Někteří členové skupiny mezinárodních bohemistů, včetně některých pracovníků Obce spisovatelů, se přiznali, že předem pohlíželi na možnost inscenace Hrabalova experimentálního textu s obavami. Je totiž skutečně obtížné realizovat potenciál Hrabalova literárního díla v jiném médiu, ať už na jevišti, v rozhlase či ve filmu nebo v televizi. Lehce se mohlo stát, že budeme svědky jen rozbředlého monologu.

Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé jsou experimentem, vzdáleně připomínajícím poslední stránky Joyceova Odysssea, nepřerušovaný proud vědomí Molly Bloomové. Stejně tak je i tento asi osmdesátistránkový text nepřetržitým monologem, jedinou kontinuální větou, proudem vědomí hospodského "povídání", haškovským pokusem zvládnout realitu tím, že ji "umluvím", podrobím vlastnímu nezvládnutelnému proudu příběhů, řízenému volnou asociací, který plyne z úst starce, inspirovaného a stimulovaného přítomností mladé dívky, trhající v sadu na žebříku třešně. (Stařec si v příbězích fandí, vždy byl eroticky i jinak prý "jednička" - v závěru textu však autorský hlas poznamenává, že skutečnost byla jiná - byl stydlivý a ženské si z něj prý vždy jen dělaly legraci.)

Jak vím z práce s tímto textem se svými britskými studenty, text je to relativně velmi obtížný, je totiž provokativní směsicí drsných, šokujících, bulvárních, plebejsky primitivních i vážných, vysokých a zároveň pokleslých motivů se silným erotickým podtextem -- no prostě typický Hrabal. Kdokoliv, kdo by hledal zjednodušenou "racionální" či "logickou" strukturu, bude zklamán, ano, skandalizován. "Vždyť to nemá žádnou logiku," bude protestovat tradiční čtenář.

Freudistická inspirace Hrabalových "automatických", surrealismem ovlivněných textů, přímo velí tomu, aby jakékoliv -- i třeba latentní -- úsilí o racionální uměřenost bylo radikálně torpédováno. Struktura Hrabalových textů je nesmírně sofistikovaná a složitá. Racionalita té struktury však funguje jinak; na první pohled jako útok proti racionalitě.

Proto je docela obtížné vstřebat i samotný, klasický Hrabalův text, jak vyšel v šedesátých letech, a porozumět mu. Co si má čtenář počít se stránkami, které nejsou děleny na odstavce, ani dokonce není žádná věta ukončena tečkou? U mnohých "normálních" čtenářů se tento "experimentální text" už v šedesátých letech setkával s neporozuměním. Jiní -- soudě podle dopisů, které Hrabal citoval ve svých Morytátech a legendách, mu nadávali, protože byli skandalizováni jeho explicitní sexualitou i drastickými motivy. Obojí je v jeho textech, ovlivněných surrealismem, nástrojem, jak vytrhnout člověka z šedivé rutiny každodenní skutečnosti. Hrabal ví, že explicitně sexuální motivy i drastické příběhy promlouvají přímo k našemu vnitřnímu já, onomu podvědomému, freudovskému id¸řízenému pudy.

Jenže přece jen, u klasického Hrabala v klasickém Hrabalově textu je toto pro dnešního nezkušeného (?) čtenáře jaksi trochu zakleto na -- nepřehledných a obtížných, logice zdánlivě protiřečících -- stránkách literárního textu.

Zásluhou budějovické inscenace je, že se jejím autorům podařilo nesmírně plastickým a sdělným způsobem komunikovat všechno to, co je cenné v Hrabalově textu, zvýraznit ho způsobem, který zůstal zcela věrný autorovi i jeho úmyslu.

Jako mí kolegové, i já jsem měl určité pochybnosti, když jsem na začátku představení viděl Petra Drholce, zosobňujícího starého hrdinu Tanečních hodin v typicky rozdrbaném hrabalovském oděvu, jak začíná odříkávat hrabalovský monolog. Jakpak to asi dokáže udržet po dobu celého představení? pochyboval jsem.

Scénárista a režisér představení Ivo Krobot pro to použil inteligentního a účinného prostředku. Hlavní postavu Tanečních hodin totiž rozdělil na postavy dvě Hrabalova starce, o třicet mladšího, hraje v inscenaci Ctirad Goetz. Tour de force celého představení nesou na svých bedrech tři herci, muži Drholec a Goetz, kteří vstupují v dynamickou interakci obu "já" hlavní postavy; zároveň plynule přecházíme mezi "současností" příběhu, starcovou dobou padesátých let dvacátého století, a dobou, kdy byl Hrabalův stařec ještě mladý, a Vendula Tampierová, která v inscenaci hraje všechny možné ženy, s nimiž se hlavní hrdina údajně -- podle svých příběhů -- potkal. Pozoruhodné zejména bylo, jak Ctirad Goetz, hrající mladšího Hrabalova hrdinu, velmi jemným, až podprahovým jednáním přihrával zejména v druhé polovině inscenace Drholcovi, takže jeho "hlavní výkon" nabyl velké intenzity.

Příběh začíná uměřeně a je založen v první řadě na verbální interpretaci Hrabalova textu, s náznakovou choreografií a jen občasným, decentním hudebním podbarvením toho, o čem se vypráví. Genialitou cca devadesátiminutového představení je však to, že se inscenace postupně a nepozorovaně dostává dramaticky do gradace a nabývá ve své poslední třetině pozoruhodné intenzity. Je to vynikající způsob, jak porozumět Hrabalovi.

Pozoruhodné také bylo, že ani cca čtyřicet let po -- nenápadné -- publikaci tohoto díla Hrabalův text nezestárl. Navzdory svým četným odkazům na Rakousko-Uhersko se dotýká základních rozměrů lidské zkušenosti, a promlouvá -- právě svým freudistickým apelem na to, co skrývá naše id intenzivně i k lidem v současnosti.

Myslím si, že by nebylo od věci i pro Pražáky udělat si výlet do Budějovic. Tuhle inscenaci by si lidi, kteří se zajímají o dobré věci, neměli nechat ujít. Malé divadlo ji ovšem hraje už šest let; je to pro ně vlastně "klasika". Přesto, Pražáci, co tu s námi v Budějovicích jsou, tu hru dosud neviděli. Na repertoáru se hra stále udržuje, hraje se však zřejmě jen dvakrát třikrát do měsíce. Budějovické Malé divadlo se jinak prý hlavně specializuje na loutková představení pro děti.