokrat, velkostatkář, finanční spekulant a fabrikant. Kde je konec hrdinným obráncům barikád a statečným vojákům Napoleonovy Velké armády? Kde je konec autorům plamenných manifestů o svobodě a rovnosti?

Stejně tomu bylo i po říjnu 1917 v Rusku. Opravdovým konečným dědicem snů o sociální spravedlnosti a nové, lepší společnosti byl zcela prozaicky stalinský byrokrat spolu s čekistickým dozorcem v pracovně-vyhlazovacím lágru.

To ovšem byly opravdu velké revoluce (ať se nám to líbí, nebo ne). Ale náš listopadový politický převrat se v tomto směru od nich přece nijak neliší. Dědicem ideálů a nadějí z potemnělých listopadových náměstí a ulic je dnes zbohatlík (po způsobu jeho zbohatnutí se ale raději neptejme), tunelář, nadnárodní obchodník či spekulant, bezostyšně (pro sebe) kšeftující politik a zkorumpovaný byrokrat -- a k nim by se při rozchvacování zbylého národního majetku hrozně rádi připojil i potomek sudeťácké šlechty či dědic nároků údajně neprávem vyhnaných, nevinných a slušných Němců, kteří přece nikdy za nic nemohli... .

Tak je to tedy dnes se sedmnáctým listopadem, tak je to - viděno dnes zdola, v Praze dne 17.11. 2003