Neptala se dál, konec konců, krom toho, že jsme pro Číňany 'dlouhé nosy', jsme pro ně taky barbaři, a od barbara nelze přece očekávat, že bude odborníkem na literaturu (jen ten záhadný Prague Spring se barbarům jaksi nepochopitelně povedl). Mně to v té době už ale vrtalo hlavou, a tak jsem se po chvíli zeptal, jestli se román určitě jmenuje Prague Spring, jestli ne třeba nějak jinak. Trvala na tom, že román se určitě jmenuje Prague Spring.

Zeptal jsem se tedy, jestli si to třeba s něčím nespletla, například s festivalem klasické hudby. Prohlásila, že si to určitě s ničím nespletla. Ve snaze předejít dalším nedorozuměním jsem se zeptal, jestli by nevěděla, kdo román napsal. To nevěděla, ale slíbila, že se podívá.

Když se druhý den ukázalo, že měla -- pravděpodobně stejně jako předchozí tazatelky -- na mysli Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, teprve jsem pochopil do té doby mně ne zcela pochopitelné narážky jedné z nich na naši, českou identitu, totiž na naši blízkost, ne-li přímo totožnost s Rusy, geografickou i kulturní. Její úvaha mohla být následující: Byla-li Česká republika Rusy okupována, přece jen s nimi ti Češi musí mít něco společného, ne-li nic jiného, tedy aspoň hranice.

Zajímavé to je pro ten dvojnásobný paradox: Kundera tak v hlavě nejméně jedné Číňanky vytvořil obraz paradoxně přesně obrácený, než o jaký usiloval -- jeho román, vysvětlující, že Střední Evropa je samostatná kulturní oblast s vlastní identitou, a proto že v ní Rusové neměli co pohledávat, a současně zobrazující marnost takového vysvětlování, byl vyložen tak, že Střední Evropa přece jen musí mít s Rusy něco společného, když tam přece byli.

Zpátky k Prague Spring: Nesnesitelná lehkost bytí, do angličtiny přeložená jako The Unbearable Lightness of Being, je název i pro nás, uvyklé latince, hodně složitý; natož pro Číňany. Přejmenovali si ho na Prague Spring a zapomněli, co právě udělali. Myšlenkový postup zcela typický. Bohužel, nejen pro Číňany.